28 Co 18/2025-148

1.V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení o zaplacení částky 4 000 Kč (I. výrok). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 85 879,55 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok). Zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 28 062,9 Kč s 8,4% úrokem ročně z částky 60 017,60 Kč od 4. 12. 2023 do 11. 12. 2023, z částky 59 001,97 Kč od 12. 12. 2023 do 12. 2. 2024, z částky 57 992,90 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení, s 15% zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 59 001,97 Kč od 14. 12. 2023 do 12. 2. 2024, z částky 57 992,90 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení a kapitalizovaným úrokem ve výši 253,58 Kč, dále zaplacení částky 25 395,45 Kč s 8,4% úrokem ročně z částky 64 455,23 Kč od 4. 12. 2023 do 11. 12. 2023, z částky 63 455,79 Kč od 12. 12. 2023 do 12. 2. 2024, z částky 62 477 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení, s 15%zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 63 455,79 Kč od 14. 12. 2023 do 12. 2. 2024, z částky 62 477 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení a kapitalizovaným úrokem ve výši 287 Kč, a dále 18,9% úroku ročně z částky 20 000 Kč od 4. 12. 2023 do 31. 12. 2023, 15% úroku ročně z částky 20 000 Kč od 1. 1. 2024 do 12. 2. 2024, z částky 18 861,55 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení, 15% zákonného úroku z prodlení ročně z částky 20 000 Kč od 14. 12. 2023 do 12. 2. 2024, z částky 18 861,55 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 973,42 Kč (III. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok).

2.Proti tomuto rozsudku, pouze do části III. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 85 879,55 Kč od 14. 12. 2023 do zaplacení a do souvisejícího IV. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalobkyně. Nepolemizovala se závěrem soudu o absolutní neplatnosti předmětných tří smluv o úvěru, namítla však, že soud prvního stupně pochybil, pokud žalobkyni nepřiznal nárok na zákonný úrok z prodlení z poskytnuté jistiny. Povinnost vrátit tuto jistinu žalované vznikla na základě výzvy žalobkyně v souvislosti s výzvou k zaplacení celé dlužné částky. S ohledem na lhůtu ke splnění dluhu, stanovenou v této výzvě, se žalovaná dne 14. 12. 2023 dostala do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení. Žalovaná nadto v řízení před soudem netvrdila ani neprokazovala, že by neměla možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž žalovaná jako spotřebitel nese břemeno tvrzení a důkazní o svých možnostech jistinu spotřebitelského úvěru vrátit. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud část III. výroku změnil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 85 879,55 Kč od 14. 12. 2023 do zaplacení.

3.Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

4.Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

5.Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se v žalobě, která byla soudu doručena dne 10. 1. 2024, domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 142 457,76 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 674,51 Kč, ve výši 740,33 Kč a ve výši 973,42 Kč, dále 8,4% úroku ročně z částky 60 017,60 Kč od 4. 12. 2023 do 11. 12. 2023 a z částky 59 001,97 Kč od 12. 12. 2023 do zaplacení, 15% úroku z prodlení ročně z částky 59 001,97 Kč od 14. 12. 2023 do zaplacení, dále 8,4% úroku ročně z částky 64 455,23 Kč od 4. 12. 2023 do 11. 12. 2023, z částky 63 455,79 Kč od 12. 12. 2023 do zaplacení, 15% úroku z prodlení ročně z částky 63 455,79 Kč od 14. 12. 2023 do zaplacení, dále 18,9% úroku ročně z částky 20 000 Kč od 4. 12. 2023 do 31. 12. 2023, 15% úroku ročně z částky 20 000 Kč od 1. 1. 2024 do zaplacení a 15% úroku z prodlení ročně z částky 20 000 Kč od 14. 12. 2023 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 11. 6. 2014 rámcovou smlouvu, na základě které byl žalované aktivován běžný účet. Následně na základě dodatku č. 10 byl žalované dne 8. 9. 2019 poskytnut kontokorent ve výši 20 000 Kč a na základě dodatků č. 11 a č. 12 k této rámcové smlouvě pak úvěr, který byl vyplacen na běžný účet žalované, konkrétně dne 1. 10. 2019 ve výši 100 000 Kč a dne 4. 3. 2020 ve výši opět 100 000 Kč. Žalovaná neplnila své smluvní povinnosti, nehradila sjednané splátky řádně a včas, proto žalobkyně ke dni 4. 12. 2023 všechny tři úvěry zesplatnila a zároveň žalovanou vyzvala k zaplacení dlužné částky.

6.Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že žalobkyně porušila svou zákonnou povinnost podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když před uzavřením úvěrových smluv s žalovanou jako spotřebitelem nedostatečně posoudila její úvěruschopnost. Z uvedeného důvodu jsou smlouvy o úvěru podle § 86 a § 87 odst. 1 citovaného zákona absolutně neplatné a poskytnutím finančního plnění z těchto smluv došlo k bezdůvodnému obohacení žalované, které je povinna vrátit. Konkrétně jde o částku 20 000 Kč na kontokorentu, částku 31 360 Kč (100 000 Kč mínus dosud zaplacená částka 68 640 Kč) z jedné úvěrové smlouvy a částku 38 519,55 Kč (100 000 Kč mínus dosud zaplacená částka 61 480,45 Kč) z druhé úvěrové smlouvy, tj. celkem 89 879,55 Kč od níž byla odečtena částka 4 000 Kč, kterou žalovaná uhradila v průběhu řízení před soudem prvního stupně, a ohledně které vzala žalobkyně žalobu částečně zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno nyní již pravomocným I. výrokem rozsudku soudu prvního stupně. Soud dále konstatoval, že ve zbytku není žaloba důvodná, a to včetně nároku na zaplacení úroku z prodlení, neboť žalovaná se do prodlení doposud nedostala. Odkázal na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s tím, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele), nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“) mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Ve zbývajícím rozsahu proto soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na poměr úspěchu stran v tomto sporu vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7.Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení otázky, zda žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení z nevrácené jistiny úvěru. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti předmětných smluv o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti věřitele před uzavřením této smlouvy řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Žalobkyně ostatně proti tomuto právnímu závěru v podaném odvolání ani nebrojila. Soud prvního stupně rovněž správně přiznal žalobkyni nesplacenou jistinu úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

8.Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: výzvy k zaplacení dluhu ze dne 5. 12. 2023 s poštovním podacím archem z téhož dne, z nichž vyplynulo, že žalované byla dne 5. 12. 2023 odeslána výzva k zaplacení dluhu z předmětných tří úvěrových smluv v celkové výši 148 221,02 Kč ve lhůtě do 13. 12. 2023. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

9.Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10.Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smluv o úvěru je na místě posoudit nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V tomto směru je třeba zdůraznit, že shora citované ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za ustanovení speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení upravené v § 2991 a násl. o. z. Žalobkyně poskytla žalované na základě neplatných smluv o úvěru částku v celkové výši 220 000 Kč, z níž žalovaná dosud uhradila částku 134 120,45 Kč a zbývá jí tak uhradit 85 879,55 Kč v době přiměřené jejím možnostem, jak stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ve vztahu k nároku na zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny, se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná se dosud nedostala do prodlení s plněním svého dluhu. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 tohoto zákona o tuto dobu plnění spor a kdy tu naopak spor není. Na pojem „spor“ je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalované „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. Na „zjevný spor“ poukazuje i Nejvyšší soud v rozsudku, na který odkazuje soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 20 odůvodnění), a který vychází z odlišných skutkových okolností, kdy žalovaný se ve sporu aktivně bránil. V poměrech posuzované věci nebyl v řízení před soudem prvního stupně ani v době před zahájením řízení mezi účastníky nastolen spor o to, jaká je doba přiměřená možnostem žalované jako spotřebitele k vrácení jistiny, neboť žalovaná na výzvy žalobkyně k vrácení dluhu nereagovala a aktivně nevystoupila s tím, že taková doba plnění není přiměřená jejím možnostem. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám nedisponuje potřebnými informacemi týkajícími se jeho majetkových poměrů a jeho schopnosti splácet předmětný dluh. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel, jenž musí své právo aktivně u věřitele uplatnit a tím „spor“ vyvolat. Lze si jen těžko představit, že by soud měl, např. v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaná žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byl žalobkyní vyzván k plnění, nesdělila, žádné skutečnosti v tomto směru netvrdila ani v řízení před soudem prvního stupně, a spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobcem v jeho výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak vyvolán nebyl.

11.Při absenci „sporu“ o přiměřenou dobu plnění je tak při posouzení otázky prodlení dlužníka na ně vázaný vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení třeba vyjít z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě podle obecných ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. Za takovou výzvu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení) lze v projednávané věci považovat předžalobní výzvu k plnění ze dne 5. 12. 2023. Předžalobní výzva byla téhož dne podána poště k přepravě; při úvaze, že tato listina jako jednostranné hmotněprávní jednání se mohla do tří pracovních dnů ode dne jejího odeslání dostat do sféry dispozice adresáta, pak s ohledem na žalobkyní požadovanou úhradu dluhu do 13. 12. 2023 byla žalovaná od data 14. 12. 2023 v prodlení a žalobkyni vzniklo podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. právo požadovat po žalované vedle plnění i úrok z prodlení.

12.Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil odvoláním napadenou část III. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 85 879,55 Kč od 14. 12. 2023 do zaplacení. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud určil třídenní lhůtu k plnění, a to s ohledem na výši plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, a délku prodlení žalovaného, přičemž neshledal žádný důvod stanovit lhůtu k plnění delší či stanovit plnění ve splátkách.

13.Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanoveni § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (5. 12. 2024). Žalobkyně v řízení celkem požadovala částku 179 264,03 Kč, úspěšná byla co do částky 102 514,43 Kč (včetně částky 4 000 Kč, kterou žalovaná zaplatila po podání žaloby). Její procesní úspěch tak představuje 57 % a po vzájemném poměření procesního úspěchu a neúspěchu má žalobkyně nárok na náhradu 14 % svých nákladů řízení. Náklady řízení, které žalobkyně před soudem prvního stupně vyčíslila, představují zaplacený soudní poplatek ve výši 5 699 Kč. Z takto určených nákladů řízení přísluší žalobkyni náhrada 14 %, tj. částka 797,90 Kč.

14.O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení plně procesně úspěšná a náleží jí tak náhrada nákladů odvolacího řízení vzniklých zaplacením soudního poplatku za odvolání ve výši 2 673 Kč.