Постановление Министерства здравоохранения No 44/1966 Сб.
Постановление Министерства здравоохранения о медицинских работниках и других медицинских работниках
Действующий
Действует с 01.07.1966
Содержание
Část první
§ 1
§ 2
§ 3
§ 4
§ 5
§ 6
§ 7
§ 8
§ 9
Část druhá
Hlava první
§ 10
§ 11
Hlava druhá
Oddíl první
§ 12
§ 13
§ 14
§ 15
§ 16
§ 17
§ 18
§ 19
§ 20
§ 21
§ 22
§ 23
§ 24
§ 25
Oddíl druhý
§ 26
§ 27
§ 28
§ 29
§ 30
Hlava třetí
§ 31
§ 32
§ 33
Hlava čtvrtá
§ 34
§ 35
§ 36
§ 37
§ 38
§ 39
§ 40
§ 41
HLAVA PÁTÁ
§ 42
Hlava šestá
§ 43
Část třetí
§ 44
§ 45
§ 46
§ 47
§ 48
§ 49
§ 50
§ 51
§ 52
§ 52a
§ 53
Zobrazeno prvních 200 z celkem 384 ustanovení tohoto předpisu.
Zobrazit celý předpis →
Pro stažení celého znění použijte tlačítko Stáhnout výše.
44
VYHLÁŠKA
ministerstva zdravotnictví
ze dne 13. června 1966
o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví
Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s ministerstvem školství a kultury a s ostatními zúčastněnými ústředními úřady a orgány podle § 54 odst. 1 a § 58 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu:
KATEGORIE ZDRAVOTNICKÝCH PRACOVNÍKŮ
Lékaři
(1) Lékaři obstarávají úkoly vyžadující vysokoškolské lékařské vzdělání, zejména určují diagnózu, stanoví léčebný plán i plán hygienických a protiepidemických opatření, určují zdravý způsob života a práce, provádějí výběr osob, které mají být zařazeny do soustavné dispenzární péče, ukládají izolaci a karanténní opatření, vydávají posudky, předpisují léky a provádějí léčebné výkony.
(2) Lékaři řídí a kontrolují práci přidělených spolupracovníků a vedou je soustavně ke zvyšování úrovně jejich práce.
(1) Způsobilost k výkonu lékařského povolání se získává ukončením studia a složením předepsaných zkoušek na fakultě všeobecného lékařství, fakultě dětského lékařství a lékařské fakultě hygienické.
(2) Absolventi fakulty dětského lékařství a fakulty všeobecného lékařství - dětského směru získávají způsobilost k výkonu povolání především v péči o děti, absolventi lékařské fakulty hygienické k výkonu povolání především v hygieně a epidemiologii. Absolventi stomatologického směru fakulty všeobecného lékařství získávají způsobilost k výkonu lékařského povolání jen v péči o chrup a dutinu ústní.
(3) Ministerstvo zdravotnictví může ze závažných důvodů udělit absolventu stomatologického směru fakulty všeobecného lékařství povolení k výkonu povolání v jiném úseku zdravotnických služeb, než pro který získal způsobilost, a stanovit potřebné podmínky. Absolventům fakulty dětského lékařství, fakulty všeobecného lékařství - dětského směru a absolventům lékařské fakulty hygienické může takové povolení udělit krajský národní výbor.
Farmaceuti
(1) Farmaceuti obstarávají úkoly vyžadující vysokoškolské farmaceutické vzdělání, zejména při přípravě, výrobě, výdeji, distribuci a kontrole léčiv a při speciálních laboratorních pracích.
(2) Farmaceuti v lékárnách zejména přijímají recepty a posuzují je, zda odpovídají příslušným předpisům, připravují léky, vydávají léky na předpis lékaře po provedení konečné kontroly a kontrolují farmaceutické suroviny pro přípravu léků.
(3) Farmaceuti řídí a kontrolují práci přidělených spolupracovníků a vedou je soustavně ke zvyšování úrovně jejich práce.
(4) Způsobilost k výkonu povolání farmaceuta se získává ukončením studia a složením předepsaných zkoušek na farmaceutické fakultě.
Dentisté
(1) Dentisté poskytují ambulantní léčebně preventivní péči o chrup. Přitom jsou oprávněni
a) odstraňovat zubní kámen a povlak,
b) přibrušovat zuby,
c) zhotovovat pevné a snímací upevňovací dlahy,
d) odstraňovat citlivost zubů impregnací,
e) otevírat a plnit (plombovat) zuby a kořeny včetně ošetření kořene,
f) vytahovat zuby a kořeny s výjimkou případů vyžadujících lékařské ošetření,
g) zhotovovat a zasazovat, přizpůsobovat a opravovat pevné a snímací umělé náhrady chrupu, zubů a jejich částí.
(2) K provádění výkonů uvedených v odstavci 1 jsou dentisté oprávněni brát otisky zubů a čelistí, používat místního znecitlivění a potřebných léčiv, zhotovovat a hodnotit rentgenové snímky zubů. K jiným výkonům nejsou dentisté oprávněni. Zjistí-li při provádění výkonů, že je třeba lékařského ošetření, nesmějí, pokud nejde o poskytnutí první pomoci, ve výkonech pokračovat a jsou povinni předat ošetřovaného k dalšímu odbornému ošetření, popřípadě mu toto ošetření zajistit.
(3) Povolání dentisty mohou vykonávat zdravotničtí pracovníci, kteří získali způsobilost k výkonu tohoto povolání podle dřívějších předpisů. *)
Střední zdravotničtí pracovníci
(1) Střední zdravotničtí pracovníci vykonávají svou odbornou činnost vyžadující střední zdravotnické vzdělání, a to podle povahy vykonávané práce buď samostatně nebo podle pokynů lékaře, popřípadě jiného vedoucího pracovníka.
(2) Středními zdravotnickými pracovníky jsou zdravotní sestra, dětská sestra, ženská sestra, zubní sestra, dietní sestra, rehabilitační pracovník, asistent hygienické služby, zdravotní laborant, rentgenový laborant, zubní laborant, lékárenský laborant a oční optik. Počet oborů středních zdravotnických pracovníků může ministerstvo zdravotnictví přizpůsobovat podle potřeb zdravotnických služeb.
(3) Rozsah oprávnění a náplň činnosti jednotlivých oborů středních zdravotnických pracovníků stanoví ministerstvo zdravotnictví.
(1) Způsobilost k výkonu povolání jednotlivých oborů středních zdravotnických pracovníků se získává ukončením studia a složením předepsaných zkoušek na střední zdravotnické škole. Ministerstvo zdravotnictví může stanovit podmínky pro rozšíření způsobilosti středních zdravotnických pracovníků k výkonu povolání v dalším oboru.
(2) Střední zdravotnický pracovník může být převeden na práci v jiném oboru, než pro který získal způsobilost, jen výjimečně a pouze na pracoviště, která určí ministerstvo zdravotnictví. Přechodně lze takové opatření učinit se souhlasem pracovníka na dobu šesti měsíců a bez jeho souhlasu, vyžaduje-li to nezbytná provozní potřeba organizace, nejdéle celkem na dobu třiceti pracovních dnů v kalendářním roce.**) Na delší dobu lze takové opatření učinit se souhlasem pracovníka a za předpokladu, že se pracovník zaváže rozšířit své znalosti i pro tuto odbornou činnost a nejpozději do dvou let ode dne převedení složit na střední zdravotnické škole zkoušky v rozsahu stanoveném ministerstvem zdravotnictví.
Nižší zdravotničtí pracovníci
(1) Nižší zdravotničtí pracovníci vykonávají podle pokynů lékaře a pod vedením středních zdravotnických pracovníků odbornou činnost vyžadující zdravotnické vzdělání.
(2) Nižšími zdravotnickými pracovníky jsou ošetřovatelka, pěstounka, zubní instrumentářka, masér, pitevní laborant - preparátor a dezinfektor.
(3) Pracovní náplň jednotlivých oborů nižších zdravotnických pracovníků stanoví ministerstvo zdravotnictví.
(4) Nižší zdravotničtí pracovníci získávají způsobilost k výkonu povolání absolvováním zdravotnické školy nebo dlouhodobého odborného kursu podle osnov schválených ministerstvem zdravotnictví a složením předepsaných zkoušek.
Pomocní zdravotničtí pracovníci
(1) Pomocní zdravotničtí pracovníci vykonávají pod vedením výše kvalifikovaných odborných pracovníků činnost vyžadující krátkodobé zdravotnické vzdělání.
(2) Pomocnými zdravotnickými pracovníky jsou sanitářky (sanitáři) pro jednotlivé úseky práce.
(3) Pracovní náplň jednotlivých oborů pomocných zdravotnických pracovníků stanoví ministerstvo zdravotnictví.
(4) Pomocní zdravotničtí pracovníci získávají způsobilost k výkonu povolání absolvováním odborného školení a složením závěrečné zkoušky. Toto školení je organizováno ve zdravotnických zařízeních podle učebních plánů a osnov schválených ministerstvem zdravotnictví.
Zaškolení na novém pracovišti
Přejde-li zdravotnický pracovník na pracoviště jiného odborného oddělení, je vedoucí povinen zajistit pod vedením pověřeného zkušeného pracovníka jeho zaškolení, zejména ve speciálních dovednostech a vědomostech, v organizaci a provozu a v bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Zaškolení se provádí zpravidla během tří měsíců po nástupu a jeho průběh se kontroluje a hodnotí.
DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ ZDRAVOTNICKÝCH PRACOVNÍKŮ A JINÝCH ODBORNÝCH PRACOVNÍKŮ VE ZDRAVOTNICTVÍ
SPOLEČNÁ USTANOVENÍ
Rozvoj lékařských věd i potřeby praxe a dělby práce vyžadují jednotnou soustavu dalšího vzdělávání zdravotnických pracovníků. Toto vzdělávání organizují a řídí krajské národní výbory za odborné pomoci ústavů pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků. Toto další vzdělávání se provádí v ústavech pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků a na pracovištích zdravotnických zařízení, a to podle zásad stanovených ministerstvem zdravotnictví v dohodě s ministerstvem školství a kultury.
(1) Další vzdělávání zdravotnických pracovníků zahrnuje specializační průpravu lékařů a farmaceutů, pomaturitní studium středních zdravotnických pracovníků a další zdokonalování znalostí.
(2) Hlavními formami dalšího vzdělávání zdravotnických pracovníků je samostatné studium, získávání znalostí a dovedností pod vedením kvalifikovaného pracovníka, seminární školení, kursy a potřebné doplňování znalosti na školicích místech nebo jiné hromadné akce pořádané ve zdravotnických zařízeních a v ústavech pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků.
(3) Specializační průprava lékařů a farmaceutů a pomaturitní studium středních zdravotnických pracovníků se koná zpravidla na pracovištích těchto pracovníků, pokud vyhovují požadavkům pro tyto účely. Je-li toho třeba, zejména u specializační průpravy pro specializaci II. stupně nebo nástavbovou specializaci, může být lékaři nebo farmaceutovi uloženo doplnění průpravy. Toto doplnění se provádí na vysoce kvalifikovaných pracovištích, vybraných pro školení lékařů nebo farmaceutů z jiných pracovišť (dále jen „školicí místo“). Ústavy pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků určují náplň školení na školicím místě.
(4) Každý lékař, farmaceut a střední zdravotnický pracovník je povinen i po získání odborné specializace zdokonalovat své znalosti, a to především soustavným individuálním studiem.
(5) Vedoucí pracovníci na všech stupních jsou povinni vést své spolupracovníky k všestrannému zdokonalování kvalifikace, jejíž součástí je ideologická vyspělost, a odborně usměrňovat jejich studium i získávání praktických zkušeností.
DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ LÉKAŘŮ
Specializační průprava
Obecná ustanovení
(1) Specializační průpravou získává lékař hlubší znalosti k výkonu odborné činnosti v některém z lékařských oborů (specializace I. stupně), popřípadě k výkonu výše kvalifikované a úže specializované činnosti (specializace II. stupně, nástavbová specializace).
(2) Základní rozsah znalostí v jednotlivých specializačních oborech stanoví specializační náplně, které vydává Institut pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů (dále jen „Institut“) po schválení ministerstvem zdravotnictví.
(1) Specializaci I. a II. stupně lze získat v těchto oborech:
1. interní lékařství,
2. pediatrie,
3. gynekologie a porodnictví,
4. chirurgie,
5. neurologie,
6. psychiatrie,
7. dermatovenerologie,
8. stomatologie,
9. otorinolaryngologie,
10. oftalmologie,
11. radiodiagnostika,
12. radioterapie,
13. patologická anatomie,
14. hygiena,
15. mikrobiologie,
16. epidemiologie.
(2) V oboru sociálního lékařství, jehož tematika prostupuje všechny lékařské obory, lze získat specializaci jen jako další specializaci po dosažení specializace I. stupně v některém oboru, především v interním lékařství, v pediatrii, v hygieně a v epidemiologii.
(3) Po dosažení specializace I. stupně lze získat nástavbou specializaci v oborech uvedených v příloze. Pro zvlášť úzce specializované obory, které nejsou uvedeny v příloze, může nástavbovou specializaci přiznat výjimečně ministerstvo zdravotnictví po vyjádření své vědecké rady.
(1) Specializační průprava trvá v I. stupni čtyři roky, v oboru stomatologie tři roky; ve II. stupni a v nástavbových oborech další tři až pět let podle specializačních náplní.
(2) Pracuje-li lékař ve zkráceném úvazku, prodlužuje se úměrně doba předepsaná k získání specializace.
(3) Nepracuje-li lékař v oboru, ve kterém získal specializaci, po dobu delší pěti let, může dále pracovat jako specialista v tomto oboru jen po předchozím doplnění znalostí a jejich ověření kvalifikační atestací. Nutné předpoklady pro doplnění znalostí zajistí krajský národní výbor, u lékařů pracujících v zařízeních ústředně řízených ministerstvo zdravotnictví.
(4) Lékař může získat specializaci nejvýše ve třech oborech.
(1) Do specializační průpravy lze započítat jen práci v oboru konanou v pracovním poměru. Ministerstvo zdravotnictví stanoví zda a v jakém rozsahu se započítává práce v oboru konaná mimo pracovní poměr.
(2) Lékařská praxe v jiném oboru se započítává jen do doby vlastní specializační průpravy, a to nejvýše dvěma měsíci.
(3) Ze základní vojenské služby se započítává do celkové specializační průpravy šest měsíců. Pokud vykonal lékař základní vojenskou službu před ukončením dvanáctiměsíční všeobecné části specializační průpravy, započítává se mu do této všeobecné části dvěma měsíci, zbývajícími čtyřmi měsíci do vlastní specializační průpravy. Odborná činnost lékaře vykonávaná v průběhu základní vojenské služby ve specializačním oboru se však započítává do specializační průpravy v celém rozsahu.
(4) Odůvodněná dlouhodobá nepřítomnost v práci se započítává do celkové specializační průpravy nejvýše dvěma měsíci.
Všeobecná část specializační průpravy
(1) Specializační průprava pro první specializaci začíná všeobecnou částí, jejímž cílem je upevnit a prohloubit pod vedením zkušeného odborníka teoretické i praktické znalosti získané v průběhu studia. Krajský národní výbor, u lékařů pracujících v ústředně řízených organizacích ministerstvo zdravotnictví, může v jednotlivých případech určit, že lékaři absolvují všeobecnou část specializační průpravy v prvních třech letech vlastní specializační průpravy. Takové opatření se oznámí Institutu.
(2) Všeobecná část specializační průpravy se provádí
a) u absolventů fakulty všeobecného lékařství a fakulty dětského lékařství po dobu dvanácti měsíců v oboru interního lékařství a chirurgie, přičemž musí absolventi získat potřebné znalosti i z oboru přenosných nemocí a gynekologie;
b) u absolventů lékařské fakulty hygienické po dobu dvanácti měsíců v oboru interního lékařství a v jednotlivých úsecích hygieny a epidemiologie, přičemž musí absolventi získat též potřebné znalosti z oboru přenosných nemocí;
c) u absolventů stomatologického směru fakulty všeobecného lékařství a u ostatních absolventů zařazených do specializace ve stomatologii během dvouměsíční průpravy v tomto oboru.
Rozsah a časové rozdělení činnosti v jednotlivých oborech stanoví specializační náplně.
(3) Krajské národní výbory určují pracoviště, na kterých se provádí všeobecná část specializační průpravy, a to náležitě vybavená oddělení nemocnic s poliklinikou a hygienických stanic.
(4) Při další specializaci I. stupně se trvání specializační průpravy u absolventů fakulty všeobecného lékařství a fakulty dětského lékařství zkracuje o dobu její všeobecné části.
(1) Za organizaci všeobecné části specializační průpravy odpovídají ředitelé nemocnic s poliklinikou. Za odborné vedení lékařů odpovídají vedoucí pracovníci příslušných odborných pracovišť.
(2) Při nástupu první specializační průpravy vydá krajský národní výbor lékaři specializační index, do něhož se plynule zaznamenává její průběh.
Vlastní specializační průprava
(1) Nejpozději do třiceti dnů po ukončení všeobecné části specializační průpravy krajský národní výbor stanoví po projednání s lékařem obor, ve kterém bude prováděna vlastní specializační průprava lékaře. U lékařů, kteří pracují v zařízeních ústředně řízených, stanoví obor ministerstvo zdravotnictví.
(2) Výběr oboru se připravuje již v průběhu všeobecné části specializační průpravy na základě hodnocení schopností lékaře i s přihlédnutím k jeho společensky odůvodněným zájmům a v souladu s perspektivní potřebou specialistů.
(3) Stanovený specializační obor se zaznamenává do indexu.
(4) Změnu určeného oboru v průběhu specializační průpravy může provést ze závažných důvodů orgán příslušný k určování oboru, a to jen na základě dohody s lékařem.
(1) Vlastní specializační průprava se provádí na odborných pracovištích zdravotnických zařízení, lékařských fakult a výzkumných ústavů.
(2) Lékařům pracujícím v teoretických oborech se do předepsané doby specializace v klinickém oboru započítává jeden až tři roky dosavadní praxe podle rozsahu použitelnosti znalostí z teoretického oboru pro zvolený obor; započitatelnost posoudí individuálně Institut.
(1) Po dobu vlastní specializační průpravy se připravuje lékař pod vedením vedoucího lékaře odborného pracoviště podle individuálního studijního plánu.
(2) Studijní plán pro specializační průpravu v I. stupni vypracovává vedoucí lékař odborného pracoviště podle vzorového plánu vydaného Institutem. Při sestavování plánu přihlíží k pracovním možnostem zařízení i k dosavadním zkušenostem a znalostem lékaře.
(3) Znalosti a zkušenosti získávané za specializační průpravy prověřuje vedoucí lékař odborného pracoviště alespoň jednou za půl roku; výsledek zaznamenává do indexu.
(1) Splnil-li lékař stanovené požadavky specializační průpravy, ověřuje se požadovaná úroveň jeho znalostí kvalifikační atestací. Místo, termín a způsob kvalifikační atestace určuje Institut.
(1) Přihlášku ke kvalifikační atestaci podává lékař Institutu prostřednictvím nadřízených orgánů. Jestliže kterýkoliv z nadřízených orgánů má za to, že lékař nesplňuje předpoklady kvalifikační atestace, odmítne podání přihlášky s náležitým odůvodněním.
(2) Kvalifikační atestace se konají v jednotlivých oborech alespoň dvakrát ročně, a to před krajskou komisí stanovenou Institutem v dohodě s krajským národním výborem nebo před ústřední komisí Institutu stanovenou v dohodě s ministerstvem zdravotnictví.
(3) Po úspěšně složené kvalifikační atestaci vydá Institut z pověření ministerstva zdravotnictví lékaři diplom o specializaci.
(4) Kvalifikační atestace může být při neúspěchu opakována nejdříve za půl roku, a to nejvýše dvakrát; po třetí jen zcela výjimečně se souhlasem ministerstva zdravotnictví. Opravné kvalifikační atestace se konají vždy před ústřední komisí Institutu.
Specializace II. stupně a nástavbová specializace
(1) Lékaři, kteří získali specializaci I. stupně, mohou se dále připravovat ke specializaci II. stupně, popřípadě k nástavbové specializaci. Obvodní lékaři se mohou připravovat ke specializaci II. stupně v oboru interního lékařství jen výjimečně podle studijního plánu vydaného Institutem po schválení ministerstvem zdravotnictví.
(2) Zařazení lékaře do této další specializační průpravy provede na jeho žádost a podle potřeb rozvoje zdravotnických služeb krajský národní výbor; u lékařů, kteří pracují v zařízeních ústředně řízených, ministerstvo zdravotnictví. Při tom krajský národní výbor, popřípadě ministerstvo zdravotnictví posoudí, zda pracoviště, na kterém zařazovaný lékař pracuje, splňuje předpoklady k získání příslušné specializace.
(3) Kvalifikační atestaci pro specializaci II. stupně nebo nástavbovou specializaci může Institut ve zvlášť odůvodněných případech povolit i lékařům, kteří nebyli zařazeni do specializační průpravy, splňují však ostatní požadované předpoklady.
Kvalifikační atestace u specializací II. stupně a nástavbových specializací se konají před ústřední komisí Institutu, a to nejméně jednou ročně. Institut může před povoláním lékaře ke kvalifikační atestaci stanovit potřebné doplnění průpravy. Při neúspěchu může být kvalifikační atestace opakována nejdříve za půl roku, a to jen jednou. Druhé opakování kvalifikační atestace je možné jen zcela výjimečně, a to po schválení ministerstvem zdravotnictví.
Pokud není v § 23 a 24 stanoveno jinak, platí pro specializace II. stupně a nástavbové specializace obdobně ustanovení o specializační průpravě a kvalifikačních atestacích pro I. stupeň.
Další zdokonalování znalostí
Seminární školení
(1) K průběžnému zvyšování kvalifikace lékařů je organizováno seminární školení.
(2) Semináře na pracovištích pořádá vedoucí pracoviště pro lékaře svého oboru. Semináře mohou být pořádány též společně pro pracoviště příbuzných oborů; pro lékaře užších klinických oborů lze tyto semináře soustředit do příslušné nemocnice s poliklinikou II. typu. Tematiku stanoví vedoucí tak, aby odpovídala aktuálním potřebám pracoviště. Významnou formou seminárního školení se společnou tematikou jsou semináře klinicko-patologické a klinicko-soudně lékařské.
(3) Ústavní semináře pořádá ředitel zdravotnického zařízení o závažných otázkách, jejichž znalost je nutná pro lékaře všech oborů.
(4) Krajské semináře mohou být pořádány jen pro vybrané lékaře jednoho oboru nebo i oborů příbuzných. Tyto semináře pořádá krajský ústav národního zdraví.
(5) Ministerstvo zdravotnictví určuje pro každý rok hlavní povinná témata seminářů.
(1) Za plánování a za organizaci seminárního školení odpovídají vedoucí pracovišť a ředitelé ústavů národního zdraví a zařízení ústředně řízených.
(2) Přednášet na semináři je povinností odborníků zdravotnických zařízení; pro speciální tématiku, jejíž přednesení nemohou zajistit tito odborníci, lze pozvat jako přednášejícího jiného odborníka za odměnu podle obecných předpisů.
(3) Účast na semináři je povinná pro všechny lékaře, na které se vztahuje. Vedoucí pracoviště je povinen přitom zajistit, aby nebyl narušen nutný provoz pracoviště.
(4) Lékařům je třeba umožnit podle pracovních podmínek účast na významných akcích pořádaných Československou společností J. E. Purkyně, jimiž se doplňuje jejich kvalifikace. Tyto akce mohou být též spojovány se seminárním školením.
(5) Nutné výlohy dopravy na akce uvedené v předchozích odstavcích se hradí účastníkům v rozsahu stanoveném platnými předpisy, pokud jsou povinné podle předchozích ustanovení a pokud účastníka na takovou akci vyšle ředitel zdravotnického zařízení.
Jiné formy dalšího zdokonalování znalostí
(1) K dalšímu zdokonalování znalostí lékařů se pořádají též tematické kursy, školení na školicích místech a další školicí akce k seznámení se speciálními, novými metodami a aktuálními úkoly zdravotnických služeb a k přípravě na vedoucí funkce.
(2) Akce uvedené v předchozím odstavci organizuje Institut, nebo krajský ústav národního zdraví v rozsahu stanoveném ministerstvem zdravotnictví podle učebních programů vydaných Institutem.
Institut pořádá zpravidla v období tří let pro vedoucí odborníky-školitele kursy cyklického doškolování o nejnovějších poznatcích v oboru. Účastníci tohoto školení jsou povinni přenést tyto poznatky ve školicích akcích organizovaných ústavy národního zdraví na všechny lékaře příslušného oboru, aby každý z nich získal vždy v průběhu tří let celkové doplnění znalostí.
Dentisté si zdokonalují své znalosti ve školicích akcích zpravidla společně s lékaři stomatologických pracovišť.
DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ FARMACEUTŮ
Specializační průprava
(1) Specializaci lze získat v těchto farmaceutických oborech:
1. ústavní lékárenství,
2. farmaceutická technologie,
3. farmaceutická analýza.
(2) V oboru ústavního lékárenství lze získat specializaci I. a II. stupně, v ostatních oborech jen I. stupně; ministerstvo zdravotnictví může však podle potřeby i v těchto oborech zavést specializaci II. stupně.
(3) Po dosažení specializace I. stupně lze získat nástavbovou specializaci v oborech uvedených v příloze.
(1) Specializační průprava trvá v I. stupni čtyři roky, v II. stupni a v nástavbových oborech další tři až pět let podle specializačních náplní.
(2) První rok po promoci je určen k absolvování všeobecné části specializační průpravy a může být absolvován na různých farmaceutických pracovištích, koná-li na nich farmaceut odbornou činnost při přípravě, výdeji a kontrole léků jako svou hlavní pracovní náplň. Po absolvování této části průpravy je farmaceut zařazen do specializačního oboru.
Pokud není v ustanoveních § 31 a 32 stanoveno jinak, platí o dalším vzdělávání farmaceutů obdobně ustanovení o dalším vzdělávání lékařů.
DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ STŘEDNÍCH ZDRAVOTNICKÝCH PRACOVNÍKŮ
Nástupní praxe absolventů středních zdravotnických škol
(1) Další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků začíná nástupní praxí na základních pracovištích, která umožňuje absolventům prohloubit a doplnit znalosti získané studiem.
(2) Nástupní praxe trvá šest až dvanáct měsíců. Její délku určí vedoucí pracoviště individuálně, a to podle osobních vlastností, školního prospěchu a výsledků práce absolventa v průběhu šestiměsíční nástupní praxe.
(1) Průběh nástupní praxe plynule kontroluje a hodnotí vedoucí pracoviště. Po jejím ukončení provede vedoucí pracoviště celkové zhodnocení výsledků a závěr zaznamená do osobního spisu.
(2) Odůvodněná dlouhodobá nepřítomnost v práci se do nástupní praxe započítává nejvýše dvěma měsíci.
Содержание
Část první
§ 1
§ 2
§ 3
§ 4
§ 5
§ 6
§ 7
§ 8
§ 9
Část druhá
Hlava první
§ 10
§ 11
Hlava druhá
Oddíl první
§ 12
§ 13
§ 14
§ 15
§ 16
§ 17
§ 18
§ 19
§ 20
§ 21
§ 22
§ 23
§ 24
§ 25
Oddíl druhý
§ 26
§ 27
§ 28
§ 29
§ 30
Hlava třetí
§ 31
§ 32
§ 33
Hlava čtvrtá
§ 34
§ 35
§ 36
§ 37
§ 38
§ 39
§ 40
§ 41
HLAVA PÁTÁ
§ 42
Hlava šestá
§ 43
Část třetí
§ 44
§ 45
§ 46
§ 47
§ 48
§ 49
§ 50
§ 51
§ 52
§ 52a
§ 53
Войдите для заметок, избранного и уведомлений
Информация об акте
| Цитирование | Постановление Министерства здравоохранения No 44/1966 Сб., о медицинских работниках и других медицинских работниках |
|---|---|
| Тип акта | - |
| Автор | - |
| Сборник | Сборник законов |
| Дата опубликования | 24.06.1966 |
|---|---|
| Действует с | 01.07.1966 |
| Действует до | - |
| Статус | Действующий |
Текст нормативного акта носит информационный характер.
Комментарии 0