Zákon č. 86 / 2002 Zb.
Zákon o ochrane ovzdušia (Air Protection Act)
Platný
Zákon
Účinnosť od 01.06.2002
Obsah
ČÁST PRVNÍ
HLAVA I
§ 1
§ 2
§ 3
§ 3a
§ 3b
§ 3c
HLAVA II
§ 4
§ 5
§ 6
§ 7
§ 7a
§ 8
§ 9
§ 10
§ 11
§ 12
§ 13
§ 14
§ 15
§ 16
§ 17
§ 18
§ 19
§ 20
§ 21
§ 22
HLAVA III
§ 23
§ 24
§ 25
§ 26
§ 27
§ 28
§ 29
§ 30
§ 31
§ 32
§ 33
§ 34
HLAVA V
§ 36
§ 37
HLAVA VI
§ 38
§ 39
§ 40
§ 41
HLAVA VII
§ 42
§ 42a
§ 43
§ 44
§ 45
§ 45a
§ 45b
§ 45c
§ 46
§ 47
§ 48
§ 49
§ 50
§ 51
§ 52
HLAVA VIII
§ 53
§ 54
§ 55
§ 56
ČÁST DRUHÁ
§ 57
ČÁST TŘETÍ
§ 58
ČÁST ČTVRTÁ
§ 59
ČÁST PÁTÁ
§ 60
ČÁST ŠESTÁ
§ 61
Zobrazeno prvních 200 z celkem 1227 ustanovení tohoto předpisu.
Zobrazit celý předpis →
Pro stažení celého znění použijte tlačítko Stáhnout výše.
86
ZÁKON
ze dne 14. února 2002
o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší)
Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
OCHRANA OVZDUŠÍ
OBECNÁ USTANOVENÍ
Předmět úpravy
(1) Tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie1), zároveň navazuje na přímo použitelné předpisy Evropské unie1a),1b) a upravuje
a) práva a povinnosti osob a působnost správních úřadů při ochraně vnějšího ovzduší před vnášením znečišťujících látek lidskou činností,
b) podmínky pro další snižování množství vypouštěných znečišťujících látek působících nepříznivým účinkem na život a zdraví lidí a zvířat, na životní prostředí nebo na hmotný majetek,
c) práva a povinnosti osob a působnost správních úřadů při ochraně ozonové vrstvy Země před nepříznivými účinky regulovaných látek a při ochraně klimatického systému Země před nepříznivými účinky fluorovaných skleníkových plynů a další nástroje ke snižování množství látek ovlivňujících klimatický systém Země.
(2) Tento zákon se nevztahuje na vnášení radionuklidů do životního prostředí, které je upraveno zvláštním právním předpisem1c).
Základní pojmy
Pro účely tohoto zákona v oblasti ochrany ovzduší se rozumí
a) vnějším ovzduším ovzduší v troposféře, s výjimkou ovzduší na pracovištích určených zvláštním právním předpisem2) a v uzavřených prostorách, (dále jen „ovzduší“),
b) znečišťující látkou jakákoliv látka vnesená do vnějšího ovzduší nebo v něm druhotně vznikající, která má přímo a nebo může mít po fyzikální nebo chemické přeměně nebo po spolupůsobení s jinou látkou škodlivý vliv na život a zdraví lidí a zvířat, na životní prostředí, na klimatický systém Země nebo na hmotný majetek,
c) znečišťováním ovzduší vnášení jedné nebo více znečišťujících látek do ovzduší v důsledku lidské činnosti vyjádřené v jednotkách hmotnosti za jednotku času,
d) emisí vnášení jedné nebo více znečišťujících látek do životního prostředí,
e) emisním limitem nejvýše přípustné množství znečišťující látky nebo stanovené skupiny znečišťujících látek nebo pachových látek vypouštěné do ovzduší ze zdroje znečišťování ovzduší vyjádřené jako hmotnostní koncentrace znečišťující látky v odpadních plynech nebo hmotnostní tok znečišťující látky za jednotku času nebo hmotnost znečišťující látky vztažená na jednotku produkce nebo lidské činnosti nebo jako počet pachových jednotek na jednotku objemu nebo jako počet částic znečišťující látky na jednotku objemu,
f) emisním stropem nejvyšší přípustná úhrnná emise znečišťující látky nebo stanovené skupiny znečišťujících látek vznikající v důsledku lidské činnosti vyjádřená v hmotnostních jednotkách za období 1 roku ze všech zdrojů znečišťování ovzduší, z jejich vymezené skupiny nebo z jednotlivého zdroje znečišťování ovzduší na vymezeném území,
g) úrovní znečištění ovzduší hmotnostní koncentrace znečišťujících látek v ovzduší nebo jejich depozice z ovzduší na jednotku plochy zemského povrchu za jednotku času,
h) provozovatelem zdroje znečišťování ovzduší (dále jen „provozovatel“) právnická osoba nebo fyzická osoba, která zdroj znečišťování ovzduší skutečně provozuje; není-li taková osoba, považuje se za provozovatele vlastník zdroje znečišťování,3)
i) imisí znečištění ovzduší vyjádřené hmotnostní koncentrací znečišťující látky nebo stanovené skupiny znečišťujících látek,
j) imisním limitem hodnota nejvýše přípustné úrovně znečištění ovzduší vyjádřená v jednotkách hmotnosti na jednotku objemu při normální teplotě a tlaku,
k) mezí tolerance procento imisního limitu nebo část jeho absolutní hodnoty, o které může být imisní limit překročen,
l) pachovými látkami látky nebo jejich směs, které způsobují obtěžující pachový vjem, charakterizované pachovou jednotkou,
m) přípustnou tmavostí kouře nejvýše přípustný stupeň znečišťování ovzduší vyjádřený zabarvením kouřové vlečky nebo zjištěný v kouřovodu metodou stanovenou prováděcím právním předpisem,
n) těkavou organickou látkou (VOC) jakákoli organická sloučenina nebo směs organických sloučenin, s výjimkou methanu, jejíž počáteční bod varu je menší nebo roven 250 °C, při normálním atmosférickém tlaku 101,3 kPa,
o) nejlepší dostupnou technikou (technikami) nejúčinnější a nejpokročilejší stupeň vývoje použitých technologií a způsobů jejich provozování, které jsou vyvinuty v měřítku umožňujícím jejich zavedení v příslušném hospodářském odvětví za ekonomicky a technicky přijatelných podmínek a zároveň jsou nejúčinnější v dosahování vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako celku,
p) redukčním cílem procento, o které je nutno ve stanoveném termínu snížit emise znečišťující látky nebo stanovené skupiny znečišťujících látek ze všech zdrojů znečišťování ovzduší umístěných na vymezeném území, případně z vymezené skupiny zdrojů znečišťování ovzduší, ve srovnání s rokem stanoveným jako referenční,
r) světelným znečištěním viditelné záření umělých zdrojů světla, které může obtěžovat osoby nebo zvířata, způsobovat jim zdravotní újmu nebo narušovat některé činnosti a vychází z umístění těchto zdrojů ve vnějším ovzduší nebo ze zdrojů světla, jejichž záření je do vnějšího ovzduší účelově směrováno,
s) jiná paliva z obnovitelných zdrojů paliva, kromě biopaliv podle zvláštního právního předpisu upravujícího pohonné hmoty25), která pocházejí z obnovitelných zdrojů energie3b) a která se používají v dopravě.
Povinnosti právnických a fyzických osob
(1) Každý je povinen omezovat a předcházet znečišťování ovzduší a snižovat množství jím vypouštěných znečišťujících látek stanovených podle tohoto zákona a prováděcích právních předpisů.
(2) Veškerá paliva lze vyrábět, skladovat, dovážet, prodávat a používat jen v souladu se zvláštními právními předpisy,4),5) a s tímto zákonem a v souladu s požadavky na kvalitu ve lhůtách stanovených prováděcím právním předpisem. Jako palivo nelze použít odpad podle zákona o odpadech.
(3) Výrobky s obsahem těkavých organických látek včetně pohonných hmot lze vyrábět, dovážet, prodávat, označovat, přepravovat, přečerpávat, skladovat a používat jen v souladu s požadavky na jejich kvalitu a na způsoby nakládání s nimi stanovenými prováděcím právním předpisem.
(4) Spalování látek ve zdrojích znečišťování ovzduší, které nejsou palivy určenými výrobci jejich zařízení, popřípadě látkami uvedenými v souboru technickoprovozních parametrů a technickoorganizačních opatření k zajištění provozu zdrojů znečišťování ovzduší podle § 11 odst. 2, je zakázáno. Tento zákaz se nevztahuje na zdolávání požárů a na práce při odstraňování následků nebezpečných epidemií a živelných i jiných krizových situací prováděných v souladu se zvláštními právními předpisy.6)
(5) V otevřených ohništích, zahradních krbech nebo v otevřených grilovacích zařízeních lze spalovat jen dřevo, dřevěné uhlí, suché rostlinné materiály a plynná paliva určená výrobcem, přičemž uvedená paliva nebo materiály nesmějí být kontaminovány chemickými látkami. Obec může obecně závaznou vyhláškou stanovit podmínky pro spalování rostlinných materiálů podle § 50 odst. 3 písm. a) nebo jejich spalování zakázat, pokud zajistí jiný způsob pro jejich odstranění podle zvláštního právního předpisu.7)
(6) Při výstavbě nových a změně stávajících zvláště velkých stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší nebo při jejich modernizaci jsou osoby oprávněné k podnikání povinny volit nejlepší dostupné techniky v souladu s požadavky tohoto zákona a zvláštních právních předpisů.
(7) Je-li to technicky možné, musí být znečišťující látky ze zvláště velkého, velkého a středního zdroje znečišťování ovzduší odváděny do ovzduší definovaným způsobem, a to komínem, výduchem nebo výpustí ze zařízení pro omezování emisí, jejichž výška musí být vypočtena tak, aby bylo chráněno lidské zdraví a životní prostředí. Způsob vypouštění odpadních plynů musí být uveden v podmínkách zajišťujících ochranu životního prostředí podle § 17 odst. 8 písm. c).
(8) Právnické a fyzické osoby jsou povinny, je-li to pro ně technicky možné a ekonomicky přijatelné, u nových staveb nebo při změnách stávajících staveb využít centrálních zdrojů tepla, popřípadě alternativních zdrojů, pokud je jejich provozování v souladu s tímto zákonem a předpisy vydanými k jeho provedení. Současně jsou povinny ověřit technickou a ekonomickou proveditelnost kombinované výroby tepla a energie.
(9) Provozovatelé zdrojů znečišťování ovzduší jsou povinni na požádání orgánu ochrany ovzduší (§ 42), nebo stanoví-li tak prováděcí právní předpis, poskytovat informace o těchto zdrojích, jejich technickém stavu a emisích vypouštěných z těchto zdrojů. Při výstavbě liniového zdroje znečišťování ovzduší se vyžaduje vypracování rozptylové studie.
(10) Výrobce paliv, dovozce paliv a osoba, která paliva v České republice jako první úplatně nebo bezúplatně předá nebo nabídne k předání za účelem distribuce nebo používání nebo jako první převede vlastnická práva k těmto palivům, ohlašuje Ministerstvu životního prostředí (dále jen „ministerstvo“) pro účely podávání zpráv Evropské komisi a pro potřeby ministerstva každoročně údaje o obsahu síry v palivech uvedených v prováděcím právním předpisu způsobem a v termínu v něm stanovených.
(11) Prováděcí právní předpis stanoví požadavky na kvalitu paliv z hlediska ochrany ovzduší a lhůty k jejich dosažení, požadavky na odběr vzorků paliv, ověřování a osvědčování kvality paliv, druhy paliv podle odstavce 10 a způsob a termín ohlašování údajů o obsahu síry v těchto palivech, způsob nakládání s výrobky, které obsahují těkavé organické látky, a lhůty k dosažení těchto požadavků a zásady a náležitosti evidence a bilancování spotřeby těkavých organických látek a zásady k posuzování možnosti využívání centrálních zdrojů tepla z hlediska technické a ekonomické přijatelnosti.
(1) Osoba uvádějící motorové benziny nebo motorovou naftu do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely nebo osoba, která dodává na daňové území České republiky pro dopravní účely motorové benziny nebo motorovou naftu uvedené do volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie, je povinna zajistit, aby v pohonných hmotách7a), které uvádí do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely za kalendářní rok nebo které byly uvedeny do volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie a jsou dodávány na daňové území České republiky pro dopravní účely za kalendářní rok, bylo obsaženo i minimální množství biopaliv
a) od 1. ledna 2008 ve výši 2 % objemových z celkového množství motorových benzinů přimíchaných do motorových benzinů,
b) od 1. září 2007 ve výši 2 % objemových z celkového množství motorové nafty přimíchaných do motorové nafty,
c) od 1. ledna 2009 ve výši 3,5 % objemových z celkového množství motorových benzinů přimíchaných do motorových benzinů,
d) od 1. ledna 2009 ve výši 4,5 % objemových z celkového množství motorové nafty přimíchaných do motorové nafty,
e) od 1. června 2010 ve výši 4,1 % objemových z celkového množství motorových benzinů přimíchaných do motorových benzinů,
f) od 1. června 2010 ve výši 6 % objemových z celkového množství motorové nafty přimíchaných do motorové nafty; obsah biopaliva v motorové naftě, uplatněný formou nízkoprocentního přídavku, nesmí překročit výši maximálního podílu stanoveného do 7 % objemových.
(2) Povinnost podle odstavce 1 lze splnit i uvedením čistého biopaliva nebo směsného paliva podle zvláštního právního předpisu upravujícího pohonné hmoty25) do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely nebo dodáním čistého biopaliva nebo směsného paliva, které bylo uvedeno do volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie, na daňové území České republiky pro dopravní účely v rozsahu podle odstavce 1.
(3) V případě, že osoba uvedená v odstavci 1 překročí v kalendářním roce povinné minimální množství biopaliv stanovené v odstavci 1 (dále jen „nadměrné množství biopaliv“), může toto nadměrné množství biopaliv převést do plnění povinnosti podle odstavce 1 v bezprostředně následujícím kalendářním roce. Množství biopaliv převáděné do následujícího kalendářního roku může činit nejvýše 0,2 % z celkového množství motorových benzinů a motorové nafty uvedených do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely nebo uvedených do volného daňového oběhu pro dopravní účely v jiném členském státě Evropské unie a dodaných na daňové území České republiky v uplynulém kalendářním roce.
(4) Pokud osoba uvedená v odstavci 1 hodlá v následujícím kalendářním roce uplatnit nadměrné množství biopaliv podle odstavce 3, je povinna to písemně sdělit místně příslušnému celnímu úřadu ve lhůtě stanovené pro podání hlášení podle odstavce 8. Sdělení musí obsahovat následující údaje
a) jméno, příjmení a adresu, v případě právnické osoby název, právní formu a sídlo a daňové identifikační číslo osoby,
b) množství biopaliv, které odpovídá výši povinnosti podle odstavce 1 v uplynulém kalendářním roce,
c) množství biopaliv, o které byla překročena povinnost podle odstavce 1 v uplynulém kalendářním roce,
d) množství biopaliv, které má být zahrnuto do plnění povinnosti podle odstavce 1 v bezprostředně následujícím kalendářním roce.
(5) Osoba uvedená v odstavci 1 je povinna vést odděleně evidenci o množství přijatého a vyrobeného benzinu, motorové nafty a jednotlivých druhů biopaliv a směsných paliv a evidenci vyskladněných jednotlivých pohonných hmot s uvedením druhu a podílu biopaliv, které uvádí do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely nebo které byly uvedeny do volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie a jsou dodávány na daňové území České republiky pro dopravní účely. Tyto evidence je osoba uvedená v odstavci 1 povinna uzavřít vždy k 31. prosinci příslušného kalendářního roku.
(6) Pro účely splnění povinnosti uvedené v odstavci 1 jsou zohledňována pouze biopaliva, která splňují kritéria udržitelnosti stanovená prováděcím právním předpisem. Splnění těchto kritérií prokazuje osoba uvedená v odstavci 1 předložením příslušných dokladů vydaných podle § 3c; za nepřesnost, neúplnost či nepravdivost (dále jen „nesprávnost“) údaje obsaženého v jí předloženém dokladu nenese odpovědnost, pokud prokáže, že nesprávnost údaje nebylo možno zjistit ani s vynaložením veškerého úsilí, které lze požadovat.
(7) Ustanovení odstavců 1 a 2 se nevztahují na státní hmotné rezervy7b) uváděné při jejich obměně do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky.
(8) Osoba uvedená v odstavci 1, která dováží pohonné hmoty a uvádí je do volného daňového oběhu pro dopravní účely na daňovém území České republiky, nebo osoba, která dodává na daňové území České republiky pro dopravní účely pohonné hmoty uvedené do volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie, je povinna na formuláři vydaném Generálním ředitelstvím cel včas sdělit celnímu úřadu místně příslušnému podle místa přijetí pohonných hmot místo, datum a čas přijetí pohonných hmot, které podle doprovodných dokladů obsahují biosložku, tak, aby bylo celnímu úřadu nebo celnímu ředitelství umožněno odebrat vzorek pohonné hmoty a ověřit údaje v jí předložených dokladech.
(9) Osoba uvedená v odstavci 1 je povinna každoročně k 31. lednu podat místně příslušnému celnímu úřadu Hlášení o splnění povinnosti uvedení minimálního množství biopaliv do volného daňového oběhu pro dopravní účely nebo o splnění povinnosti dodání minimálního množství biopaliv na daňové území České republiky pro dopravní účely v pohonných hmotách uvedených do volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie za uplynulý kalendářní rok (dále jen „hlášení“), obsahující identifikační údaje a údaje z evidencí podle odstavce 5. Hlášení se podává na tiskopisu vydaném Generálním ředitelstvím cel.
(10) Osoba uvedená v odstavci 1, která neuvede do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky minimální množství biopaliv pro dopravní účely nebo která v pohonných hmotách, které byly uvedeny do volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie a dodány na daňové území České republiky, nedodá na daňové území České republiky minimální množství biopaliv pro dopravní účely, je povinna zaplatit poplatek z objemu biopaliv, které měla uvést do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely nebo které měla dodat na daňové území České republiky v pohonných hmotách uvedených do volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie za uplynulý kalendářní rok.
(11) Zjistí-li celní úřad, že hlášení neobsahuje správné údaje nebo že nebylo podáno vůbec a jsou splněny podmínky pro vznik povinnosti zaplatit poplatek, stanoví jej platebním výměrem, popřípadě dodatečným platebním výměrem. Výše poplatku se stanoví jako součin množství neuvedeného biopaliva podle odstavce 1 v litrech a částky 40 Kč. Poplatek je splatný ve lhůtě pro podání hlášení.
(12) Osoba uvedená v odstavci 1 je povinna uvést v dokladu vydaném podle zákona o spotřebních daních7c) druh a obsah biopaliva v pohonné hmotě s přesností na jedno desetinné místo procenta objemového nebo hmotnostního.
(13) Poplatek je příjmem státního rozpočtu.
Snižování emisí skleníkových plynů z pohonných hmot
(1) Osoba uvedená v § 3a odst. 1 je povinna snižovat emise skleníkových plynů na jednotku energie obsaženou v pohonné hmotě v úplném životním cyklu pohonné hmoty tak, aby dosáhla, ve srovnání se základní hodnotou produkce emisí skleníkových plynů pro fosilní pohonné hmoty stanovenou prováděcím právním předpisem, snížení o 2 % do 31. prosince 2014, o 4 % do 31. prosince 2017 a o 6 % do 31. prosince 2020.
(2) Emisemi skleníkových plynů na jednotku energie obsaženou v pohonné hmotě se rozumí celkový objem emisí skleníkových plynů vyjádřený v ekvivalentu CO2 vyprodukovaných v úplném životním cyklu pohonné hmoty, dělený celkovým energetickým obsahem pohonné hmoty vyjádřeným hodnotou spodní výhřevnosti. Za emise skleníkových plynů vzniklé během úplného životního cyklu pohonné hmoty se považují celkové čisté hodnoty emisí CO2, CH4 a N2O, které jsou přičitatelné této pohonné hmotě, a to včetně přimíšených složek, za období zahrnující všechny etapy procesu výroby a spotřeby pohonné hmoty od těžby nebo obdělávání půdy, včetně změn ve využívání půdy, přes dopravu, distribuci a zpracování, až po spalování, a to bez ohledu na to, kdy tyto emise vznikají.
(3) Osoba uvedená v § 3a odst. 1 je povinna podávat každoročně do 15. března ministerstvu a místně příslušnému celnímu úřadu zprávu o emisích skleníkových plynů z jí dodaných pohonných hmot za uplynulý kalendářní rok (dále jen „zpráva o emisích“). Tato zpráva musí obsahovat alespoň tyto informace
a) celkový objem každého typu dodané pohonné hmoty s udáním místa nákupu a původu,
b) objem emisí skleníkových plynů na jednotku energie obsaženou v pohonné hmotě zjištěný během úplného životního cyklu pohonné hmoty, včetně členění na jednotlivé typy pohonných hmot.
(4) Osoba uvedená v § 3a odst. 1 je povinna zajistit ověření informací uvedených v odstavci 3 autorizovanou osobou podle § 15 odst. 1 písm. f) a kopii protokolu o ověření předložit jako součást zprávy o emisích. Nepředloží-li tuto zprávu včetně ověření ani v náhradním termínu stanoveném celním úřadem, má se za to, že povinnost uvedenou v odstavci 1 nesplnila.
(5) Bude-li mezi osobami uvedenými v § 3a odst. 1 uzavřena smlouva o sdružení26) za účelem splnění povinnosti uvedené v odstavci 1, bude splnění této povinnosti posuzováno jako vážený průměr hodnot povinného snížení emisí skleníkových plynů připadajících na jednotlivé povinné osoby ve sdružení. Povinnost podávání zprávy o emisích, včetně jejího ověření podle odstavce 4, se vztahuje na jednotlivé osoby ve sdružení zvlášť; spolu se zprávou o emisích za kalendářní rok 2014, 2017 a 2020 předloží tyto osoby také kopii smlouvy o sdružení. Nebude-li kopie smlouvy o sdružení předložena současně se zprávou o emisích nebo pokud nebude v rámci sdružení dosaženo celkového požadovaného snížení emisí, nebude na obsah smlouvy brán zřetel.
(6) Energie obsažená v biopalivech se pro účely splnění povinností uvedených v odstavci 1 zohlední pouze za předpokladu, že tato biopaliva splňují kritéria udržitelnosti stanovená prováděcím právním předpisem. Splnění těchto kritérií se prokazuje způsobem uvedeným v § 3c.
(7) Prováděcí právní předpis stanoví základní hodnotu produkce emisí skleníkových plynů pro fosilní pohonné hmoty.
Kritéria udržitelnosti biopaliv
(1) Biopalivo určené k plnění povinností uvedených v § 3a odst. 1 a § 3b odst. 1 musí splňovat kritéria udržitelnosti stanovená prováděcím právním předpisem. Splnění kritérií udržitelnosti se dokládá prohlášením o shodě s kritérii udržitelnosti vydaným výrobcem, dovozcem do České republiky (dále jen „dovozce“) či prodejcem biopaliva. Toto prohlášení je výrobce, dovozce a prodejce biopaliva oprávněn vydat pouze v případě, že
a) je držitelem platného certifikátu uděleného autorizovanou osobou podle § 15 odst. 1 písm. f) nebo certifikátu či jiného obdobného oprávnění vydaného v souladu s právními předpisy členského státu Evropské unie,
b) může doložit v souladu s požadavky tohoto zákona a prováděcího právního předpisu, že při výrobě biopaliva byly použity suroviny splňující kritéria udržitelnosti stanovená prováděcím právním předpisem.
(2) U kapalných nebo plynných produktů určených k výrobě biopaliv podle odstavce 1 je splnění kritérií udržitelnosti dokládáno dílčím prohlášením o shodě s kritérii udržitelnosti vydaným výrobcem, dovozcem či prodejcem těchto produktů. Toto prohlášení je výrobce, dovozce a prodejce oprávněn vydat pouze v případě, že
a) je držitelem dokladu uvedeného v odstavci 1 písm. a),
b) může doložit v souladu s požadavky tohoto zákona a prováděcího právního předpisu, že při výrobě jeho produktu byla použita biomasa splňující kritéria udržitelnosti stanovená prováděcím právním předpisem.
(3) U biomasy určené k výrobě biopaliv podle odstavce 1 je splnění kritérií udržitelnosti dokládáno dílčím prohlášením o shodě s kritérii udržitelnosti vydaným prodejcem či dovozcem biomasy. Toto prohlášení je prodejce a dovozce biomasy oprávněn vydat pouze v případě, že
a) je držitelem dokladu uvedeného v odstavci 1 písm. a),
b) může doložit v souladu s požadavky tohoto zákona a prováděcího právního předpisu, že při pěstování biomasy byla splněna kritéria udržitelnosti stanovená prováděcím právním předpisem; k doložení této skutečnosti musí mít prodejce či dovozce biomasy, který je první osobou vykupující biomasu přímo od pěstitele, pěstitelem biomasy vystavené samostatné prohlášení o splnění kritérií udržitelnosti.
(4) V případě, že prodejce biomasy je zároveň jejím pěstitelem a prodává výhradně biomasu jím vypěstovanou, lze splnění kritérií udržitelnosti dokládat samostatným prohlášením pěstitele o splnění kritérií udržitelnosti.
(5) Autorizovaná osoba vydá certifikát podle odstavce 1, 2 nebo 3 osobě, která prokáže, že plní kritéria udržitelnosti stanovená prováděcím právním předpisem a která má zaveden systém kvality podle prováděcího právního předpisu umožňující věrohodným způsobem v souladu s tímto zákonem a prováděcím právním předpisem plnění kritérií udržitelnosti sledovat a prokazovat. Certifikáty se vydávají na dobu 12 měsíců. Certifikát musí obsahovat seznam zemí, z nichž může osoba, které byl vydán, odebírat biomasu, a další náležitosti stanovené prováděcím právním předpisem. Pokud osoba, které byl vydán certifikát, odebere biomasu ze země na seznamu neuvedené, považuje se tato biomasa za biomasu nesplňující kritéria udržitelnosti. Seznam zemí v certifikátu je totožný se seznamem zemí uvedeným v rozhodnutí o autorizaci podle § 15 odst. 1 písm. f). Ministerstvo vede seznam subjektů, kterým byl autorizovanou osobou udělen certifikát podle odstavce 1 písm. a), odstavce 2 písm. a) a odstavce 3 písm. a) a zpřístupňuje jej způsobem umožňujícím dálkový přístup.
(6) Osoba vydávající prohlášení nebo dílčí prohlášení podle odstavce 1, 2 nebo 3 musí k prokázání původu biomasy využít systém hmotnostní bilance, který splňuje požadavky stanovené prováděcím právním předpisem.
(7) Osoba vydávající prohlášení nebo dílčí prohlášení podle odstavce 1, 2 nebo 3 je povinna v tomto prohlášení uvádět přesné, úplné a pravdivé údaje. Za nesprávnost v nich obsaženého údaje nenese tato osoba odpovědnost v případě, že vycházela z dílčího prohlášení o shodě s kritérii udržitelnosti nebo ze samostatného prohlášení pěstitele biomasy o splnění kritérií udržitelnosti, které jí bylo předáno spolu s dodávkou biopaliva nebo suroviny a které tuto nesprávnost obsahovalo, pokud zároveň prokáže, že nesprávnost údaje nebylo možno zjistit ani s vynaložením veškerého úsilí, které lze požadovat.
(8) Pěstitel biomasy je povinen v samostatném prohlášení podle odstavce 3 písm. b) uvádět přesné, úplné a pravdivé údaje. Za účelem prokázání splnění kritérií udržitelnosti vede pěstitel biomasy evidenci o množství prodané biomasy, které odpovídá jím vystaveným samostatným prohlášením podle odstavce 3 písm. b) a uchovává příslušnou dokumentaci specifikovanou v prováděcím právním předpisu po dobu minimálně pěti let. Tuto dokumentaci pěstitel biomasy poskytuje na vyžádání osobě autorizované podle § 15 odst. 1 písm. f) a České inspekci životního prostředí.
(9) Osoba, která není držitelem certifikátu uděleného autorizovanou osobou podle § 15 odst. 1 písm. f), avšak má vydaný certifikát či jiné obdobné oprávnění vydané v souladu s právními předpisy členského státu Evropské unie, může vydávat prohlášení nebo dílčí prohlášení podle odstavce 1, 2 nebo 3 pouze za předpokladu, že je zaregistrována u ministerstva. Ministerstvo provede zápis do registru bez zbytečného odkladu poté, co mu byly doručeny příslušné doklady vydané v souladu s právními předpisy členského státu Evropské unie.
(10) Prokázání splnění kritérií udržitelnosti podle odstavců 1 až 4 může být nahrazeno dokladem vystaveným v souladu s rozhodnutím Evropské komise vydaným na základě čl. 18 odst. 4 směrnice 2009/28/ES nebo na základě čl. 7c odst. 4 směrnice 2009/30/ES.
(11) Prováděcí právní předpis stanoví kritéria udržitelnosti biopaliv, náležitosti certifikátů podle odstavců 1 až 3, náležitosti prohlášení a dílčího prohlášení o shodě s kritérii udržitelnosti podle odstavců 1 až 3 a náležitosti samostatného prohlášení pěstitele biomasy podle odstavce 3 písm. b), a dále požadavky na systém kvality a systém hmotnostní bilance zabezpečující plnění kritérií udržitelnosti, včetně náležitostí dokumentace pěstitele biomasy podle odstavce 8.
OCHRANA OVZDUŠÍ
Kategorie a zařazování zdrojů znečišťování ovzduší
(1) Zdroje znečišťování ovzduší jsou
a) mobilní,
b) stacionární.
(2) Mobilními zdroji znečišťování ovzduší (dále jen „mobilní zdroj znečišťování“) jsou samohybná a další pohyblivá, případně přenosná zařízení vybavená spalovacími motory znečišťujícími ovzduší, pokud tyto motory slouží k vlastnímu pohonu nebo jsou zabudovány jako nedílná součást technologického vybavení. Jde zejména o
a) dopravní prostředky, kterými jsou silniční vozidla, drážní vozidla a stroje, letadla a plavidla,
b) nesilniční mobilní stroje, kterými jsou kompresory, přemístitelné stavební stroje a zařízení, buldozery, vysokozdvižné vozíky, pojízdné zdvihací plošiny, zemědělské a lesnické stroje, zařízení na údržbu silnic, sněžné pluhy, sněžné skútry a jiná obdobná zařízení,
c) přenosná nářadí vybavená spalovacím motorem, například motorové sekačky a pily, sbíječky a jiné obdobné výrobky.
Podmínky ochrany ovzduší před znečišťováním způsobeným mobilními zdroji znečišťování upravují zvláštní právní předpisy.4),5),8)
(3) Stacionární zdroj znečišťování ovzduší (dále jen „stacionární zdroj“) je zařízení spalovacího nebo jiného technologického procesu, které znečišťuje nebo může znečišťovat ovzduší, dále šachta, lom a jiná plocha s možností zapaření, hoření nebo úletu znečišťujících látek, jakož i plocha, na které jsou prováděny práce nebo činnosti, které způsobují nebo mohou způsobovat znečišťování ovzduší, dále sklad a skládka paliv, surovin, produktů, odpadů a další obdobné zařízení nebo činnost.
(4) Stacionární zdroje se dělí
a) podle míry svého vlivu na kvalitu ovzduší na kategorie
1. zvláště velké,
2. velké,
3. střední a
4. malé,
b) podle technického a technologického uspořádání na
1. zařízení spalovacích technologických procesů, ve kterých se oxidují paliva za účelem využití uvolněného tepla, (dále jen „spalovací zdroje“),
2. spalovny odpadů7) a zařízení schválená podle § 17 odst. 2 písm. c) pro spoluspalování odpadu a
3. ostatní stacionární zdroje (dále jen „ostatní zdroje“).
(5) Spalovací zdroje se zařazují podle tepelného příkonu nebo výkonu do těchto kategorií:
a) zvláště velké spalovací zdroje, kterými jsou zdroje znečišťování o jmenovitém tepelném příkonu 50 MW a vyšším bez přihlédnutí ke jmenovitému tepelnému výkonu,
b) velké spalovací zdroje, kterými jsou zdroje znečišťování o jmenovitém tepelném výkonu vyšším než 5 MW do 50 MW nespadající pod písmeno a),
c) střední spalovací zdroje, kterými jsou zdroje znečišťování o jmenovitém tepelném výkonu od 0,2 MW do 5 MW včetně,
d) malé spalovací zdroje, kterými jsou zdroje znečišťování o jmenovitém tepelném výkonu nižším než 0,2 MW.
(6) Jmenovité tepelné příkony nebo výkony zvláště velkých, velkých a středních spalovacích zdrojů téhož provozovatele se pro účely stanovení kategorie zdroje nebo emisních limitů sčítají, jestliže
a) jsou umístěny ve stejné místnosti, stavbě nebo v provozním celku,
b) spaliny jsou vypouštěny společným komínem bez ohledu na počet komínových průduchů nebo by s ohledem na uspořádání a druh používaného paliva mohly být vypouštěny společným komínem.
(7) Jmenovité tepelné výkony malých spalovacích zdrojů téhož provozovatele se pro účely stanovení kategorie zdroje sčítají za předpokladu, že spaliny jsou vypouštěny společným komínem, nebo je toto řešení technicky proveditelné.
(8) Spalovny odpadů7) patří do kategorie zvláště velkých nebo velkých stacionárních zdrojů a podle druhu spalovaného odpadu se rozlišují na
a) spalovny nebezpečného odpadu,
b) spalovny komunálního odpadu a
c) spalovny jiného než nebezpečného a komunálního odpadu.
Do kategorie zvláště velkých stacionárních zdrojů se zařazují spalovny
1. podle písmena a), pokud jejich jmenovitá provozní kapacita množství odstraňovaného odpadu je větší než 10 tun za den,
2. podle písmena b), pokud jejich jmenovitá provozní kapacita množství odstraňovaného odpadu je větší než 3 tuny za hodinu, nebo
3. podle písmena c), pokud jejich jmenovitá provozní kapacita množství odstraňovaného odpadu je větší než 50 tun za den.
(9) K ostatním zdrojům náleží také spalovací zařízení procesních ohřevů, u kterých jsou znečišťující látky vzniklé spalováním paliv odváděny společně se znečišťujícími látkami emitovanými technologickým procesem.
(10) Provozovatel je povinen zařadit stacionární zdroj do příslušné kategorie v souladu s tímto zákonem a předpisy vydanými k jeho provedení. V pochybnostech, zda jde o stacionární zdroj a o jeho zařazení do příslušné kategorie stacionárních zdrojů, rozhoduje Česká inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“), a to na návrh provozovatele nebo z vlastního podnětu nebo z podnětu jiného orgánu ochrany ovzduší.
(11) U technologií a jejich zařízení, které dosud nebyly použity v provozu (nově zaváděné technologie), rozhodne o kategorii stacionárního zdroje a emisních limitech ministerstvo.
(12) Prováděcí právní předpis stanoví způsob zařazování stacionárních zdrojů do jednotlivých kategorií.
Přípustná úroveň znečišťování ovzduší, emisní limity
(1) Přípustnou úroveň znečišťování ovzduší určují hodnoty emisních limitů pro jednotlivé znečišťující látky nebo jejich stanovené skupiny nebo pachové látky, přípustná tmavost kouře, přípustná míra obtěžování zápachem, emisní stropy a redukční cíle pro jednotlivé znečišťující látky nebo stanovené skupiny látek.
(2) Emisní limity pro stacionární zdroje se člení na
a) obecné emisní limity, které jsou stanoveny pro jednotlivé znečišťující látky nebo jejich stanovené skupiny,
b) specifické emisní limity, které jsou stanoveny u jmenovitě uvedených stacionárních zdrojů; specifické emisní limity se stanovují bez přihlédnutí k obecným emisním limitům pro znečišťující látky nebo jejich stanovené skupiny významné co do množství a škodlivosti emisí.
(3) Emisní limity pro výrobky vybavené spalovacím motorem [§ 4 odst. 2 písm. c)] stanoví zvláštní právní předpis.4)
(4) Pokud je ve zvláště velkém, velkém nebo středním spalovacím zdroji současně spalováno více druhů paliv, stanoví emisní limity na základě podkladů předložených provozovatelem inspekce postupem stanoveným prováděcím právním předpisem.
(5) Emisní stropy pro vybrané znečišťující látky pro jednotlivé stacionární zdroje a lhůty k jejich dosažení stanoví prováděcí právní předpis podle § 6 odst. 3 nebo krajský úřad podle § 17 odst. 9. Emisní stropy pro všechny stacionární zdroje nebo jejich skupiny na vymezených územích stanoví vláda svým nařízením. Orgány ochrany ovzduší činí veškerá opatření k dosažení emisních stropů podle předchozí věty, zejména při vydávání stanovisek, závazných stanovisek a povolení podle § 17 a při rozhodování o změnách povolení podle § 53 odst. 2 písm. b).
(6) U stacionárního zdroje, který stanoví prováděcí právní předpis, může krajský úřad uložit provozovateli místo povinnosti dodržovat některé emisní limity povinnost plnit plán snížení emisí znečišťujících látek, popřípadě pachových látek, případně opatření k omezování použití surovin a výrobků, z nichž vznikají emise znečišťujících látek, popřípadě pachových látek (dále jen „plán snížení emisí“).
(7) Provozovatel stacionárního zdroje uvedeného v odstavci 6 vypracuje návrh plánu na snížení emisí v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem a předloží ho krajskému úřadu se žádostí o schválení k jeho provádění.
(8) U stacionárního zdroje, který stanoví prováděcí právní předpis, ukládá krajský úřad provozovateli místo povinnosti dodržovat emisní limity povinnost plnit plán zavedení zásad správné zemědělské praxe u stacionárního zdroje.
(9) Plány snížení emisí znečišťujících látek a plány zavedení zásad správné zemědělské praxe u stacionárního zdroje vypracovává provozovatel zdroje uvedeného v prováděcím právním předpisu ve lhůtě a na dobu stanovenou orgánem ochrany ovzduší, s výjimkou plánů u zdrojů podle § 54 odst. 7, které se vypracovávají na dobu 5 let.
(10) Provozovatel stacionárního zdroje uvedeného v odstavci 8 vypracuje v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem návrh plánu zavedení zásad správné zemědělské praxe u stacionárního zdroje a předloží ho krajskému úřadu se žádostí o schválení k jeho provádění. Plnění tohoto plánu se považuje za splnění povinnosti dodržovat emisní limity podle tohoto zákona.
(11) Krajský úřad zamítne předložený plán snížení emisí a plán správné zemědělské praxe u stacionárního zdroje, pokud je vypracován v rozporu s tímto zákonem a jeho prováděcími právními předpisy. Zamítavé stanovisko musí obsahovat důvody zamítnutí a lhůtu předložení nového návrhu plánu.
(12) Prováděcí právní předpis stanoví seznam znečišťujících látek, jejich stanovených skupin, emisní limity obecné a specifické, postup výpočtu emisních limitů v případech současného spalování různých druhů paliv nebo spoluspalování odpadů s palivy, podmínky provozování stacionárních zdrojů, kritéria určující plnění těchto podmínek a dodržování emisních limitů včetně metod odběru vzorků a měření, přípustnou tmavost kouře, pachové látky a pachová čísla, náležitosti a způsob zpracování plánu na snížení emisí a plánu zavedení zásad správné zemědělské praxe u stacionárního zdroje a skupiny zdrojů, pro které se tyto plány zpracovávají.
Přípustná úroveň znečištění ovzduší
(1) Přípustnou úroveň znečištění ovzduší určují hodnoty imisních limitů, meze tolerance a četnost překročení a hodnoty cílových imisních limitů pro jednotlivé znečišťující látky. V případě troposférického ozonu je přípustná úroveň znečištění ovzduší určena cílovými imisními limity a dlouhodobými imisními cíli. Imisní limit nesmí být překročen více než o mez tolerance a nad stanovenou četnost překročení. Imisní limity jsou závazné pro orgány ochrany ovzduší při jejich činnosti.
(2) Ministerstvo vypracovává ve spolupráci s příslušnými ústředními správními úřady návrhy národních programů snižování emisí těch znečišťujících látek nebo jejich stanovených skupin, pro které byly stanoveny emisní stropy nebo redukční cíle a lhůty k jejich dosažení s cílem zlepšení kvality ovzduší dosažením imisích limitů jednotlivých znečišťujících látek nebo jejich stanovených skupin. Národní programy snižování emisí se vypracovávají i pro znečišťující látky, které nemají stanoveny emisní stropy nebo redukční cíle, ale dochází u nich k překračování imisních limitů.
(3) Návrhy národních programů vypracované podle odstavce 2 a předložené ministerstvem schvaluje vláda usnesením, s výjimkou národního programu snižování emisí ze stávajících zvláště velkých spalovacích zdrojů, který vydává vláda svým nařízením. Národní programy se aktualizují vždy po 5 letech.
(4) Programy podle odstavců 2 a 5 mohou být realizovány na základě dohod mezi orgány ochrany ovzduší a provozovateli stacionárních zdrojů nebo osobami jimi zřízenými o řešení problémů souvisejících s místními nepříznivými klimatickými a rozptylovými podmínkami, případně i s jinými vlivy na imisní situaci. Na základě dohody může přistoupit provozovatel na plnění zpřísněných emisních limitů, přičemž ustanovení § 17 odst. 2 písm. f) není tímto dotčeno.
(5) Krajský úřad je povinen zpracovat pro své území krajský program snižování emisí znečišťujících látek nebo jejich stanovených skupin a obecní úřad může zpracovat pro své území místní program snižování emisí znečišťujících látek nebo jejich stanovených skupin, s cílem zlepšení kvality ovzduší zejména dosažením imisních limitů jednotlivých znečisťujících látek nebo jejich stanovených skupin. Krajské programy snižování emisí musí být v souladu s národními programy a místní programy snižování emisí musí být v souladu s národními programy i s krajskými programy snižování emisí. Obsah národního, krajského a místního programu snižování emisí je uveden v příloze č. 2 k tomuto zákonu.
(6) Kraje a obce v přenesené působnosti vydávají nařízením krajské a místní programy snižování emisí. Informace o krajských a místních programech snižování emisí musí být uvedeny na úředních deskách příslušného kraje a příslušné obce spolu s oznámením, kde lze do nich nahlédnout, a tyto programy se zveřejňují v elektronické podobě ve veřejně přístupném informačním systému. Plnění těchto programů orgány krajů a orgány obcí průběžně kontrolují a vyhodnocují.
(7) Z programů snižování emisí podle odstavce 6 se vychází při výkonu veřejné správy na krajské a místní úrovni, zejména při územním plánování, územním rozhodování a povolování staveb nebo jejich změn, a při posuzování záměrů, které mohou výrazně ovlivnit čistotu ovzduší, nebo rozvojových koncepcí a programů rozvoje jednotlivých oborů a odvětví.9)
(8) Ministerstvo zajišťuje sledování kvality ovzduší na celém území České republiky. Sledováním kvality ovzduší může ministerstvo pověřit jím zřízenou právnickou osobu.
(9) Prováděcí právní předpis stanoví způsob sledování kvality ovzduší, včetně metod odběru vzorků, měření, vyhodnocování a dalších technických požadavků; dále stanoví imisní limity a jejich meze tolerance pro jednotlivé znečišťující látky nebo jejich stanovené skupiny, přípustnou četnost překračování imisních limitů, cílové imisní limity, dlouhodobé imisní cíle a lhůty k jejich dosažení, závazné emisní stropy, redukční cíle, znečišťující látky nebo stanovené skupiny látek, pro které budou připravovány roční emisní inventury a roční emisní projekce vztahující se k cílovému roku 2010 a požadavky na způsob přípravy a provádění emisních inventur, emisních projekcí a programu snižování emisí.
Zvláštní ochrana ovzduší
(1) Oblastí se zhoršenou kvalitou ovzduší se rozumí území v rámci zóny nebo aglomerace, kde je překročena hodnota imisního limitu u jedné nebo více znečišťujících látek.
(2) Zónou je území vymezené ministerstvem pro účely sledování a řízení kvality ovzduší; aglomerací je sídelní seskupení, na němž žije nejméně 350 000 obyvatel, vymezené ministerstvem pro účely sledování a řízení kvality ovzduší.
(3) V zónách či aglomeracích, na jejichž území se nenacházejí oblasti se zhoršenou kvalitou ovzduší, zajistí orgány ochrany ovzduší udržení koncentrací znečišťujících látek pod hodnotami imisních limitů.
(4) Vymezení oblastí podle odstavce 1 a jejich případné změny provádí ministerstvo jedenkrát za rok a zveřejňuje je ve Věstníku Ministerstva životního prostředí. Ministerstvo zde dále zveřejní seznam zón a aglomerací.
(5) V zónách a aglomeracích, na jejichž území se nacházejí oblasti se zhoršenou kvalitou ovzduší, zajišťuje ministerstvo sledování kvality ovzduší způsobem podle § 6 odst. 8.
(6) V zónách a aglomeracích vypracují krajské úřady a obecní úřady obcí s počtem obyvatel nad 350 000 programy ke zlepšení kvality ovzduší pro znečišťující látky, u kterých na jejich území došlo v předchozím kalendářním roce k překročení imisního limitu a meze tolerance, nebo imisního limitu, pokud není mez tolerance stanovena. Účelem programu je plnění limitních hodnot ve lhůtách stanovených prováděcím právním předpisem. Rozsah programu je uveden v příloze č. 3 k tomuto zákonu. Obecní úřad může zpracovat místní program ke zlepšení kvality ovzduší. Tento program odpovídá rozsahem příloze č. 3 k tomuto zákonu.
(7) Krajské úřady a obecní úřady obcí s počtem obyvatel nad 350 000 aktualizují programy v tříletých intervalech nebo do 18 měsíců od konce kalendářního roku, v němž dojde na území zóny či aglomerace k překročení imisního limitu a meze tolerance, nebo imisního limitu, pokud není mez tolerance stanovena, u znečišťující látky, která není v programu příslušné zóny či aglomerace zahrnuta. Současně s aktualizací informují ministerstvo o stavu provádění opatření, která byla programem ke zlepšení kvality navržena, a zasílají ministerstvu kopii aktualizované verze programu. Informace o programech ke zlepšení kvality ovzduší musí být uvedeny na úředních deskách příslušného úřadu spolu s oznámením, kde do nich lze nahlédnout, a programy musí být zveřejněny v elektronické podobě ve veřejně přístupném informačním systému.
(8) Součástí programu ke zlepšení kvality ovzduší je programový dodatek. Struktura programového dodatku odpovídá zvláštnímu předpisu9a). Krajský a obecní úřad zahrne do programového dodatku pouze vlastní prioritní opatření a projekty nebo opatření a projekty vzešlé z místních programů ke zlepšení kvality ovzduší, které jsou v rámci místního programu určeny jako rozhodující pro kvalitu ovzduší.
(9) Z programů ke zlepšení kvality ovzduší podle odstavce 6 se vychází při výkonu veřejné správy na krajské a místní úrovni, zejména při územním plánování, územním rozhodování a povolování staveb nebo jejich změn a při posuzování vlivů staveb nebo technologií na životní prostředí podle zvláštního právního předpisu.9)
(10) Programy ke zlepšení kvality ovzduší vypracované na úrovni zón a aglomerací musí být v souladu s národním programem a místní programy ke zlepšení kvality ovzduší musí být v souladu s programem vypracovaným na úrovni příslušné zóny či aglomerace.
(11) Pro oblasti se zhoršenou kvalitou ovzduší vypracují krajské úřady a obecní úřady obcí s počtem obyvatel nad 350 000 akční plány obsahující přehled krátkodobých opatření. K realizaci opatření uvedených v akčních plánech bude docházet při splnění podmínek uvedených v prováděcím právním předpisu.
Nízkoemisní zóny
(1) Ve zvláště chráněných územích9b), lázeňských místech9c), nebo pokud došlo k překročení některého z imisních limitů stanovených v prováděcím právním předpisu, může obec na svém území, nebo jeho části, stanovit nařízením9d) zónu s omezením provozu motorových silničních vozidel (dále jen „nízkoemisní zóna“) postupem podle tohoto zákona a prováděcích právních předpisů.
(2) Obec v nařízení vymezí území nízkoemisní zóny a emisní kategorie vozidel, která mají povolen vjezd do této zóny. Pro případy vzniku smogové situace podle § 8 odst. 1 může obec stanovit zvláštní podmínky provozu nízkoemisní zóny, zejména zpřísnit emisní kategorie vozidel, která mohou vjíždět do nízkoemisní zóny po dobu trvání smogové situace. Na průjezdním úseku dálnice nebo silnice9e) lze nízkoemisní zónu stanovit pouze v případě, že na území obce mimo nízkoemisní zónu anebo mimo zastavěné území téže nebo sousední obce existuje jiná dálnice nebo silnice stejné nebo vyšší třídy9e), po které je možné zajistit stejné dopravní spojení.
(3) Obec v nařízení o vyhlášení nízkoemisní zóny stanoví jeho účinnost nejdříve 12 měsíců od jeho vyhlášení. Obec informuje ministerstvo o přijetí nařízení nejpozději jeden měsíc před nabytím jeho účinnosti.
(4) Místní úpravu provozu na pozemních komunikacích v nízkoemisní zóně stanoví příslušný úřad postupem podle jiného právního předpisu9f). Začátek a konec nízkoemisní zóny je označen svislou dopravní značkou podle jiného právního předpisu9f), která kromě příslušného omezení vymezí vozidla s emisními kategoriemi, kterým je vjezd do nízkoemisní zóny dovolen. Vjezd do nízkoemisní zóny je povolen pouze pro silniční motorová vozidla označená emisní plaketou s uvedením příslušné emisní kategorie podle prováděcího právního předpisu a v souladu s podmínkami stanovenými příslušnou dopravní značkou. Porušení této povinnosti je přestupkem podle jiného právního předpisu9g). Výjimky jsou stanoveny v příloze č. 4 k tomuto zákonu. Výrobu a distribuci emisních plaket zajišťuje ministerstvo, které může touto činností pověřit jinou osobu. Emisní plaketa se vydává za úplatu, jejíž výši stanoví prováděcí právní předpis.
(5) Úřad obce, která vyhlásila svým nařízením nízkoemisní zónu, může na základě žádosti provozovatele vozidla povolit dočasnou nebo trvalou individuální výjimku z následujících důvodů:
a) nemoc, bezmoc či jiné postižení osoby, která nesplňuje podmínky pro přiznání označení pro osobu těžce zdravotně postiženou,
b) pracovní doba žadatele o výjimku neumožňující přepravovat se hromadnou dopravou,
Obsah
ČÁST PRVNÍ
HLAVA I
§ 1
§ 2
§ 3
§ 3a
§ 3b
§ 3c
HLAVA II
§ 4
§ 5
§ 6
§ 7
§ 7a
§ 8
§ 9
§ 10
§ 11
§ 12
§ 13
§ 14
§ 15
§ 16
§ 17
§ 18
§ 19
§ 20
§ 21
§ 22
HLAVA III
§ 23
§ 24
§ 25
§ 26
§ 27
§ 28
§ 29
§ 30
§ 31
§ 32
§ 33
§ 34
HLAVA V
§ 36
§ 37
HLAVA VI
§ 38
§ 39
§ 40
§ 41
HLAVA VII
§ 42
§ 42a
§ 43
§ 44
§ 45
§ 45a
§ 45b
§ 45c
§ 46
§ 47
§ 48
§ 49
§ 50
§ 51
§ 52
HLAVA VIII
§ 53
§ 54
§ 55
§ 56
ČÁST DRUHÁ
§ 57
ČÁST TŘETÍ
§ 58
ČÁST ČTVRTÁ
§ 59
ČÁST PÁTÁ
§ 60
ČÁST ŠESTÁ
§ 61
Prihláste sa pre poznámky, obľúbené a upozornenia
Informácie o predpise
| Citácia | Zákon č. 86 / 2002 Zb. o ochrane ovzdušia a o zmene a doplnení niektorých iných zákonov (zákon o ochrane ovzdušia) |
|---|---|
| Typ predpisu | Zákon |
| Autor | - |
| Zbierka | Zbierka zákonov |
| Dátum vyhlásenia | 12.03.2002 |
|---|---|
| Účinnosť od | 01.06.2002 |
| Účinnosť do | - |
| Stav | Platný |
Znenie predpisu má informatívny charakter.
Komentáre 0