37 C 200/2025-14

14 800 Kč s příslušenstvím - úvěr

Městský soud v Brně Datum rozhodnutí: 09.12.2025 ECLI:CZ:MSBR:2025:37.C.200.2025.1
Sdílet:
I.Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 500 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II.Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 500 Kč od 28. 6. 2024 do zaplacení, zamítá.
III.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV.Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1.Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 14 800 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně společnost , právnická osoba, . uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Předmětná pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni.
2.Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.
3.Po provedeném dokazování soud zjistil, že dle smlouvy o úvěru měla předchůdkyně žalobkyně s žalovaným, aniž by zkoumala jeho úvěruschopnost, uzavřít smlouvu, jak se z této smlouvy a všeobecných obchodních podmínek podává, na základě které mu dne 28. 5. 2024 poskytla částku 7 500 Kč, jak se podává z oznámení o provedení příkazu k úhradě. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 9. 2024 byla předmětná pohledávka postoupena na společnost , právnická osoba, , která ji následně smlouvou ze dne 23. 9. 2024 postoupila na žalobkyni, jak se z těchto smluv ve spojení se seznamy postupovaných pohledávek podává. Ani přes opakovanou výzvu žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil, jak se ze seznamu SMS výzev a výzev písemných ve spojení s poštovním podacím archem podává.
4.Z předsmluvního formuláře soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti.
5.Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6.Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7.Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8.Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9.Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10.Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdkyně žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).
11.Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).
12.Předchůdkyně žalobkyně na zkoumání solventnosti žalovaného zcela rezignovala. Je třeba uvést, že předchůdkyně žalobkyně se měla zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje.
13.Pokud tedy byla následně mezi předchůdkyní žalobkyně jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).
14.Vzhledem k tomu, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na toto plnění (částka ve výši 7 500 Kč), hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného.
15.Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a zřejmého rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobkyni ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání byla absolutně neplatná úvěrová smlouva. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobkyni nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Z obdobných důvodů soud žalobkyni nepřiznal ani smluvní pokutu. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Předmětem řízení je tedy bezdůvodné obohacení žalované, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v OZ, zákon o spotřebitelském úvěru konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaná dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že se žalovaný k jednání nedostavil, nemohl soud rozhodnout o splatnosti jinak, než dle žádání žalobkyně, neboť žalovaný své poměry a tedy své schopnosti nedoložil ani neobjasnil. Tento závěr soudu se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZoSU, z jehož slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím, a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v OZ jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis nepřiléhavé a nepřípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 OSŘ stanovena v délce tří dnů. Ve zbytku nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
16.O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 OSŘ. Žalovaný byl ve sporu úspěšnější jak žalobkyně, a tato by tak byla povinna mu hradit náklady řízení. Dle obsahu spisu však žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.
17.Protože ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soudní poplatek za žalobu činí dle položky 1 odst.1 písm. a) sazebníku soudních poplatků za použití položky 2 odst. 2 tohoto sazebníku 1 000 Kč, protože žalobkyně zaplatila soudní poplatek pouze ve výši 800 Kč, zavázal ji soud k doplacení částky 200 Kč, a to ve lhůtě stanovené dle ustanovení § 7 zákona o soudních poplatcích.
Hodnocení:

Komentáře 0

Pro psaní komentářů se prosím přihlaste.
Oblíbené
Historie prohlížení