26 Co 347/2024-337

1.Okresní soud zamítl žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení , částka, se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I). Žalobci uložil zaplatit žalované náklady řízení , částka, k rukám jejího zástupce (výrok II) a České republice – Okresnímu soudu v , adresa, nahradit náklady řízení s tím, že jejich výše bude vyčíslena v samostatném usnesení (výrok III).

2.Proti výroku II a III podal žalobce odvolání. Uvedl, že jeho majetkové poměry jsou v absolutním nepoměru k majetkovým poměrům žalované a není možné po žalobci spravedlivě požadovat, aby náklady řízení nesl ze svého. Navrhl, aby při rozhodování o nákladech řízení byl aplikován § 150 o. s. ř. Důvody zvláštního zřetele spatřoval v jedinečnosti a specifičnosti sporu, kdy celé rozhodování soudu bylo založeno na znaleckém posouzení, a ač soud 1. stupně podané žalobě nevyhověl, žalobce považuje za nepochybné, že k postupu non lege artis došlo. V řízení předložené znalecké posudky si v jistých ohledech odporovaly, a rozhodnutí soudu 1. stupně je založeno na souboji znaleckých posudků. Stěžejním pro daný spor bylo posouzení postupu nemocnice, a to na základě zdravotnické dokumentace, kterou sama žalovaná vedla. Namítal, že náklady žalované nebyly ve značné míře účelně vynaložené. Souhlasil se závěrem okresního soudu, že při určení výše odměny zástupce žalované bylo vycházeno z tarifní odměny , částka, a odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, . Aplikace závěrů uvedených v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. , spisová značka, by zasáhla do práva žalobce na spravedlivý proces. Poukazoval na postup soudu, kdy byl zadán znalecký posudek bez přímého návrhu účastníka řízení, což hodnotil jako postup svévolný a v rozporu s pravidly dokazování. Navrhl, aby právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno ani žalované ani státu.

3.K výzvě odvolacího soudu žalobce uvedl, že má za to, že by nedosáhl na přiznání osvobození od soudních poplatků, neboť se nepovažuje za zcela sociálně slabého občana, má však za to, že při rozhodování o nákladech státu by mělo být zohledněno, že je v částečném invalidním důchodu, jeho zdravotní stav mu neumožňuje vykonávat soustavnou výdělečnou činnost v jeho profesi, nemá příjem ze závislé pracovní činnosti ani jako OSVČ. V SJM má nemovitosti, které pronajímají s manželkou, a z daného příjmu žalobce hradí veškeré náklady spojené s domácností a potřeb dvou dětí, tj. domáhal se aplikace § 150 o. s. ř.

4.Odvolání proti výroku II podala i žalovaná. Vytýkala okresnímu soudu, že při určení výše odměny jejího zástupce vycházel z tarifní hodnoty , částka, , nikoli z tarifní hodnoty , částka, . Poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3362/22. Uváděla, že žalobce zahájil řízení na základě dvou posudků, přičemž již tehdy z nich vyplývalo, že žalovaná postupovala při léčbě žalobce lege artis. Požadované plnění bylo vyčísleno znalcem a obě strany vstupovaly do řízení s vědomím, že se spor bude týkat nároku žalobce , částka, . Navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení z tarifní hodnoty dle § 8 odst. 1 AT, tedy z , částka, . Konkrétní výši žádaných nákladů řízení v odvolání neuvedla. V doplnění odvolání žalovaná uvedla, že nesouhlasí se závěrem žalobce, že by nálezy Ústavního soudu (, spisová značka, nebo , spisová značka, ) narušily žalobcovu právní jistotu, protože i předtím byla judikatura považována za nejednoznačnou. V rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, Nejvyšší soud zdůrazňuje požadavek nemožnosti vyčíslení hodnoty sporu ve chvíli zahájení soudního řízení, ale v souzené věci žalobce nárok vyčíslil na základě znaleckého posudku a spor se od počátku vedl pro konkrétní částku. Žalobce navzdory tomu, že oba jím objednané znalecké posudky neshledaly, že postup žalované byl v rozporu s lege artis, uplatňoval znaleckým posudkem vyměřenou částku, aniž by zvážil možnost, že v případě neúspěchu budou náklady řízení kalkulovány z této jistiny. Konečně žalovaná upozornila, že dle veřejně dostupných podkladů má žalobce v SJM pět bytů v , adresa, a jeden nebytový prostor tamtéž. Bytovou jednotku , číslo, v k. ú. , adresa, a nebytový prostor zakoupili manželé , jméno FO, dokonce za trvání tohoto soudního řízení. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil výrok II rozhodnutí okresního soudu tak, že jí bude za řízení před okresním soudem přiznáno , částka, a za řízení odvolací , částka, .K odvolání proti výroku II5. Podáním ze dne , datum, vzal žalobce odvolání do výroku II zcela zpět. Odvolací soud proto odvolací řízení z podnětu žalobce proti výroku II zastavil (výrok I tohoto usnesení) a výrok II napadeného usnesení přezkoumal pouze z podnětu odvolání žalovaného.

6.V souzené věci se žalobce domáhal zaplacení , částka, s přísl. jako náhrady škody za ztížení společenského uplatnění, když tvrdil, že v důsledku nesprávného lékařského postupu žalované mu vznikla škoda. Žaloba byla zcela zamítnuta s tím, že nebyl zjištěn postup žalované non lege artis.

7.Je pravdou, že v soudní praxi se otázka určení výše odměny advokáta při sporech dle § 2958 o. z. stala nejednotnou, a řešil ji opakovaně jak Nejvyšším tak Ústavním soudem. Pro přehlednost odvolací soud uvádí stručný přehled vyvíjejících se závěrů. Dne , datum, Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, (, spisová značka, ) judikoval, že ve věcech peněžité náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle § 2958 o. z., jež představuje zásah do osobnostního práva, činí tarifní hodnota pro výpočet odměny zástupce z řad advokátů , částka, podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších předpisů dále jen AT). Dne , datum, se k této otázce vyjádřil Ústavní soud, který v nálezu sp. zn. , spisová značka, uvedl, že ustanovení § 9 AT lze užít pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a uzavřel, že , částka, se nepovažuje za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv nebo náhrady nemajetkové újmy paušálně ve všech případech, nýbrž pouze tehdy, „nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.“ A dospěl k závěru, že jinak je třeba odměnu advokáta určit dle § 8 odst. 1 AT. Konkrétně v projednávané věci uvedl, že „v posuzované věci je podstatnou okolností, že stěžovatelka do řízení již vstupovala s relevantním znaleckým posudkem, který vyčísloval požadovanou výši bolestného a ztížení společenského uplatnění, a svůj žalobní nárok konkrétně vyčíslila. O to více proto nemůže obstát oběma soudy odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , podporující v podstatě automatickou aplikaci náhradní tarifní hodnoty podle § 9 advokátního tarifu v případě, že se rozhoduje o náhradě za nemateriální újmu na osobnostních právech“. Dne , datum, se Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. , spisová značka, vědomě odchýlil od právního závěru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, a zopakoval právní názor, podle nějž v případech řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci činí tarifní hodnotu pro výpočet odměny advokáta , částka, podle § 9 odst. 4 písm. a) AT. Dne , datum, Ústavní soud v nálezu sp. zn. , spisová značka, na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, reagoval a uvedl, že náhrada nákladů řízení ve sporech o nemajetkovou újmu na zdraví musí alespoň částečně odpovídat skutečné náročnosti takových sporů. Příliš nízká odměna advokáta může mít nepřípustně odrazující účinek na další poškozené v obdobném postavení, což může vést k porušení povinnosti státu zajistit efektivní soudní ochranu ve sporech týkajících se náhrady za nemajetkovou újmu na zdraví. Účastníkům a jejich právním zástupcům nemůže být k tíži nekoncepční pojetí výpočtu odměny za právní zastoupení, které nezohledňuje právní a skutkovou složitost konkrétních i typizovaných sporů. Ústavní soud neshledal přesvědčivý důvod, proč by v „jednoduchém“ majetkovém sporu o zaplacení neuhrazené faktury měla být odměna počítána z mnohdy milionových částek, zatímco v případech zásahu do přirozených práv člověka, (konkrétně ve složitých medicinských sporech), by měla být vypočtena z tarifní hodnoty , částka, . Taková disproporce v ohodnocení majetkových a nemajetkových sporů z pohledu náhrady nákladů řízení se Ústavnímu soudu nejevila být přiměřená, a proto zopakoval svůj závěr, že je na místě vycházet z tarifní hodnoty určené dle § 8 odst. 1 AT. Konečně je třeba uvést, že s účinností od , datum, byla věc vyřešena zákonodárcem nově vyhláškou č. 258/2024 Sb. ze dne 21. srpna 2024, kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (AT), ve znění pozdějších předpisů, dle které v případě osobnostních práv s návrhem na nemajetkové újmy (současný § 9 odst. 4 písm. a/ advokátního tarifu) se bude za tarifní hodnotu považovat výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva, nejvýše však , částka, , čímž se předestřené výkladové a praktické obtíže alespoň částečně překlenou (§ 9a odst. 1 písm. a/ AT).

8.V souzené věci je však situace, oproti skutkovým situacím řešeným ve shora uvedené judikatuře, jiná. V dané věci byl totiž dán neúspěch žalobce a žaloba o náhradu škody byla zcela zamítnuta. Předmětem sporu se tak vůbec výše náhrady škody nestala (soud řešil pouze základní otázku, zda postup žalované byl či nebyl lege artis). Za takové situace nelze přehlédnout závěry Ústavního soudu, který v bodu 27 odůvodnění rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, výslovně uvádí, že v takovém případě (v případě neúspěchu žalobce) přichází při výpočtu odměny advokáta v úvahu tarifní hodnota , částka, podle § 9 odst. 4 písm. a) AT, neboť není-li dán základ požadovaného nároku (závisejícího na úvaze soudu), nelze zjistit hodnotu věci nebo práva, tedy rozsah újmy, o který v daném sporu šlo (tím je dle Ústavního soudu zajišťováno, že žalobce nebude odrazován od uplatnění nároku na ochranu osobnostních práv z důvodu rizika nepřiměřeně vysoké povinnosti k náhradě nákladů řízení). Jestliže tedy okresní soud přiznal žalované při neúspěchu žalobce právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a při výpočtu odměny jejího zástupce z řad advokátů vycházel z tarifní hodnoty , částka, bez ohledu na žalobou uplatněnou výši škody, rozhodl správně, spravedlivě a uvážlivě a odvolací soud proto výrok II rozsudku okresního soudu dle § 219 o. s. ř. potvrdil (pochybení při vyčíslení nákladů řízení při tarifní hodnotě , částka, tvrzeno v odvolání nebylo a z obsahu spisu nevyplývá).K odvolání do výroku III9. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

10.Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

11.Okresní soud výrokem III rozhodl, že žalobce je povinen plně nahradit náklady, které v řízení vznikly státu, a to s odkazem na § 148 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení má stát podle výsledů řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Žalobce nebyl v řízení úspěšný a stíhá ho proto povinnost hradit náklady vzniklé státu. Tato povinnost by mu nevznikla pouze za situace, kdy by byl osvobozen od soudních poplatků. V řízení byl žalobce osvobozen od soudních poplatků ze zákona, ale takové osvobození nemá na rozhodování o náhradě nákladů řízení státu žádný vliv. Ustanovení § 148 o. s. ř. má totiž na mysli osvobození od soudních poplatků dle § 138 o. s. ř., tj. s ohledem na nikoli předmět sporu, ale majetkové a sociální poměry účastníka. Žalobce k výzvě odvolacího soudu výslovně uvedl, že „se nepovažuje za zcela sociálně slabého občana“ o osvobození od soudních poplatků dle § 138 o. s. ř. nežádal. Z odůvodnění jeho odvolání je patrno, že se přesto domáhal, aby o nákladech státu bylo rozhodnuto za aplikace § 150 o. s. ř. a právo na náhradu nákladů řízení bylo státu odepřeno. Povinnost nahradit náklady řízení dle § 148 o. s. ř. se skutečně někdy může v konkrétním případě jevit jako nepřiměřená tvrdost a ust. § 150 o. s. ř. umožňuje, aby ve výjimečných případech, z důvodů hodných zvláštního zřetele, nebylo státu právo na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznáno. Aplikaci ust. § 150 o. s. ř. při rozhodování dle § 148 o. s. ř. judikatura připouští (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, nebo sp. zn. , spisová značka, ). Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, mají soudy přihlížet k majetkovým poměrům účastníka, okolnosti, které vedly k soudnímu uplatněné nároku a další.

12.Odvolací soud si tak musel položit otázku, zda je v dané věci nespravedlivé (přílišnou tvrdostí), aby žalobce nesl náklady, které v řízení, z jehož podnětu bylo zahájeno, vznikly státu. Sám žalobce uvádí, že jeho majetkové poměry nemohou vést k ani částečnému osvobození od soudních poplatků (k výzvě odvolacího soudu o osvobození nepožádal, vyplněné prohlášení o svých majetkových poměrech soudu nepředložil). Z obsahu spisu vyplývá, že za vypracovaný znalecký posudek bylo soudem ustanovenému znalci přiznáno znalečné , částka, a , částka, (usnesení č. l. 206 a 265). Z žádné skutečnosti vyplývající z obsahu spisu nelze uzavřít, že majetkové poměry žalobce jsou mimořádně tíživé, a že uložení povinnost nahradit náklady řízení vzniklé státu v předpokládané výši do , částka, budou mít drtivý dopad do majetkové sféry žalobce. Z obsahu spisu dále vyplývá, že žalobce zahájil řízení za situace, kdy měl k dispozici znalecký posudek , jméno FO, , který v odpovědi na otázku č. 5 výslovně uvedl, že postup lékařů žalované lze označit jako postup lege artis. Znalce uvedl, že připouští možné pochybení, že „obtíže udávané žalobcem byly bagatelizovány a nedoceněny“, ale zároveň způsob, kdy byla vyměněna sádrová fixace a podána medikace hodnotil jako běžný postup. Také následný postup žalované od , datum, hodnotil znalec jako správný, když uzavřel, že „v podstatě je možno konstatovat, že postup lékařů Ústavu chirurgie ruky probíhal dle současných léčebných metod“. Přes tyto závěry znalce se žalobce rozhodl zahájit soudní řízení, a ze znaleckého posudku, který měl k dispozici bez vzájemné souvislosti vyjmul pouze ten text, který vyzníval zdánlivě jako podpora jeho přesvědčení, že žalovaný nepostupoval řádně. V žalobě tvrdil, že žalovaná „nezahájila včasné provedení razantní fasciotomie“ a léčebný postup žalované proto hodnotil jako non lege artis, což se provedeným dokazováním nepotvrdilo. Ani okolnosti věci tak nemohou vést k mimořádnému rozhodnutí, kterým by státu bylo právo na náhradu nákladů řízení za aplikace § 150 o. s. ř. odepřeno. Odvolací soud proto i výrok III rozsudku okresního soudu dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

13.V odvolacím řízení nebyl dán převážný úspěch ani jedné za stran sporu, a proto odvolací soud rozhodl, že právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků (§ 224 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř.).