Nařízení vlády č. 105/1950 Sb.
Nařízení, kterým se vyhlašuje Statut národních podniků průmyslových
Platný
Účinnost od 01.07.1950
Zobrazeno prvních 200 z celkem 654 ustanovení tohoto předpisu.
Zobrazit celý předpis →
Pro stažení celého znění použijte tlačítko Stáhnout výše.
105.
Vládní nařízení
ze dne 26. července 1950,
kterým se vyhlašuje Statut národních podniků průmyslových.
Vláda republiky Československé nařizuje podle § 40 zákona č. 103/1950 Sb., o národních podnicích průmyslových, a §§ 4 a 11 zákona č. 104/1950 Sb., o financování národních a komunálních podniků:
(1) Vyhlašuje se Statut národních podniků průmyslových, který platí pro národní podniky v oboru ministerstev průmyslu, výživy, informací a osvěty a zdravotnictví.
(2) Ministři průmyslu, výživy, informací a osvěty a zdravotnictví jsou pro národní podniky z oboru svého ministerstva příslušnými ministry podle tohoto nařízení.
(3) Statut tvoří součást tohoto nařízení a vydává se v příloze Sbírky zákonů.*)
Toto nařízení nabývá účinnosti dnem 1. července 1950; provedou je ministři průmyslu, výživy, informací a osvěty, zdravotnictví a financí v dohodě se zúčastněnými členy vlády.
Zápotocký v. r.
Kabeš v. r.
Kopecký v. r.
Kliment v. r.
Plojhar v. r.
Ing. Jankovcová v. r.
Příloha vládního nařízení č. 105/1950 Sb., kterým se vyhlašuje Statut národních podniků průmyslových.
Statut národních podniků průmyslových.
Úvod.
Socialistický průmysl je základní a nejdůležitější složkou v hospodářském životě naší lidově demokratické republiky.
Až do revoluce v roce 1945 byl průmysl v rukou soukromých vlastníků-kapitalistů. Sloužil jim k obohacování a k vykořisťování pracujících. Aby zachovali své zisky, zradili kapitalisté v kritických chvílích republiku a podali tak další důkaz své politiky nepřátelské lidu. Porážka hitlerovského fašismu Rudou armádou a vítězství našeho lidu umožnily, aby byl kapitalistický majetek z velké části znárodněn a přešel tak do rukou státu. To byla první etapa našeho znárodnění; po ní zůstala ještě značná část průmyslu v rukou kapitalistů.
Kapitalisté však i potom záměrně a soustavně sabotovali a rozvraceli pokojný vývoj našeho hospodářství, ztěžovali naši cestu k socialismu a snažili se obnovit staré kapitalistické poměry předmnichovské republiky.
Porážka reakce a vítězství pracujícího lidu v únoru 1948 vyústily na hospodářském poli v další znárodnění, které podstatně zúžilo kapitalistické prvky v našem průmyslu a vytvořilo širší hospodářskou základnu pro budování socialismu.
Povalení kapitalismu, porážka reakce a převzetí moci do rukou pracujícího lidu mohlo být v naší vlasti uskutečněno jen proto, že v čele pracujících stojí Komunistická strana Československa. Také při výstavbě socialismu má strana vedoucí úlohu. Určuje generální linii budovatelského úsilí a označuje cíle, kterých má být v jednotlivých obdobích dosaženo. Strana jako vedoucí síla stmeluje, upevňuje a obrací k těmto cílům pracující a všechny masové organisace. První místo mezi nimi zaujímá Revoluční odborové hnutí, které jako jednotná organisace nejpokročilejší společenské třídy rozsáhlostí své činnosti je školou socialismu pro všechny pracující a nezbytným činitelem při výstavbě, organisaci a stálém vzestupu našeho znárodněného průmyslu.
Po prvním znárodnění jsme stáli před úkolem vytvořit ze znárodněného průmyslového majetku hospodářské jednotky, podrobit je jednotnému vedení socialistického státu a dát znárodněnému průmyslu prvé organisační formy. Tak vznikly národní podniky průmyslové, které ve své době celkem dobře splnily své poslání při překonávání poválečných obtíží. Jejich existence byla také nezbytným předpokladem pro zajištění výstavby nového společenského řádu.
Nový společenský řád vítězí nad řádem starým jen tehdy, dovede-li společnosti opatřit více lepších a lacinějších výrobků než řád starý a tak ji obohatit. V dalším vývoji se ukázalo, že od národních podniků nelze při jejich dosavadní skladbě a vnitřní organisaci očekávat trvale úspěšné plnění tohoto základního úkolu, a to zejména proto, že naše plánované hospodářství klade stále vyšší požadavky na prohlubování a zpřesňování plánů.
Hospodářství se v socialistické společnosti nevyvíjí živelně, nýbrž je budováno a rozvíjeno záměrně. Nástrojem tohoto budování a rozvíjení hospodářství je plánování. Plánování je hospodářským zákonem socialismu. Skutečnost, že se pracující lid v čele s dělnickou třídou stal vlastníkem rozhodující části výrobních prostředků, nejen umožnila, ale přímo si vynutila přechod k hospodaření podle plánu. Jedině plánování může zajistit neustálý harmonický rozvoj výrobních sil, sladit výrobu s individuálními potřebami a překonat a odstranit úzká místa.
Cílem plánu je neustálé zvyšování životní úrovně všeho pracujícího lidu. Prostředkem k dosažení tohoto cíle je plánovité zvyšování produktivity práce; jinak nelze k tomuto cíli dospět.
Hlavní tíha všech úkolů uložených plánem leží na pracujících v našem znárodněném průmyslu, který je nejvyspělejší částí našeho hospodářství. Plnění povinností, před kterými stojí pracující v průmyslu, je proto svými důsledky závažnější než dosud a klade na ně vyšší nároky než kdykoli dříve.
Aby bylo možno zvládnout všechny úkoly průmyslu a dosáhnout určeného cíle, bylo nutno provést reorganisaci národních podniků. Smyslem této reorganisace bylo odstranit z provozu a organisace podniků všechny přežitky kapitalismu a vytvořit z podniků útvary, které jsou organisovány a řízeny podle socialistických zásad.
Tento Statut rozvádí v dalších kapitolách zásady socialistického hospodářství v našich národních podnicích průmyslových, nejvýznačnějším to činiteli ve výstavbě socialismu. Není právním předpisem ve starém pojetí; je směrnicí pro organisaci a činnost všech národních podniků průmyslových, a to směrnicí, která má vést k dalšímu vývoji, pokroku a budovatelskému úsilí. Čerpaje ze zkušeností nabytých v úžasné kolektivní budovatelské práci lidu Sovětského svazu, stanoví tento Statut zásady socialistické organisace průmyslu a ukazuje tak cestu ke společenskému řádu dokonalejšímu než všechny předchozí — k socialismu.
Základní články Statutu.
Národní podniky a jejich poslání.
Stát provozuje socialistickou průmyslovou výrobu prostřednictvím národních podniků. Jejich posláním je přispívat výrobou k vzestupu národního bohatství, ke zvyšování hmotné i kulturní úrovně naší společnosti a k upevnění moci pracujícího lidu. Národní podniky plní své poslání kolektivním úsilím všech svých pracujících, vedených nejuvědomělejšími z nich.
Vznik národních podniků, jejich právní povaha a poměry.
Národní podniky zřizuje stát jako samostatné právnické osoby. Vlastníkem majetku národního podniku je stát; národnímu podniku je tento majetek svěřen do správy.
Zásady pro řízení národních podniků.
Národní podniky se řídí zásadami socialistického hospodářství.
Nejdůležitější z nich jsou plánovitost, uplatňovaná při veškeré jejich činnosti, a aktivní účast pracujících.
S nimi vnitřně souvisí zejména hospodaření podle rozpočtu a zásada hospodárnosti, vedení jednou osobou, osobní odpovědnost, účelná decentralisace, operativnost řízení, zájem pracujících na výsledcích podniku, kontrola zdola i shora a zásada stálého vzestupu.
Organisace národního podniku.
Organisace národního podniku se musí přizpůsobovat zásadám socialistického hospodářství, musí zajišťovat dokonalou spolupráci a umožňovat úspěšné plnění plánovaných úkolů.
Národní podnik vede ředitel. Národnímu podniku je zpravidla určen základní závod, jehož vedení je vedením celého národního podniku. Uvnitř se národní podnik člení na střediska, která hospodaří podle svého rozpočtu.
Organisace národního podniku je podrobně propracována v jeho organisačním řádu.
Podnikový plán.
Činnost národního podniku je určována jeho schváleným podnikovým plánem. Podnikové plány národních podniků jsou svým obsahem součástí jednotného hospodářského plánu.
Návrh podnikového plánu vzniká za aktivní účasti pracujících a opírá se o směrná čísla a technickohospodářské normy; schvaluje jej nadřízený orgán.
Plnění plánu je věcí všech pracujících. Proto se schválený plán rozepisuje až na pracoviště, aby každý znal své úkoly. Plnění plánu musí být kontrolováno zdola i shora.
Práce a pracující.
Rozhodujícím činitelem ve výrobě jsou pracující. Z jejich nového poměru k práci vyrůstá socialistické soutěžení, údernictví a zlepšovatelské hnutí jako metoda budování socialismu a jako jedna z hlavních cest k zvyšování produktivity práce.
Pracující jsou odměňováni podle jakosti, množství a společenského významu své práce.
Péče o kádry.
Na kádrech oddaných budování socialismu a ovládajících techniku a ekonomiku práce závisí rozvoj národního podniku. Rozmisťování a školení kádrů a péče o ně patří tedy k jeho předním úkolům.
Výrobní prostředky.
Národní podniky jsou povinny plně využít všech výrobních zařízení v rámci plánovaných úkolů a pečlivě je udržovat. Pořizování investic musí být v souladu s plánovanou výstavbou a přestavbou našeho průmyslu.
V hospodaření s materiálem a energií musí národní podniky dbát krajní úspornosti; nerostný průzkum a používání nových hmot z domácích surovin musí přispívat k hospodářské nezávislosti našeho státu.
Technika, výrobní proces a výrobek.
Těžiště činnosti průmyslového podniku je ve výrobních dílnách a v přípravě výroby. Předpokladem úspěchu a technického rozvoje výroby je průmyslové výzkumnictví a vývoj.
Soustavné zvyšování produktivity práce vyžaduje, aby podnik využíval výhod plynoucích ze specialisace, typisace, normalisace a kooperace.
Výrobek musí být jakostní, trvanlivý a výtvarně hodnotný; odběrateli musí být dodán ve sjednaných lhůtách.
Finanční hospodaření.
Stát zajišťuje krytí plánované finanční potřeby národních podniků.
Národní podnik, i jeho jednotlivá střediska, hospodaří podle rozpočtu.
Jedinou cestou ke zvyšování socialistické rentability je snižování výrobních i jiných nákladů.
Zisky národních podniků se odvádějí státu a tvoří významnou část socialistické akumulace.
Hospodaření národních podniků je kontrolováno korunou. Tuto kontrolu provádějí jak podniky samy, tak orgány podniku nadřízené a banky.
Podnikový fond pracujících.
Ke zvýšení hmotného zájmu pracujících na úspěšném plnění plánu slouží podnikový fond pracujících, který je dotován podle míry plnění podnikového plánu.
Z jeho prostředků se odměňují zasloužilí pracující a zlepšují se sociální, zdravotní, kulturní a tělovýchovná zařízení.
Vrchní vedení národních podniků a dozor nad nimi.
Národní podniky jsou podřízeny vrchnímu vedení a dozoru státu, které obstarává příslušný ministr zásadně prostřednictvím generálních (oblastních) ředitelů.
I. Národní podniky a jejich poslání.
(1) Český a slovenský pracující lid se stal pánem ve své vlasti. Jeho uvědoměním a bojem bylo dosaženo vítězství nad kapitalismem, jeho uvědoměním a nadšenou prací vyrůstá nyní řád socialistický. Socialistická industrialisace, která je zákonem výstavby socialismu, uskutečňuje se v našich dolech, hutích, továrnách a dílnách. Nositelem budovatelského úsilí v nich je pracující lid s dělnickou třídou v čele.
(2) Převážná část průmyslových výrobních prostředků je v rukou státu. Stát spravuje tento majetek zejména prostřednictvím národních podniků. Jsou tedy národní podniky po stránce majetkové náplně částí národního majetku, po stránce formy organisačními celky, jejichž prostřednictvím stát provozuje socialistickou průmyslovou výrobu.
(3) Jejich posláním je přispívat výrobou prostředků výrobních a předmětů spotřebních k vzestupu národního bohatství, ke zvyšování hmotné i kulturní úrovně naší společnosti, k upevnění moci pracujícího lidu, ke zvyšování obranné schopnosti naší vlasti, k upevňování její nezávislosti na kapitalistických státech a tím i k jejímu zajištění proti nepříznivým vlivům kapitalistických krisí. Na průmyslu závisí také rozvoj mechanisace našeho zemědělství a jeho přechod k vyšším výrobním formám, rozvoj stavebnictví, dopravy a jiných úseků našeho hospodářského života.
(4) Národní podniky plní své poslání kolektivním úsilím všech svých pracujících, to jest dělníků, techniků a úředníků, kteří stmeleni pracovní kázní a za vedení nejuvědomělejších v soudružské spolupráci a vzájemnou pomocí plní úkoly výstavby socialismu podle jednotného hospodářského plánu.
(5) Představitelem všech pracujících v závodech je Revoluční odborové hnutí. Cíl, který si Revoluční odborové hnutí při budování socialismu samo vytyčilo, se velmi podstatně liší od úlohy odborových organisací za kapitalismu. Podniky jsou nyní majetkem pracujícího lidu. Proto jeho organisace - Revoluční odborové hnutí - ze všech sil přispívá k rozvoji a prosperitě těchto podniků a k přesnému plnění jejich plánů; za hlavní těžiště své činnosti považuje stálé uvědomování a mobilisování pracujících tak, aby všichni co nejlépe pracovali podle svých schopností. To také umožňuje Revolučnímu odborovému hnutí, aby ještě lépe plnilo své sociální a kulturní poslání.
(6) Na všech pracujících v národních podnicích průmyslových leží velká odpovědnost za celostátní hospodářství. Vědomí této odpovědnosti musí je vést ke stálému zdokonalování jejich práce a k tomu, aby z národních podniků vytvořili pilíře našeho nyní již opravdu národního hospodářství.
(7) Své poslání mohou národní podniky splnit jen tehdy, budou-li v nich soustavně rozvíjeny výrobní síly a co nejintensivněji zvyšována produktivita práce a hospodárnost jako základní úkol, na jehož úspěšném zdolání závisí konečné vítězství socialismu nad kapitalismem.
II. Vznik národních podniků, jejich právní povaha a poměry.
Vznik národních podniků.
(8) Národní podniky průmyslové zřizuje příslušný ministr a svěřuje jim do správy majetek, který je ve vlastnictví státu, ať ho stát nabyl znárodněním nebo jiným způsobem.
(9) Zřízení národního podniku je významným činem v hospodářské výstavbě státu; se svěřením majetku národnímu podniku souvisí kromě toho důležité právní důsledky. Proto ministr vydá o zřízení národního podniku listinu, v níž určí jeho název, den vzniku, sídlo, základní závod, nebude-li od určení základního závodu výjimečně upuštěno, a den, ke kterému národní podnik převezme majetek do něho začleněný.
Právní poměry.
(10) Plné uplatnění hospodářské samostatnosti národního podniku předpokládá jeho právní samostatnost, neboť činnost národního podniku vede k mnohým jednáním, která pro něj zakládají práva a závazky. Proto jsou národní podniky samostatné právnické osoby a významné údaje o nich se zapisují do podnikového rejstříku.
(11) Součástí názvu každého národního podniku je označení „národní podnik“. Tohoto označení smějí užívat jen národní podniky.
(12) Protože národnímu podniku určuje činnost jeho schválený podnikový plán, není nutné, aby si národní podnik ke své činnosti opatřoval oprávnění, jichž by jinak bylo třeba podle předpisů živnostenského nebo jiného práva. Národní podniky jsou však podrobeny ustanovením o schvalování provozoven, jakož i jiným předpisům o ochraně života a zdraví pracujících a veřejné bezpečnosti.
(13) Vlastníkem majetku národního podniku je stát; národnímu podniku je tento majetek svěřen do správy. Ve věcech tohoto majetku národní podnik vystupuje a jedná vlastním jménem.
(14) Národní podnik nesmí zcizit majetek, který je mu určen k trvalému užívání, ani jeho části. Třetí osoby nemohou k takovému majetku nabýt zástavních nebo jiných věcných práv, ať knihovních nebo neknihovních. Výjimky ze zákazu zcizení mohou povolit nadřízené orgány.
(15) V souladu s předchozími zásadami lze pro závazky národního podniku dosáhnout uspokojení pouze z majetku jemu svěřeného do správy, který není určen k tomu, aby ho podnik trvale užíval.
(16) Z majetku národním podnikem spravovaného nelze žádat ani dosáhnout uspokojení pohledávek za státem.
Nadřízené orgány.
(17) Protože stát používá národních podniků jako organisačních celků, jimiž provozuje socialistickou průmyslovou výrobu, ponechává si jejich vrchní vedení a dozor nad nimi. Obstarává je příslušný ministr zásadně prostřednictvím generálních ředitelů, a to tak, že každý národní podnik je podřízen určitému generálnímu (oblastnímu) řediteli a jeho prostřednictvím příslušnému ministru. Podrobnosti jsou uvedeny v kapitole o vrchním vedení národních podniků a dozoru nad nimi.
III. Zásady pro řízení národních podniků.
(18) Způsoby řízení národních podniků se v jednotlivých etapách socialistické výstavby mění; mohou se též podstatně lišit v různých průmyslových odvětvích, ba dokonce i uvnitř téhož odvětví, a to podle rozsahu a druhu výroby. Všechny jsou však založeny na obecných zásadách pro řízení podniků, které vyplývají ze samé podstaty socialistického hospodářství.
(19) Zásady, z nichž nejdůležitější jsou dále uvedeny, tvoří harmonický celek, při tom jedna vychází z druhé a všechny jsou vzájemně vnitřně spojeny; všechny musí být uplatňovány současně a na všech pracovních úsecích, a to v takovém vzájemném poměru, jak toho vyžaduje potřeba dané věci v daný okamžik.
Plánovitost.
(20) Veškerá činnost národního podniku je určována plánem. Plán dává pevnou základnu pro činnost pracujících tím, že před ně staví jasný cíl; veškerá jejich práce je podřízena úkolu plán splnit, a je-li to žádoucí, i překročit. Zásadou plánovitosti musí být proniknuti všichni dělníci, technikové a úředníci, ať pracují na kterémkoli pracovním úseku.
Hospodaření podle rozpočtu.
(21) Plánovitost proniká také finančním hospodařením národních podniků tak, že každý národní podnik a každé jeho středisko sestavují rozpočet, podle něhož hospodaří. Rozpočet je peněžním vyjádřením plánované činnosti. V mezích rozpočtu hospodaří národní podnik samostatně.
Hospodárnost.
(22) Všichni pracující musí být vedeni snahou splnit uložené úkoly s nejmenšími náklady, tedy co nejhospodárněji. Zásada hospodárnosti přikazuje, aby každý byl hospodářem na svém pracovišti.
(23) Uplatnění zásady hospodárnosti vede ke zvyšování rentability národních podniků. Na rozdíl od rentability, jak ji chápe kapitalismus, posuzujeme socialistickou rentabilitu s hlediska celého národního hospodářství. Socialistická rentabilita je podřízena plánu. Jejího zvýšení nemůže podnik dosáhnout zvyšováním cen nebo zhoršováním jakosti výrobků, nýbrž jedině snižováním výrobních a jiných nákladů nebo zlepšováním jakosti výrobků.
Účast pracujících na řízení podniku.
(24) Veškerá činnost podniku vyvěrá z uvědomělé práce nejširších mas; vedoucímu připadá úkol tuto práci organisovat. Při své činnosti se proto vedoucí opírá o pracovní úsilí pracujících a o jejich tvůrčí schopnosti a iniciativu.
(25) Formy, jimiž se projevuje účast pracujících na řízení podniku, jsou velmi různé, počínaje vstřícným plánováním a kontrolou plnění plánu a konče odhalováním a kritikou nedostatků. Představitelem pracujících je závodní skupina Revolučního odborového hnutí, s níž tedy musí vedoucí co nejtěsněji spolupracovat.
Decentralisace a centralisace.
(26) Aby byla umožněna co nejširší účast pracujících na řízení podniku, rozvinuta jejich iniciativa a zajištěna operativnost řízení, svěřuje se působnost, pravomoc a odpovědnost v národních podnicích organisačním útvarům co nejnižším.
(27) U vyšších organisačních útvarů se soustřeďují jen věci zásadní povahy nebo takové, které mohou být účelněji vyřizovány společně za všechny nebo za několik útvarů podřízených.
(28) Decentralisace a centralisace jsou tedy organisačními zásadami, které se vzájemně doplňují. Je velmi odpovědným úkolem uplatnit obě tyto zásady ve správném poměru.
Soustředění vedení v jedné osobě a osobní odpovědnost.
(29) V národním podniku směřuje činnost kolektivu pracujících ke stejnému cíli, který je dán plánem. Aby činnost všech směřovala k témuž cíli, musí být podnik veden jediným vedoucím, který se tak stává prvním organisátorem socialistické práce v podniku. Z téhož důvodu musí být také každý organisační útvar podniku veden jediným vedoucím. Vedoucí podniku a vedoucí každého jeho organisačního útvaru rozhoduje samostatně v rozsahu své pravomoci.
(30) Je výrazem nové pracovní morálky, podložené socialistickým uvědoměním pracujících, že se všichni pracující dobrovolně podřizují politické a odborné autoritě svého vedoucího. Tato autorita se zvyšuje tím, že se vedoucí opírá o vůli celého kolektivu.
(31) Všichni pracující v podniku osobně odpovídají za splnění uložených úkolů.
Živý a operativní způsob řízení.
(32) Řízení národního podniku musí být živé. Musí se opírat o skutečnou znalost kádrů i o znalost práce, její techniky a ekonomiky. Proto musí být vedení podniku co nejblíže výrobě a každý vedoucí má stále pozorně zjišťovat všechny potřeby výroby a udržovat styk s pracujícími na pracovištích.
(33) Řízení musí být také operativní, to znamená, že se musí neustále přizpůsobovat měnícím se poměrům a včas a účinně zasahovat všude, kde je toho třeba; nesmí se tedy omezit na pouhé vydávání směrnic (plánem, rozpočtem, ukazateli, oběžníky a pod.). Nutno bojovat proti byrokratickým metodám řízení, proti řízení příkazy „od zeleného stolu“, proti papírovému úřadování; místo toho je třeba věnovat co největší pozornost soustavné kontrole plnění učiněných rozhodnutí a živému styku s pracujícími, bez něhož si nelze představit úspěšné řízení podniku.
Zájem pracujících na výsledcích podniku.
(34) Každý pracující dostává mzdu odpovídající jeho pracovním zásluhám. Zájem pracujících na výsledcích podniku je povzbuzován především mzdovým systémem, v němž se přihlíží k jakosti a množství vykonané práce a k prospěchu, který přináší celku. Kromě toho se jejich zájem podporuje prémiemi a odměnami za vyšší pracovní výkon, za dosažení úspor proti rozpočtu, za zlepšovací návrhy a pod. Nutno ovšem mít stále na zřeteli, že postupně zvyšovat odměnu za práci lze pro všechny pracující jen, pokud se zvýšila produktivita práce v celém našem hospodářství.
(35) Hmotnou pobídkou pracujícím jsou také sociální a jiné výhody, které jim plynou z podnikového fondu pracujících, dotovaného podle míry splnění podnikového plánu.
(36) Dalším významným prostředkem k povzbuzení zájmu pracujících na dobré práci jsou veřejné pochvaly, uznání, vyznamenání a pod.
Kontrola shora a zdola.
(37) Činnost národního podniku a všech pracujících musí být soustavně kontrolována. Kontrolu plnění uložených úkolů provádí především každý, komu byl úkol svěřen. Kontrolu shora provádějí nadřízené orgány, kontrolu zdola všichni pracující v podniku, poněvadž mají zájem na úspěchu své práce. Kontrolu zdola vykonávají pracující prostřednictvím orgánů jednotné odborové organisace.
Zásada stálého vzestupu.
(38) Při uplatňování uvedených zásad nesmí národní podnik ustrnout, nýbrž musí být veden snahou soustavně po všech stránkách zlepšovat své řízení, organisaci a činnost, a stavět si stále vyšší a vyšší cíle.
IV. Organisace národního podniku.
Účel organisace.
(39) Prvním předpokladem správného chodu každého celku je jeho účelná organisace. To platí tím více u hospodářského celku, jakým je národní podnik. Nesmí se však zapomínat, že dobrá organisace je jen nástrojem k tomu, aby byl podnik dobře řízen.
(40) Účelem dobré organisace národního podniku je takové uspořádání jeho činnosti, aby bylo dosaženo nejvyššího využití všech výrobních sil.
(41) Při organisování třeba pamatovat na to, že národní podnik není osamoceným hospodářským celkem, nýbrž organickou součástí celého hospodářství. Totéž platí i uvnitř národního podniku; činnost jednotlivých složek v podniku musí být organisována tak, aby umožňovala úspěšné splnění úkolů národního podniku a zajišťovala co nejužší spolupráci všech složek.
(42) Organisace národního podniku musí umožňovat uplatnění zásad řízení, které byly uvedeny v předchozí kapitole.
Organisační útvary.
(43) Vnitřně je národní podnik rozčleněn na organisační útvary, jimž jsou v rámci činnosti celého podniku přesně stanoveny úkoly a jejichž činnost je soustavně kontrolována.
(44) Organisační útvary musí být vytvořeny tak, aby bylo možno uplatnit organisační pravidla dále uvedená, ale zároveň i tak, aby jednotlivé útvary nebo několik útvarů pohromadě mohly samostatně hospodařit podle rozpočtu. Samostatně hospodařící organisační útvar nebo skupina organisačních útvarů, která samostatně hospodaří, nazývá se středisko; může jím být na příklad dílna, oddělení a pod.
Organisační řád.
(45) Aby byl zajištěn správný chod podniku, vydá ředitel organisační řád, v němž
a) zřizuje organisační útvary;
b) vymezí jejich působnost a vzájemné vztahy, zejména jejich podřízenost a nadřízenost;
c) určí pracovní postup v jednotlivých druzích činnosti národního podniku a spolupráci jednotlivých organisačních útvarů navzájem;
d) stanoví, kdo jmenuje vedoucí jednotlivých organisačních útvarů, a vymezí rozsah jejich pravomoci a odpovědnosti.
(46) Součástí organisačního řádu je organisační schema, které graficky znázorňuje vztahy podřízenosti a nadřízenosti zřízených organisačních útvarů.
(47) S organisačním řádem musí být seznámeni všichni pracující v rozsahu nutném pro řádný výkon jejich funkcí.
(48) Organisační řád a jeho závažnější změny musí být před vydáním projednány s generálním (oblastním) ředitelem.
Organisační pravidla.
(49) Při organisování národního podniku je třeba dbát určitých pravidel získaných praktickými zkušenostmi, z nichž jsou dále uvedena ta, která mají obecnou platnost.
(50) Pravomoc znamená nejen právo, nýbrž i povinnost rozhodovat. Této povinnosti se nikdo nemůže zprostit tím, že rozhodnutí přenechá orgánu vyššímu.
(51) S pravomocí je spojena odpovědnost stejného rozsahu.
(52) Kdo má právo rozhodovat, má též právo a povinnost přesvědčovat se, zda a jak jsou jeho rozhodnutí a příkazy plněny.
(53) Každý pracující i každý organisační útvar má v podniku pouze jednoho bezprostředně nadřízeného a pouze od něho dostává rozhodnutí a příkazy.
(54) Zásadně každý činitel v podniku dává příkazy pouze svým bezprostředně podřízeným a hlášení pouze svým bezprostředně nadřízeným. Je-li nutno odchýlit se v neodkladných případech od této zásady, je ten, kdo příkaz dostal nebo kdo hlášení podával, povinen uvědomit o tom co nejdříve svého bezprostředně nadřízeného.
(55) Vedoucí organisačních útvarů, mezi nimiž není vztah nadřízenosti, vyřizují běžné věci mezi sebou přímo.
(56) Vedoucí každého organisačního útvaru má míti jen tolik přímých podřízených, aby mohl jejich práci dobře řídit a kontrolovat.
(57) Vedoucí každého organisačního útvaru rozhoduje samostatně v mezích organisačního řádu a úkolů uložených mu plánem, jakož i v mezích rozhodnutí a příkazů svého nadřízeného.
(58) Každý pracující musí úzce spolupracovat s ostatními pracujícími; je zejména povinen poskytovat jim informace potřebné k jejich činnosti a předkládat jim k posouzení věci, které zasahují do jejich působnosti.
(59) Vyřizování běžných věcí, zvláště takových, které se opakují, má vedoucí organisovat tak, aby se mohl především soustředit na případy zásadní, mimořádné a takové, které se odchylují od obvyklé praxe.
(60) Úkoly musí vedoucí rozdělit svým podřízeným v souhlasu s organisačním řádem a v jeho rámci podle jejich schopností tak, aby byly pro ně splnitelné.
(61) Úkoly musí být v podniku rozděleny zásadně tak, aby táž práce nebyla vykonávána na dvou nebo dokonce na několika místech.
(62) Organisační útvary mají být účelně specialisovány, neboť se tím dosáhne vyšší účinnosti řízení a kvalitnějšího provedení.
(63) Organisace podniku musí odpovídat jeho velikosti a zvláštním podmínkám jeho výroby a musí být pružná. Vyžaduje-li toho potřeba, je nutno ji přiměřeně pozměnit. Každou organisační změnu je třeba předem dobře uvážit, aby národní podnik nebyl ve stavu stálé reorganisace; je-li však třeba organisaci změnit, musí být změna po důkladné přípravě provedena rychle, neboť nejistota v organisaci přináší podniku škodu.
Závody.
(64) Příslušný ministr určí každému národnímu podniku základní závod. Ředitel národního podniku je vedoucím základního závodu. Správa základního závodu obstarává zároveň správu národního podniku. Jen ve výjimečných případech může být od určení základního závodu upuštěno; stane-li se tak, upraví generální (oblastní) ředitel způsob vedení národního podniku.
(65) Výrobny místně odloučené od základního závodu jsou závody pobočnými, nebudou-li podle organisačního řádu podniku tvořit součást základního závodu nebo některého ze závodů pobočných. Vedoucí pobočného závodu je přímo podřízen řediteli národního podniku a je mu odpověden za splnění úkolů, které byly závodu uloženy.
(66) Při uplatňování zásady decentralisace musí být na pobočné závody přeneseno tolik působnosti, aby mohly co nejlépe plnit své úkoly.
(67) Organisační útvary základního závodu a jejich vedoucí musí úzce spolupracovat s pobočnými závody. Do jejich činnosti mohou však zasahovat jen se zmocněním podnikového ředitele a prostřednictvím vedoucího pobočného závodu.
(68) Zásady platné pro organisaci základního závodu platí přiměřeně i pro organisaci závodů pobočných. Nemusí však v nich být pro každou funkci vytvořen zvláštní organisační útvar.
Ředitel.
(69) V čele národního podniku je ředitel, který vede veškerou jeho činnost a jedná jeho jménem. Jeho významné postavení v národním podniku je vyjádřeno vysokou pravomocí a odpovědností.
(70) Ředitel rozhoduje v národním podniku samostatně, pokud v jednotlivých případech není stanoveno, že ke svému rozhodnutí potřebuje předchozího souhlasu generálního (oblastního) ředitele nebo příslušného ministra nebo pokud není rozhodnutí vyhrazeno těmto orgánům přímo.
(71) Ředitel rozhoduje o prostředcích, jimiž má být plněn podnikový plán, a o způsobu, jakým má být těchto prostředků použito. Jeho rozhodnutí jsou pro pracující v podniku závazná.
(72) Ředitel odpovídá zejména za přípravu, návrh a splnění podnikového plánu. Musí proto práci v podniku organisovat tak, aby každému byly jeho úkoly určeny přesně a včas.
(73) Ředitele jmenuje a odvolává generální (oblastní) ředitel po slyšení ústředního orgánu jednotné odborové organisace. Na jmenování a odvolání ředitele se nevztahují předpisy o spolupůsobení závodní rady při přijímání a zařazování zaměstnanců na pracovní místa, po případě předpisy o souhlasu závodní rady při propouštění zaměstnanců; ke jmenování a odvolání také není třeba souhlasu orgánu jinak nutného při sjednávání a rozvazování pracovního poměru.
(74) Ředitel slíbí generálnímu řediteli, že bude svědomitě plnit své povinnosti v souladu se zájmy státu. Dnem slibu ujímá se své funkce a stává se zaměstnancem podniku, nebyl-li jím již dříve. Jeho pracovní poměr zaniká dnem, kdy byl odvolán, nebo dnem, kdy bylo generálním (oblastním) ředitelem vzato na vědomí, že se vzdává své funkce.
(75) Ředitel je přímo podřízen generálnímu (oblastnímu) řediteli, jemuž také odpovídá za splnění svých povinností.
(76) Za úspěšné splnění plánu a zejména za jeho překročení, je-li žádoucí, je ředitel, pokud se o to zasloužil, zvlášť odměňován z prostředků generálního (oblastního) ředitelství podle směrnic, které vydá příslušný ministr v dohodě s ministrem práce a sociální péče a s ústředním orgánem jednotné odborové organisace.
(77) Ředitel nesmí vykonávat žádné zaměstnání, žádnou funkci nebo činnost, které jsou v rozporu se zájmy národních podniků.
(78) Jménem národního podniku mohou jednat kromě ředitele a jeho zástupců také osoby, které k tomu ředitel v rámci své pravomoci zmocní, a to v rozsahu uděleného zmocnění.
(79) Ředitel a osoby, které zastupují nebo spravují národní podnik nebo obstarávají jeho věci, odpovídají za škodu, kterou národnímu podniku způsobí. Náhrada se na nich vymáhá pořadem práva.
(80) V době nepřítomnosti nebo zaneprázdnění ředitele zastupuje jej v plném rozsahu jeho pravomoci vedoucí výroby a po něm další zástupci v pořadí, v jakém jsou ustanoveni. Zástupce ředitele je ustanovován nebo zprošťován po slyšení ústředního výboru příslušného svazu ROH.
Přímí podřízení ředitele.
Přihlaste se pro poznámky, oblíbené a upozornění
Informace o předpisu
| Citace | Nařízení vlády č. 105/1950 Sb., kterým se vyhlašuje Statut národních podniků průmyslových |
|---|---|
| Typ předpisu | - |
| Autor | - |
| Sbírka | Sbírka zákonů |
| Datum vyhlášení | 26.07.1950 |
|---|---|
| Účinnost od | 01.07.1950 |
| Účinnost do | - |
| Stav | Platný |
Znění předpisu má informativní charakter.
Komentáře 0