16 C 173/2025-36

Žalobce se domáhal zaplacení částky 46.338,- Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem z prodlení ve výši 3.641,- Kč a se zákonným úrokem z prodlení z částky 43.033,- Kč od 17.12.2024 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že účastníci uzavřeli dne 15.9.2023 smlouvu o úvěru, na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr a žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2.153,- Kč. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky ve lhůtě 30 dnů. Jelikož žalovaný přes výzvu svůj dluh neuhradil přistoupil žalobce k odstoupení od smlouvy dopisem. Žalobce považuje pohledávku za splatnou ke dni 30.9.2024. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 49.979,- Kč sestávající z jistiny ve výši 43.033,- Kč, smluvních poplatků ve výši 3.305,- Kč a smluvního úroku z jistiny ve výši 3.641,- Kč a úroků z prodlení od 17.12.2024. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce důkladně posoudil úvěruschopnost žalovaného na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru. Předžalobní upomínku zaslal žalobce žalovanému dne 9.1.2025.V podání ze dne 19.8.2025 žalobce uvedl, že při posuzování úvěruschopnosti žalobce vyhodnocoval nejen informace poskytnuté žalovaným, ale tyto následně konfrontoval s výstupy z celé řady registrů/databází. Žalobce má za to, že postupoval s odbornou péčí a řádně ověřil úvěruschopnost žalovaného, pokud ověřil výdaje tvrzené žalovaným na základě vlastních modelů. Žalobce přiložil protokol o vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného, ze kterého plyne, jaké informace žalobce posuzoval a jakým způsobem vyhodnotil schopnost žalovaného splácet úvěr.V podání ze dne 30.8.2025 žalobce doplnil, že dne 15.9.2023 převedl ve prospěch účtu č. , č. účtu, částku 50.000,- Kč pod VS č. , var. symbol, (shodující se s číslem úvěrové smlouvy). Majitelem účtu je společnost , právnická osoba, . (obchodník, jehož prostřednictvím byla úvěrová smlouva sjednána za účelem nákupu specifikovaného produktu). Žalovaný na úvěr uhradil 6 splátek, celkem částku 16.671,- Kč. Z toho žalobce započetl částku 6.967,- Kč na jistinu, částku 7.117,- Kč na smluvní úrok, částku 1.600,- Kč na poplatky a částku 987,- Kč na pojistné. Smlouva byla uzavřena elektronickými prostředky. Jednající osoba je určena jednoznačně oproti dokladu totožnosti (OP č. , hodnota, s platností do , datum, ). Po vyhodnocení schopnosti žalovaného splácet úvěr a zadání nezbytných údajů žalobce vyhotovil návrh smlouvy, který byl žalovanému prezentován spolu s unikátním kódem přiřazeným ke konkrétnímu návrhu. Žalovaný měl možnost se s návrhem smlouvy seznámit a poté, co s návrhem vyslovil souhlas, projevil vůli být smlouvou vázán zasláním unikátního kódu skrze SMS zprávu.Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a)o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti.Soud má za prokázané tyto skutečnosti:Z listiny označené jako zpráva o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalovaný doložil občanský průkaz. Žalovaný byl ověřen v registru SOLUS a v Centrální evidenci exekucí. Zjištěné příjmy – 19.000,- Kč mzda/plat. Výdaje: náklady na bydlení – nájemné 0,- Kč, splátky úvěrů 0,- Kč, jiné závazky 0,- Kč. U ověření údajů je zaškrtnuto pouze „z příslušných databází a registrů“. Rozdíl příjmů a výdajů – 19.000,- Kč. Závěr: po provedené analýze byl klient ke dni žádosti shledán úvěruschopný.Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru , hodnota, č. , hodnota, ze dne 15.9.2023 spolu s formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným (podpis žalovaného je nahrazen kódem , hodnota, ). Celková výše úvěru činí 50.000,- Kč. Druh zboží: Auto-moto doplňky, celková kupní cena 50.000,- Kč, přímá platba 0,- Kč. Celková částka splatná klientem činí 72.429,- Kč. Splácení úvěru bylo dohodnuto v 36měsíčních splátkách po 2.012,- Kč spolu s pojištěním ve výši 2.153,- Kč. Splatnost první měsíční splátky byla 15.10.2023. Strany si dohodly roční úrokovou sazbu 25,92% a RPSN 29,21. Ve smlouvě je dále uvedeno bydliště a rodné číslo žalovaného. Žalovaný je svobodný, počet vyživovaných dětí 0. Jako obchodník je uvedena společnost , právnická osoba, .Podle oznámení o odchozí platbě byla dne 15.9.2023 zaslána částka 50.000,- Kč ve prospěch účtu , č. účtu, , VS , var. symbol, .Z interního přehledu plateb žalobce soud zjistil, že byla vyplacena částka 50.000,- Kč a žalovaný uhradil dne 29.11.2023 částku 4.024,- Kč, dne 7.12.2023 částku 782,- Kč, dne 12.12.2023 částku 2.153,- Kč, dne 13.2.2024 částku 2.153,- Kč, dne 19.3.2024 částku 300,- Kč a dne 6.5.2024 částku 7.259,- Kč, celkem 16.671,- Kč.Dopisem ze dne 1.10.2024 žalobce odstoupil od smlouvy z důvodu., že žalovaný porušil své povinnosti a úvěr řádně nesplácel. Žalovaný byl vyzván k okamžitému zaplacení dluhu ve výši 49.979,- Kč.Právní zástupce žalobce vyzval žalovaného předžalobní upomínkou ze dne 9.1.2025 k zaplacení dluhu ve výši 49.979,- Kč. Výzva byla odeslána dne 13.1.2025.Soud má za prokázané tyto skutečnosti:Podle smlouvy o úvěru žalovaný uzavřel dne 15.9.2023 s žalobcem úvěrovou smlouvu, kdy mu byl poskytnut účelový úvěr ve výši 50.000,- Kč. Žalovaný vzal na vědomí, že celková částka splatná spotřebitelem činí 72.429,- Kč a zavázala se uhradit 36 splátek po 2.153,- Kč měsíčně. Úvěr byl vyplacen obchodníkovi dne 15.9.2023. Žalovaný svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách řádně a včas neplnil, kdy uhradil šest splátek v celkové výši 16.671,- Kč. Z toho důvodu žalobce dopisem ze dne 1.10.2024 od smlouvy odstoupil a úvěr se tak stal splatný.Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve kterých se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Schopnost žalovaného splácet žalobce prověřil na základě prohlášení žalovaného, které údajně porovnal s demografickými a statistickými údaji. Soud má za to, že v případě posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebyl žalobce důsledný. Žalovaný byl svobodný, bez vyživovací povinnosti. Dle tvrzení žalobce vycházel z čistého měsíčního příjmu 19.000,- Kč a žádných výdajů (rozdíl příjmů a výdajů je uveden jako částka 19.000,- Kč). Příjmy a výdaje nebyly ověřeny, kdy u ověření údajů není zaškrtnuta žádná položka, kdy není zaškrtnuto ani „z oficiálních údajů o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva včetně průměrných nákladů na bydlení publikovaných v příslušných databázích ČSÚ“. Žalobce také neuvedl, jaké konkrétní demografické a statistické údaje posuzoval se skutečnostmi uváděnými žalovaným. Žalobce nahlédl do registru SOLUS a CEE. Žalobce nepředložil ani neuvedl žádný doklad, potvrzující tvrzené příjmy žalovaného. Žalobce nepočítal s žádnými výdaji žalovaného, soudu nebyl předložen žádný doklad, obsahující skutečné výdaje žalovaného, a ani ze smlouvy o úvěru nevyplývá, že by žalovaný své výdaje uváděl ani, že by je dokládal. Žalobce se nezajímal o faktické výdaje žalovaného, kdy zcela rezignoval na povinnost zajímat se a ověřit výdaje žalovaného, a proto při uzavírání smlouvy o úvěru nejednal s odbornou péčí. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru a věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného poskytnuté úvěry splatit, kdy se nezajímal o výdaje žalovaného. Ze strany žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele.Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně, a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.).Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.Podle ustanovení § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému částku 50.000,- Kč, kdy žalobce předložil výpis o zaslání této částky obchodníkovi. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného úroku a dalších poplatků. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 50.000,- Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst. 1 vydat. Z tvrzení žalobce a interního výpisu vyplývá, že žalovaný zaplatil částku 16.671,- Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat to, oč se bezdůvodně obohatil, tedy částku ve výši 33.329,- Kč a pro zbývající požadovanou částku a úroky žalobu zamítl.Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst. 2 o.z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovanou k plnění, a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalované doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 14.8.2025. Nárok se stal splatným 15.8.2025 a žalovaný se dostal do prodlení od 16.8.2025. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 12.7.2025 v souladu s ustanovením nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 54.007,50 Kč (částku 46.358,- Kč + úrok 3.641,- Kč + částku 4.028,50 Kč - úrok z prodlení 12,75% ročně z částky 43.033,- Kč od 17.12.2024 do 10.9.2025). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 33.602,- Kč (částka 33.329,- Kč + 273,- Kč – úrok z prodlení ve výši 11,5% ročně z 33.329,- Kč od 16.8.2025 do 10.9.2025). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 62%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 38%. Poměr úspěchu tedy činí 24% ve prospěch žalovaného.Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 1.854,- Kč, mimosoudní odměna zástupce žalobce za čtyři úkony právní služby (§11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl.č. 177/1996Sb. – příprava a převzatí věci, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby, účast na soudním jednání dne 10.9.2025) po 2.980,- Kč (§7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.), jedna náhrada hotových výdajů zástupce žalobce za jeden úkon právní služby (§11 odst. 1 písm. a), d) vyhl.č. 177/1996Sb. – příprava a převzatí věci) po 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996Sb.) a tři náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996Sb. – předžalobní výzva k plnění, podání žaloby, účast na jednání soudu dne 10.9.2025) po 450,- Kč (§13 odst. 1,4 vyhl.č.177/1996Sb.), s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.849,70 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkem částku 18.273,70 Kč z toho 24% činí částka 4.385,70 Kč, které soud žalobci přiznal.