17 C 43/2021-109

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.753 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3.753 Kč od 21. 5. 2021 do zaplacení (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8.008 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11.761 Kč od 28. 11. 2020 do 20. 5. 2021, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8.008 Kč od 21. 5. 2021 do zaplacení, částky 1.977,58 Kč a úroku ve výši 62,52 % ročně z částky 9.626,96 Kč od 28. 11. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 39.384 Kč, pak žalobu žalobkyně zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.).
2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dále okresní soud dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy, a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť ujednaná výše úroku 83,95 % ročně (stejně jako požadovaná sazba 62,52 % ročně) se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání, neboť tato sazba podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Tato neplatnost pak způsobuje dle ustanovení § 576 o. z. neplatnost celé smlouvy, když nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Okresní soud tedy zavázal žalovaného k úhradě částky ve výši 3.753 Kč se zákonným úrokem z prodlení od data uvedeného v předžalobní výzvě odeslané dne 5. 5. 2021. Ve zbytku pak okresní soud žalobu žalobkyně zamítl.
3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II. co do částky 6.998,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6.998,06 Kč od 28. 11. 2020 do zaplacení, částky 1.977,58 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 9.626,96 Kč od 28. 11. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 39.384 Kč; a proti výroku III., podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny tak, že bude žalobě v této části vyhověno. V odvolání žalobkyně uvedla, že úrok byl sjednán v zákonných limitech, když žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je naprosto běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zhodnotit vyšší rizikovost, dle žalobkyně činí sazba úroku 62,52 % pouze 2,6 násobek nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů, přičemž dle současné judikatury jsou za nepřiměřené považovány úroky, které převyšují obvyklou míru až čtyřnásobně. Dále žalobkyně poukázala na to, že na ujednání o úrocích nelze aplikovat ustanovení § 1813 o. z., když s konkrétní výší úroku byl žalovaný seznámen v předsmluvním formuláři, ve smlouvě i v oznámení o schválení úvěru, a to jasně a srozumitelně. Ustanovení § 1813 o. z. tedy na dohodu o úrocích použít nelze a mohlo by být aplikováno maximálně ustanovení § 577 o. z. o nezákonném množstevním určení a možnosti soudu je změnit. Dále žalobkyně uzavřela, že úrok nemůže být sjednán v rozporu s dobrými mravy, když o. z. zná neúměrné zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z., kterého se však musí žalovaný dovolat, což se nestalo. Navíc, i pokud by odvolací soud přisvědčil názoru o neplatnosti ujednání o úrocích, musí být žalobkyni přiznány dle ustanovení § 2395 a § 1802 o. z. alespoň obvyklé úroky požadované za úvěry bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Úroková sazba by tak měla být přiznána v celém rozsahu, žalobkyně však požaduje jen úrokovou sazbu 20 % ročně. Pokud jde o smluvní pokuty a náklady související s prodlením dlužníka, tak tyto žalobkyně požaduje v zákonem o spotřebitelském úvěru přípustné výši a kumulace smluvní pokuty a úroku z prodlení není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu o neplatnosti celé smlouvy, když dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], je ujednání o výši úroku oddělitelné od zbytku smlouvy o úvěru. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, uvedla, že tato se odvíjí od soudem přiznané jistiny, nikoliv od přiznaných úroků, které jsou příslušenstvím. Dále pak žalobkyně poukázala i na to, že dle § 3002 o. z. má žalobkyně nárok na obvyklý úrok za užívání finančních prostředků i v případě vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení.
4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.
5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku II. a ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.
6. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobkyně žalobou doručenou okresnímu soudu dne 26. 5. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 11.761 Kč (tj. 9.626,69 Kč jistina, 1.485,15 Kč úrok přirostlý do zesplatnění, 249 Kč smluvní pokuta dle bodu 6.1 smlouvy za prodlení se splátkami, 400 Kč náhrada nákladů v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy) spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 28. 11. 2020 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 1.977,58 Kč (tj. smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ve výši 9.626,96 Kč od 28. 11. 2020 do 24. 5. 2021) a úroku ve výši 62,52 % ročně z částky 9.626,96 Kč od 28. 11. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 39.384 Kč, a to z titulu nedoplatků ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou uzavřeli účastníci, když dne 14. 5. 2019 ji podepsal žalovaný, a na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 10.000 Kč, který však žalovaný řádně nesplácel. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání se nedostavil. Okresní soud po provedeném dokazování listinami dne 9. 7. 2021 vyhlásil napadený rozsudek.
7. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s doplněním, že z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvy o úvěru [číslo] krajský soud dále zjistil, že žalovaný uvedl jako adresu trvalého bydliště a jako adresu pro doručování [adresa žalovaného]. části B smlouvy činí částka úroku splatná za 1 kalendářní den 17,37 Kč, RPSN činí 83,95 %. Dále je v listině uvedeno, že úroky se počítají jako efektivní úroková míra, a to až do zesplatnění, když kalendářní rok má 12 stejných období ([číslo]) s tím, že délka roku je 365 dnů (nepočítá se s přestupným rokem). Sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, když po zesplatnění bude uplatňován úrok v nominální úrokové sazbě odpovídající sjednané roční efektivní sazbě. Žalobkyně je oprávněna na úrocích za poskytnutí úvěru, které přirostou po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 39.384 Kč (tj. 120 % celkové částky, kterou má klient zaplatit, uvedené v části A smlouvy). Listina je datována dnem 14. 5. 2019 a je opatřena podpisy žalovaného a podpisem zprostředkovatele, který potvrdil převzetí návrhu, a podpisem za žalobkyni u akceptační doložky ze dne 14. 5. 2019.
8. Z dodejky krajský soud zjistil, že oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou dne 16. 5. 2019.
9. Z výpisů z běžného účtu žalovaného č. [bankovní účet] krajský soud zjistil, že tomuto na účet přišla od zaměstnavatele [právnická osoba] dne 10. 5. 2019 platba 13.354 Kč, dne 9. 4. 2019 15.576 Kč, dne 11. 3. 2019 41.017 Kč, dne 10. 1. 2019 15.218 Kč a dne 11. 12. 2018 17.604 Kč.
10. Z výplatních pásek žalovaného od zaměstnavatele [právnická osoba], že žalovaný obdržel od tohoto zaměstnavatele čistou mzdu za duben 2019 ve výši 13.391 Kč a za březen 2019 ve výši 15.898 Kč.
11. Z hodnocení klienta ze dne 14. 5. 2019 krajský soud dále zjistil, že je zde u žalovaného, který byl svobodný a prohlásil, že nežije s partnerkou, uveden pravidelný čistý příjem 17.000 Kč ze zaměstnání na hlavní pracovní poměr u [právnická osoba] na dobu určitou a jako výdaje je uvedena částka 3.410 Kč na klienta (životní minimum), 1.400 Kč na bydlení (nájemné, inkaso), když jako forma bydlení je uvedeno - družstevní, dále pak výdaje na dítě v domácnosti 2.000 Kč měsíčně, ostatní výdaje 200 Kč (doprava, kurzy, záliby) a splátky [právnická osoba] 2.671 Kč tudíž celkem výdaje činí 9.681 Kč a volné zdroje jsou po započítání rezervy 1.000 Kč vyčísleny na 6.319 Kč. Vyplněný formulář je podepsán žalovaným dne 14. 5. 2019 a zprostředkovatel poskytnutí úvěru doporučil.
12. Ze sdělení [právnická osoba] krajský soud zjistil, že tato banka u bezúčelových úvěrů ve výši 10.000 Kč na 60 měsíců v květnu 2019 požadovala úrokovou sazbu 10,3 %.
13. Ze sdělení [právnická osoba] krajský soud zjistil, že tato banka u bezúčelových úvěrů ve výši 10.000 Kč na 60 měsíců v květnu 2019 požadovala úrokovou sazbu 4,9 % - 23,3 % ročně.
14. [právnická osoba] krajský soud zjistil, že tato banka u bezúčelových úvěrů ve výši 10.000 Kč na 60 měsíců v květnu 2019 požadovala úrokovou sazbu 16,9 % ročně.
15. Ze sdělení [právnická osoba] krajský soud zjistil, že tato banka u bezúčelových úvěrů ve výši 10.000 Kč na 60 měsíců v květnu 2019 požadovala úrokovou sazbu 6,9 % - 17,9 % ročně.
16. Ze sdělení [právnická osoba] krajský soud zjistil, že tato banka bezúčelné úvěry poskytuje až od výše 20.000 Kč.
17. S ohledem na částečné zopakování a doplnění dokazování, přejímá krajský soud jako správné všechny skutkové závěry okresního soudu uvedené pod bodem 4. napadeného rozsudku s tím doplněním, že při uzavírání smlouvy o úvěru měla žalobkyně, pokud se týká podkladů k prověření úvěruschopnosti žalovaného, k dispozici prohlášení žalovaného v hodnocení klienta (pravidelný čistý příjem 17.000 Kč ze zaměstnání na hlavní pracovní poměr u [právnická osoba] na dobu určitou a jako výdaje je uvedena částka 3.410 Kč na klienta (životní minimum), 1.400 Kč na bydlení (nájemné, inkaso), když jako forma bydlení je uvedeno - družstevní, dále pak výdaje na dítě v domácnosti 2.000 Kč měsíčně, ostatní výdaje 200 Kč (doprava, kurzy, záliby) a splátky [právnická osoba] 2.671 Kč tudíž celkem výdaje činí 9.681 Kč a volné zdroje jsou po započítání rezervy 1.000 Kč vyčísleny na 6.319 Kč), doklady o příjmech žalovaného ze zaměstnání a výpisy z registru [příjmení] (kde nebyl ke dni 14. 5. 2019 u žalovaného evidován žádný záznam) a z registru NRKI (kde bylo žalovanému přiděleno skóre 507 – nízké riziko, nelepší segment klientů). Obvyklá výše úroků u bezúčelných úvěrů poskytovaných bankami ve výši 10.000 Kč na 10 měsíců v květnu 2019 pak činila 4,9 % - 23,3 % ročně.
18. V první řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po 1. 1. 2014.
19. Pokud jde o právní závěry okresního soudu, i přes to, že výrok I. napadeného rozsudku, kterým byly nároky z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni částečně přiznány, nabyl právní moci, dospěl krajský soud k závěru, že mezi účastníky dosud nebyla pravomocně vyřešena otázka platnosti samotného úvěrového vztahu a krajský soud tedy není závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru dle ustanovení § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vázán, neboť s ohledem na to, že napadeným výrokem II. byla část nároků z této smlouvy právě s ohledem na právní posouzení její (ne) platnosti, které žalobkyně svým odvoláním napadá, zamítnuta, nebyla otázka platnosti smlouvy o úvěru jako takové pravomocným výrokem I. beze zbytku vyřešena a její platnost jako celku tedy je krajský soud oprávněn v rámci odvolacího řízení přezkoumat.
20. Krajský soud jako správné přejímá právní závěry okresního soudu o tom, že smlouva o úvěru je neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 o. z. z důvodu zjevného rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy.
21. Vzhledem k obsahu odvolacích námitek žalobkyně, se krajský soud zabýval otázkou platnosti smlouvy o úvěru, když se v první řadě po částečném zopakování dokazování neztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně přezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 [číslo] ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] (dále jen„ směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (rozsudek dostupný na [webová adresa]). Okresní soud tedy byl oprávněn se otázkou řádného prověření úvěruschopnosti zabývat. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], dostupný z [webová adresa]). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] (rozhodnutí dostupné z [webová adresa]), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje (jídlo, hygienické potřeby) uvedení částky životního minima.
22. V daném případě měla žalobkyně k dispozici prohlášení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a doklady o jeho příjmech (pracovní smlouvu, výplatní pásky a výpis z účtu). Pokud pak jde o výdaje, tak k těmto žalovaný žádné doklady nepředložil, když pouze uvedl, že bydlení má družstevní s měsíčními náklady 1.400 Kč, což je částka naprosto nereálná, pokud se týká samotného nájmu družstevního bytu a záloh na energie. Nebyla předložena nájemní smlouva, není ani zřejmé, kolik činí nájemné, dále pak kolik činí zálohy na energie. Žalovaný dále uvedl, že žije v domácnosti s jedním nezletilým dítětem, kdy náklady uvedl 2.000 Kč měsíčně, nebylo zjišťováno, o nezletilého jakého věku se jedná, tudíž ani není možno ověřit, zda takováto částka je reálná, ačkoli bez ohledu na věk dítěte spíše nikoli, kdy tato nepokryje ani měsíční náklady na stravu. Žalovaný uvedl jako další náklady pouze částku 200 Kč, zřejmě na dojíždění do zaměstnání, i když již z návrhu smlouvy je patrné, že má mobilní telefon a email, musí mít tedy výdaje na telefon a zřejmě i na internet. Ačkoliv pak lze akceptovat, že žalobkyně počítala u žalovaného v rámci výdajů s částkou životního minima 3.410 Kč na něj, která odpovídá částce dle ustanovení § 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“), a vypočítané volné zdroje činily částku 6.319 Kč, opomenutí prověření a doložení základních výdajů jako jsou výdaje na bydlení, výdaje na nezletilé dítě žalovaného, a dalších pravidelných výdajů (telefon, internet), představuje ze strany žalobkyně naprostou rezignaci na zkoumání výdejové stránky žalovaného, kdy tato se jí v podstatě vůbec nezabývala. Své povinnosti prověřit řádně úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru tak jednoznačně nedostála a krajský soud uzavřel, že smlouva o úvěru je tedy dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. neplatná.
23. Dále se krajský soud ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že ujednání o výši úroků je zjevně rozporné s dobrými mravy, což způsobuje jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť ujednaná výše úroku 83,95 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání (ke stejnému závěru by pak bylo třeba dospět i ohledně žalobkyní v řízení původně požadovaného úroku ve výši 62,52 % ročně). Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], všechna rozhodnutí jsou dostupná na [webová adresa]). Vzhledem k tomu, že tak neučinil okresní soud (tento pouze porovnal požadovanou úrokovou sazbu s úrokem vyplývajícím z Databáze časových řad [příjmení] [jméno], kde dle okresního soudu činila horní hranice výše úroku 8,82 % ročně, avšak takový důkaz v řízení ani neprovedl), učinil krajský soud dotazy na bankovní ústavy ohledně výše úroků, které požadovaly u úvěrů se stejnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a zjistil, že úrokové sazby se pohybovaly v rozmezí 4,9 % - 23,3 % ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. Z těchto důvodů je třeba sjednanou výši úroku považovat za rozpornou s dobrými mravy a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, když se u žalobkyně jedná o běžnou praxi, jak je krajskému soudu z úřední činnosti známo. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto vysokých úroků u spotřebitelských úvěrů), pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy.
24. V této souvislosti je pak třeba uvést, že ve smlouvě o úvěru byla jako„ pevná úroková sazba“ sjednána sazba 83,95 % ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru a předsmluvním formuláři. Tuto sazbu je tedy třeba posoudit jako úrokovou sazbu, která byla mezi účastníky sjednána, byť v bodě 2.1 smlouvy je uvedeno, že se jedná o úrokovou míru„ efektivní“, neboť rozdíl mezi efektivní a nominální úrokovou mírou není obecně známý, navíc ve smlouvě je výslovně uvedeno, že do zesplatnění úvěru jsou úroky počítány dle sjednané efektivní úrokové sazby a teprve po zesplatnění bude uplatněna blíže nespecifikovaná sazba nominální. Navíc dle tvrzení samotné žalobkyně se u nominální a efektivní úrokové míry jedná o ekonomické kategorie, kde nominální, nikoliv efektivní, úroková míra je úroková míra sjednaná mezi účastníky a efektivní sazba pak pouze vyjadřuje reálnou výši úročení při složitém úročení, kdy jsou úroky v rámci jednoho období připisovány k jistině více než jednou. Za této situace, kdy jedinou úrokovou sazbou uvedenou ve smlouvě a uplatňovanou do zesplatnění je sazba 83,95 % ročně, je třeba tuto sazbu považovat mezi účastníky za sjednanou. V této souvislosti pak krajský soud uzavírá, že pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroků, nikoliv výše, kterou žalobkyně v řízení požaduje (tj. 62,52 % ročně před okresním soudem nebo 20 % ročně v odvolacím řízení). Při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy nevycházel krajský soud jen z její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaný zavázal za dobu trvání úvěru uhradit, tedy o kolik by žalovaný při řádném splácení poskytnutou částku přeplatil, a to při poskytnutí částky 10.000 Kč o 32.820 Kč.
25. Pokud pak žalobkyně namítala, že ujednání o výši úroků z prodlení nemůže být v rozporu s dobrými mravy s ohledem na ustanovení § 1813 o. z., když o. z. zná institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z., kterého se však musí žalovaná strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil, tak s tímto závěrem žalobkyně se krajský soud neztotožňuje. Dle ustanovení § 1813 o. z., které je součástí právní úpravy závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což však neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem, že toto ustanovení nelze v daném případě aplikovat na ujednání o výši úroku z úvěru, neboť úrok je cenou za poskytnutí peněžních prostředků a o výši úroku byla žalovaná jasně a srozumitelně informována v předsmluvním formuláři, smlouvě i oznámení o schválení úvěru. V daném případě pak nelze aplikovat ani ustanovení § 1793 o. z. o neúměrném zkrácení, když nároků dle tohoto ustanovení se musí zkrácená strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil. [příjmení] zavedení institutu neúměrného zkrácení však neplatnost ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy nijak nevylučuje, neboť nově zavedený institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z. pouze do právního řádu zavádí možnost soudního zásahu do práv a povinností stran smlouvy jen z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění, což dříve nebylo možné, když jak k posouzení smlouvy jako lichevní, tak k posouzení smlouvy či jednotlivého ujednání jako neplatného pro rozpor s dobrými mravy musely vždy přistoupit i další významné skutečnosti (srov. [příjmení], M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§ [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. [číslo]), jako např. to, že takto žalobkyně postupuje zcela běžně, jako je tomu v daném případě. Existence institutu neúměrného zkrácení tedy neplatnost ujednání o úrocích dle ustanovení § 580 odst. 1 a ustanovení § 588 o. z. nijak nevylučuje. Neplatnost daného ujednání pak nijak nevylučuje ani existence ustanovení § 577 o. z. upravujícího změnu nezákonného určení rozsahu soudem, neboť toto ustanovení zakládá možnost domáhat se speciální žalobou (příp. i vzájemným návrhem) konstitutivního rozhodnutí soudu, kterým budou práva a povinnosti stran změněny. Takové rozhodnutí pak není exekučním titulem a teprve v případě, že nejsou-li povinnosti změněné tímto konstitutivním rozhodnutím plněny, lze se jejich splnění domáhat žalobou na plnění (srov. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2063 [číslo]). V daném případě je však podána již žaloba na plnění, v rámci které nelze tímto způsobem práva a povinnosti stran ze smlouvy o úvěru měnit, navíc bez návrhu žalované strany.
26. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv se krajský soud ztotožňuje se závěrem žalobkyně, že ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 o. z., které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnou právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 [číslo]). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 o. z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní (byť odvolání podala jen do části původně požadovaného úroku) i v rámci odvolání proti napadenému rozsudku, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez nepatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru bylo tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu. Žalobkyně tedy na úhradu úroku z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 o. z., nárok nemá, když nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Především však je ale smlouva o úvěru jako celek neplatná z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného.
27. Odvolací senát 75 Co Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci v obdobných věcech žalobkyně doposud konstantně judikoval tak, že dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni. [ulice] právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá o. z. naopak vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalovaného, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl ([příjmení], M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1915 - 1925). S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Krajský soud je i nadále toho názoru, že při vypořádání bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o. z. je třeba námitku vypořádání vznést, a to i v případech, kdy bezdůvodné obohacení vznikne v režimu spotřebitelských vztahů. Ostatně již důvodová zpráva k o. z. uvádí, že„ Při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Navrhuje se proto ponechat autonomii každé ze stran, zda bude požadovat, nač má sama právo; to je záležitost spadající výlučně do její sféry a výsostnou záležitostí žalovaného, zda případně vznese námitku povinnosti žalobce k protiplnění.“ Z uvedeného je patrné, že o. z. posiluje odpovědnost každého jedince za svá vlastní majetková práva. Ustanovení § 2993 o. z. pak nepředstavuje právní normu přijatou na ochranu spotřebitele (nepředstavuje normu přiznávající dodatečně spotřebiteli nějaké právo k vyrovnání nerovnosti mezi ním a podnikatelem) a nelze tak tuto normu ani vykládat. Nelze spotřebiteli přiznat lepší postavení při vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné smlouvy, než jiným účastníků smluvního vztahu. Práva účastníků takového vypořádání jsou stejná. Případné nevznesení námitky vzájemného vypořádání pak nárok spotřebitele nijak neoslabuje, stále mu svědčí právo na vrácení jím poskytnutého plnění nad rámec jistiny, spotřebitel si takový nárok může uplatnit vůči věřiteli žalobou, popř. započíst. Požadavek na aktivitu spotřebitele je pak zcela legitimní, neboť při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Ostatně o. z. zná i jiné námitky, které musí dlužník (tedy i spotřebitel) vznést, aby k nim mohl přihlížet (např. promlčení) a není nijak zpochybňováno, že by uvedená konstrukce byla v neprospěch spotřebitele, i když lze mít důvodné pochybnosti, zda běžný spotřebitel institut promlčení vůbec registruje. Nerovnost stran vyplývající s postavení spotřebitele tedy v případě § 2993 o. z. nevzniká.
28. I přes výše uvedené závěry krajského soudu však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout od skutečnosti, že dříve než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak tedy bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. Na základě výše uvedeného se tak krajský soud odklání od své dosavadní rozhodovací praxe, kdy trval na vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovaným, neboť v případě neplatné úvěrové smlouvy při zohlednění vzájemně poskytnutých stejnorodých (peněžních) plnění představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka na úvěru přesahuje dlužníkem (spotřebitelem) poskytnutá plnění. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 o. z., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním. Veden těmito závěry, tak krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 3.753 Kč (žalovanému předala částku 10.000 Kč na základě neplatné smlouvy a od žalovaného získala na stejnorodém plnění částku 6.247 Kč, o kterou se snížil prospěch žalovaného jako obohaceného), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Okresní soud tedy žalobkyni pravomocným výrokem I. na jistině přiznal správně částku 3.753 Kč. Žalobkyni pak rovněž vznikl i nárok na úhradu úroků z prodlení, neboť žalovaný v průběhu řízení nenamítal, že by v době první výzvy k plnění nebylo v jeho možnostech dlužnou jistinu vrátit (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru), za přiměřenou dobu k jejímu vrácení je tedy třeba považovat nejpozději lhůtu určenou v předžalobní výzvě, když doručení oznámení o zesplatnění úvěru žalovanému žalobkyně netvrdila, ani nedoložila. K dlužné jistině tedy žalobkyni dle ustanovení § 1970 o. z. náleží i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od 21. 5. 2021, když výzvou odeslanou žalovanému dne 5. 5. 2021 žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení mimo jiné i nevrácené jistiny úvěru ve lhůtě 15ti dnů od jejího odeslání; splatnost nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení tedy nastala dne 20. 5. 2020, když dle běžného běhu věcí lze předpokládat, že do hmotněprávní dispozice žalovaného se tato výzva dostala nejpozději třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 10. 5. 2021. Pokud jde o výši úroku z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tato činila ke dni prodlení 8,5 % ročně, avšak žalobkyně požadovala 8,25 % ročně, proto jí byl tento nižší úrok soudem přiznán. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, smluvní pokuty ani náklady vzniklé v souvislosti s prodlením, ohledně kterých žalobkyně rovněž podala odvolání.
29. Pokud pak žalobkyně v odvolání uváděla, že by jí měl nárok na běžný úrok náležet i v případě vypořádání bezdůvodného obohacení, a to dle ustanovení § 3002 o. z., tak s tímto názorem se krajský soud neztotožňuje. Dle ustanovení § 3002 odst. 1 o. z. je totiž v případě úplatné smlouvy (což je i smlouva o úvěru) vyloučeno užití § 3000 a 3001 o. z., které v určitých případech omezují či vylučují povinnost k poskytnutí peněžité náhrady. V případě úplatné smlouvy je tedy třeba postupovat dle ustanovení § 2999 o. z. (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1979 [číslo]). Ustanovení § 3002 odst. 2 o. z., které se zabývá náhradou za užívání nabyté věci, pak na neplatnou smlouvu o úvěru nedopadá, neboť předmětem smlouvy o úvěru není nabytí věci do vlastnictví (jako např. u kupní smlouvy), ale úplatné poskytnutí peněžních prostředků k užívání. Veškeré nároky z neplatné smlouvy o úvěru se tedy řídí ustanovením § 2999 o. z., nikoliv ustanovením § 3002 o. z., jak se chybně domnívala žalobkyně. Otázku peněžité náhrady (v případě smlouvy o úvěru s ohledem na její předmět za užívání peněžitých prostředků, nikoliv za prostředky samotné, které by byl žalovaný povinen vrátit i v případě platnosti smlouvy o úvěru, neboť se jako movité věci zastupitelné / § 499 o. z. nikdy nestaly jeho vlastnictvím) v případě úplatné smlouvy primárně řeší ustanovení § 2999 odst. 2 o. z., podle kterého plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna. V případě, že důvodem (jedním z důvodů) neplatnosti smlouvy je právě rozpor ujednání o výši úroků z prodlení s dobrými mravy, nelze podle tohoto neplatnost smlouvy zakládajícího ujednání postupovat a je třeba postupovat dle ustanovení § 2999 odst. 1 o. z. (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1949 [číslo]). Dle ustanovení § 2999 odst. 1 o. z. pak platí, že není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny; bylo-li však plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání. Dle tohoto ustanovení by tedy žalobkyni jako ochuzené skutečně obecně měla náležet obvyklá cena za užívání peněžních prostředků (tj. běžné úroky), dle věty druhé tohoto ustanovení však je tento nárok omezen či zcela vyloučen, jestliže to vyžaduje účel právního pravidla, které založilo neplatnost smlouvy, když toto sankční ustanovení má za účel demotivovat od takového právního jednání, ale nesmí se příčit zásadě proporcionality, tedy lze užít jen tehdy, je-li taková sankce potřebná k preventivnímu působení a je-li tu přiměřený poměr mezi tvrdostí sankce a mírou preventivního působení (srov. [příjmení], M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1949 [číslo]). V daném případě, když důvodem (jedním z důvodů) neplatnosti smlouvy o úvěru je zjevný rozpor ujednané výše úroků s dobrými mravy, tedy nikoliv pouze běžná rozpornost s dobrými mravy, ale kvalifikovaný rozpor, který dle ustanovení § 588 o. z. zakládá absolutní neplatnost takového jednání, ke které musí soud přihlédnout i bez námitky, a to s ohledem na výši sjednaného úroku, a to, že se u žalobkyně jedná o zcela běžnou praxi, dospěl krajský soud k závěru, že podmínky ustanovení § 2999 odst. 1 věty druhé o. z. jsou naplněny a účel ustanovení § 588 o. z. v daném případě vyžaduje, aby za takové jednání (opakované sjednávání smluv o úvěru s úrokem zjevně se příčícím dobrým mravům) žalobkyni jako subjektu poskytujícímu spotřebitelské úvěry žádná peněžitá náhrada v podobě ani běžných úroků nenáležela, když s ohledem na výše uvedené je to k preventivnímu působení výše zmiňované právní úpravy nezbytné. Pokud pak jde o to, že krajský soud dovodil i neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní, tak pro tento důvod neplatnosti smlouvy zákon dokonce obsahuje speciální úpravu způsobu vypořádání bezdůvodného obohacení, která užití výše uvedené obecné úpravy vylučuje, a to v ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které výslovně uvádí, že žalovaný je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Již z tohoto důvodu tedy žalobkyni v případě neplatnosti smlouvy pro řádné neposouzení úvěruschopnosti žádná peněžitá náhrada za užívání jejích finančních prostředků náležet nemůže.
30. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu výroku II. a ve výroku III. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, o kterých rozhodl okresní soud správně tak, že žádnému z účastníků náklady řízení před soudem prvního stupně nebyly přiznány, kdy v řízení převážně úspěšný žalovaný, který byl měl nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, tyto nepožadoval.
31. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšný, neboť odvolání žalobkyně nebylo vyhověno. Žalobkyně by tedy měla mít povinnost uhradit žalovanému plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, žalovanému však v odvolacím řízení dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, krajský soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.