15 C 55/2024-103

1.Žalobce se domáhal žalobou po žalované zaplacení celkové částky 77 598,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně za dobu od 17. 4. 2024 do zaplacení. Tato částka sestávala z doplatků mzdy a cestovních náhrad za dny specifikované v žalobě od 13. 9. 2021 do 30. 9. 2022, a to:1) odpolední příplatek ve výši 3 Kč za hodinu (podle bodu V. 5.

2.písm. h) kolektivní smlouvy).2) odměna za přeložení ve výši 10 Kč za hodinu (podle bodu V.5.

2.písm. i) kolektivní smlouvy), protože žalobce vyjížděl do práce například z Havířova nebo Bohumína, přestože jeho pravidelným pracovištěm bylo město Karviná.3) odměnu za směnu na odloučeném pracovišti ve výši 140 Kč („podle kolektivní smlouvy“), přičemž za odloučené pracoviště považoval žalobce místo, ze kterého vyjížděl do práce a bylo odlišné od místa pravidelného pracoviště uvedeného v pracovní smlouvě.4) doplatek 14 Kč za hodinu za ztížené pracovní podmínky (podle bodu V. 5.

2.písm. e) kolektivní smlouvy), protože v uvedených dnech žalobce neměl přístup na hygienické zařízení v době delší než tři hodiny.5) cestovní náhrady žalobce za užití vlastního vozidla (Dacia Duster). Náhrady požadoval žalobce v souvislosti s tím, že jeho pravidelným pracovištěm byla Karviná, přičemž práci vykonával zpravidla z Orlové, případně z Bohumína nebo Havířova.6) Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. K jednotlivým nárokům uvedla, že žalobce na odpolední příplatek neměl nárok, protože podle citovaného bodu kolektivní smlouvy platné od roku 2021 náležel příplatek za práci v odpolední směně toliko zaměstnancům s rovnoměrně rozvrženou pracovní dobou v kategorii zaměstnanců opravář, ostatní dělník, technickohospodářský pracovník. Žalobce byl zaměstnán jako řidič s nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou a nepatřil tedy mezi zaměstnance, kteří měli na odpolední příplatek nárok. Žalobci nevznikl nárok ani na odměnu za přeložení, kdy podle kolektivní smlouvy tato odměna náleží zaměstnanci v kategorii řidič autobusu za podmínky, že je přeložen z oblasti svého pracoviště na dočasnou výpomoc do jiné oblasti (například z důvodu výluky, nedostatku řidičů v oblasti a podobně). Žalobce ve smyslu tohoto ustanovení kolektivní smlouvy přeložen v žalovaném období nebyl.Žalobci nevznikl nárok na příplatek za ztížené pracovní podmínky ve výši 14 Kč za hodinu, pokud ztížené pracovní podmínky měly spočívat v tom, že žalovaná nezajistila žalobci v rámci dané směny přístup na hygienické zařízení v delší době než tři hodiny. Žalobce měl možnost použít hygienické zařízení na každé lince. Trasa jeho linky vždy vedla přes autobusová nádraží v Orlové, Karviné a Ostravě, kde měl možnost využít tamní hygienická zařízení, jedná se o autobusová nádraží ve vlastnictví žalované, nebo je přístup řidičů na hygienické zařízení zajištěn smluvně. Na linkách, kde přístup na hygienické zařízení nebyl zajištěn v době kratší než tři hodiny, byl žalobci poskytnut příplatek za ztížené pracovní prostředí. Žalobci nevznikl nárok na cestovní náhrady, protože žalobce od počátku pracovního poměru začínal a končil práci na autobusovém nádraží v Orlové, s čímž souhlasil.7) Z hlediska skutkového stavu soud zjistil, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy od , datum, jako řidič autobusu. V pracovní smlouvě bylo jako místo výkonu práce sjednáno „Moravskoslezský kraj“ a jako pravidelné pracoviště bylo sjednáno „Karviná - Nové Město, Bohumínská 1876/2“ (srov. pracovní smlouva). Žalobce v žalovaném období od 13. 9. 2021 do 30. 9. 2022 začínal a končil výkon práce v Orlové, v několika případech (16. 9. a 17. 9. 2021 v Havířově, srov. shodná tvrzení účastníků). Žalobce potvrdil, že pracoval v nerovnoměrné pracovní době. Z kolektivní smlouvy platné pro žalovanou od 1.

1.2021 do 31.

12.2023 se podává, že podle bodu V. 5.2.písm.e) se za „ztížené pracovní prostřední považuje také čekání v pravidelné osobní dopravě. Pravidla pro vyplácení příplatků jsou vymezena v příslušném právním předpise – nařízení vlády č. 589/2006 Sb. v platném znění, výše příplatku činí 10% základní sazby minimální mzdy stanovené pro příslušnou týdenní pracovní dobu. Tento příplatek náleží i řidičům autobusu, kterým zaměstnavatel nezajistí v rámci směny přístup na hygienické zařízení v delší době než tři hodiny uceleně.“8) Kolektivní smlouva dále stanovila v bodě V. 5.

2.písm. h), že příplatek za práci v odpolední směně činí 3 Kč za hodinu a přísluší u rovnoměrně rozvržené pracovní doby (kategorie zaměstnanců, opravář, ostatní dělník THP). Bod V. 5.

2.písm. i) kolektivní smlouvy stanovil odměnu za přeložení ve výši 10 Kč za hodinu, za odpracovanou dobu a dále za podmínky, že je řidič přeložen z oblasti svého obvyklého pracoviště na dočasnou výpomoc do jiné oblasti (např. z důvodu výluky, nedostatku řidičů v oblasti). Nároky na příplatky související se směnou na odloučeném pracovišti kolektivní smlouva neupravuje.9) Žalobce měl v pracovní smlouvě sjednáno jako pravidelné pracoviště Bohumínská 1876/2, Karviná-Nové Město, což jsou garáže žalované. Ve skutečnosti ovšem práci začínal a končil podle požadavku žalované, zejména v Orlové, Havířově a někdy také v Bohumíně. Žalovaná se se žalobcem pokoušela uzavřít dohodu o změně pravidelného pracoviště, ale žalobce se změnou nesouhlasil. Žalovaná tuto skutečnost nerespektovala a posílala žalobce na směny z jiných míst. Jelikož pracovní směny autobusů začínají dříve, než veřejná doprava začne vůbec fungovat (např. i ve tři hodiny ráno), používal žalobce pro dopravu z místa bydliště na pracoviště v Orlové nebo Havířově osobní auto. Žalobce při nástupu na každou směnu obdržel od nadřízeného tzv. záznam o provozu vozidla osobní dopravy, v němž bylo napsáno číslo turnusu (např. č. 310.2). V turnusu byl uveden jízdní řád konkrétní linky. Pokud bylo v turnusovém příkazu uvedeno, že byl „použit příplatek za ztížené pracovní prostředí“, jako tomu bylo například na turnusovém příkazu číslo 405.1, tento příplatek byl žalobci vyplacen, pokud na lince jezdil (účastnická výpověď žalobce).10) Ve dnech 21. 2. až 25. 2. 2022 žalobce jezdil na lince 303.1, která vyjíždí z Orlové, autobusového nádraží ve 4:24 hod a jede do Nošovic, Závod Hyundai, kam přijíždí v 5:30 hod. Z Nošovic odjíždí v 6:25 hod., linka pokračuje do Orlové, autobusové stanoviště, kam přijíždí v 7:26 hod. Následuje bezpečnostní přestávka a přestávka na tankování od 7:29 hod. do 8:18 hod. a poté trasa pokračuje (turnusový příkaz č. 303.1). Na autobusovém nádraží v Orlové je k dispozici hygienické zařízení (shodná tvrzení účastníků). Ve společnosti Hyundai mohli řidiči autobusů obsluhující průmyslovou zónu Nošovice v letech 2021 a 2022 využívat WC v personální recepci, popřípadě WC umístěné v přízemí administrativní budovy (srov. potvrzení společnosti Hyundai).11) Dne 28. 3. a 30. 3. 2022 žalobce jezdil na lince č. 303.2, která začíná ve 12:27 hod. v Orlové na autobusovém stanovišti, poté přijíždí ve 13:30 hod. do Nošovic, Závod Hyundai. Odtamtud odjíždí ve 14:25 hod. a přijíždí do Orlové, autobusové stanoviště 15:24 hod. Následuje bezpečnostní přestávka a z Orlové, autobusového stanoviště linka dále jede v 16:18 hodin do Ostravy, Ústředního autobusového nádraží, kam přijíždí v 17:07 hod. Podle turnusového příkazu následuje v případě potřeby možný přejezd do garáží Dopravního podniku Ostrava a linka dále pokračuje z Ostravy, Ústředního autobusového nádraží v 17:50 hodin, přijíždí do Orlové v 18:44 hod. Poté následuje přestávka na úklid vozidla a odvod tržeb a z Orlové linka dále pokračuje ve 20:27 hod. opět do Nošovic, Závod Hyundai, kam přijíždí ve 21:30 hod. a odjíždí ve 22:25 hod. zpět do Orlové. Na zastávce , adresa, - Ústřední autobusové nádraží sociální zařízení pro řidiče žalované není, řidiči však mohou využít toto zařízení v areálu Dopravního podniku Ostrava, který se nachází jednu minutu jízdy od autobusového nádraží. S touto možností je počítáno v turnusovém příkazu (srov. nájemní smlouva mezi právním předchůdcem žalované a Dopravním podnikem Ostrava, turnusový příkaz).12) Dne 31. 3. 2022 žalobce pracoval na lince 303.2/900, nevykonával jízdu pravidelnou linkou a prováděl jiné práce (údržbové a podobné) na autobusovém nádraží v Orlové. Ve dnech 25. dubna a 26. dubna 2022 žalobce pracoval na lince 310.2, která vyjíždí ve 12:32 hod. z Orlové na autobusové stanoviště a přijíždí zpět do této stanice ve 14:55 hod. Poté pokračuje opět z Orlové, autobusového nádraží v 15:21 hod. a jede do Ostravy, hlavního nádraží, odkud odjíždí v 16:32 hod. zpět do Orlové, autobusového stanoviště, kam přijíždí v 17:11 hod. Na tomto místě následuje bezpečnostní přestávka do 18:17 hod., linka pokračuje dále do Bohumína a Ostravy, hlavního nádraží. Vrací se ve 20:15 hod. do Orlové, autobusového stanoviště, kde je přestávka na tankování a odvod tržeb do 22:27 hod., poté linka pokračuje v další trase. Dne 27. 4. až 29. 4. 2022 žalobce jezdil na lince 312. 2, tato linka jede z Orlové, autobusového stanoviště ve 14:02 hod. a končí ve 23:05 hod. v Orlové, autobusovém stanovišti, přičemž mezi jednotlivými úseky jízdy není doba souvislé jízdy delší než tři hodiny (srov. turnusový příkaz číslo 312.2).13) Dne 19. 5. a 20. 5. 2022 žalobce jezdil na lince 305.2, která začíná v Orlové ve 12:09 hodin a končí tamtéž ve 23:17 hod., přičemž mezi jednotlivými úseky jízdy není doba delší tří hodin (srov. turnusový příkaz č. 305.2). Dne 20. 6. a 22. 6. 2022 žalobce jezdil na lince 301.3, která začíná ve 4:24 hod. v Orlové, autobusovém stanovišti a končí v 17:44 hod. tamtéž, přičemž mezi jednotlivými úseky jízdy není doba delší tří hodin (srov. turnusový příkaz číslo 301.3). Dne 24. 6. 2022 žalobce jezdil na lince 301.3/900, kdy pokud jde o linky označené/900, platí totéž, co bylo uvedeno výše.14) Ve dnech 28. 6. a 29. 6. 2022 žalobce pracoval na lince 321.1, která jede z Orlové v 5:06 hod. a končí tamtéž v 15:18 hod., přičemž mezi jednotlivými zastávkami není doba souvislé jízdy delší než tři hodiny (srov. turnusový příkaz č. 321.1). Dne 4. 7. 2022 žalobce jezdil na lince 301.3 (viz. turnusový příkaz č. 303.1), dne 11. 7. až 13. 7. 2022 žalobce jezdil na lince 323.12, stejně jako ve dnech 14. 7. a 15. 7. 2022 a za práci na této lince byl žalobci vyplacen příplatek za ztížené prostředí (srov. výpověď žalobce a turnusový příkaz řidiče č. 323.12). Ve dnech 18. 7. a 19. 7. 2022 žalobce pracoval na lince 305.2 (srov. turnusový příkaz č. 305.2 rozebraný výše). Na této lince žalobce jezdil ještě ve dnech 21. 7. a 22. 7. 2022.15) Dne 1. 8. 2022 žalobce pracoval na lince 309.2, která začíná v Orlové ve 12:42 hod. a končí tamtéž ve 23:09 hod., přičemž mezi jednotlivými úseky není doba jízdy delší než tři hodiny (srov. turnusový příkaz č. 309.

2.Dne 5. 8. 2022 žalobce pracoval v turnusu 309.2/900 – nejezdil na pravidelné lince, ale prováděl jiné práce.16) Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.17) Ust. § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ukládá účastníkům řízení povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti s tím, že pokud neobsahuje všechna potřebná tvrzení žaloba nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je účastníci v průběhu řízení. Ust. § 101 písm. b) o. s. ř. dále účastníkům řízení ukládá plnit důkazní povinnost stanovenou § 120 odst. 1 o. s. ř. Žalobce tedy (pokud chtěl mít v řízení úspěch) byl povinen do řízení vnést právně významná skutková tvrzení na takové úrovni určitosti a konkrétnosti, aby jejich pravdivost byla objektivně ověřitelná důkazy a podřaditelná pod přiléhavou právní normu.18) Pokud jde o nároky z roku 2021, povinnost tvrzení žalobce splnil. Navazující povinnost důkazní však žalobce nesplnil, a to přes zákonné poučení, kterého se mu dostalo. Žalobce své nároky odvíjel od jednotlivých odpracovaných směn v konkrétních dnech roku 2021, přičemž bez toho, že by bylo v řízení prokázáno, na jaké lince, který konkrétní den žalobce pracoval, nebylo lze mít nároky žalobce za prokázány. Žalobce se odkázal na dokumenty (záznamy o provozu vozidla a turnusové příkazy), které měla k dispozici pouze žalovaná a ve kterých bylo přesně uvedeno (zejména v záznamu o provozu vozidla osobní dopravy), na jaké lince konkrétní den žalobce pracoval. Žalovaná tyto dokumenty poskytla, avšak pouze za dobu od 1. 1. 2022 do 30. 9. 2022. Denní záznamy o provozu vozidla a turnusové příkazy za rok 2021 žalovaná nemohla poskytnout, protože byly v souladu se skartačním řádem společnosti skartovány. (Žalovaná jako dopravce je povinna uchovat záznam o době řízení vozidla po dobu jednoho roku od ukončení přepravy v souladu s ust. § 3a odst. 7, písm. d) zákona č. 111/1994 Sb. o silniční dopravě).19) Pokud tedy jde o požadované nároky žalobce za rok 2021, žalobce neprokázal v který konkrétní den jezdil na určité lince, odkud nastupoval práci, jaká byla trasa příslušné linky apod, soud proto žalobu o doplatky mzdy a cestovní náhrady za období od 13.9.2021 do 31.12.2021 pro neunesení důkazního břemene zamítl..20) Pokud jde o rok 2022, denními záznamy o provozu vozidla a turnusovými příkazy bylo v řízení prokázáno, ve kterých dnech a na jakých autobusových linkách žalobce pracoval, jak je popsáno výše. Nárok žalobce za ztížené pracovní podmínky založený na bodu § V. 5.

2.písm. e) kolektivní smlouvy a spočívající v tom, že žalobci „nebyl umožněn přístup na hygienické zařízení v delší době než tři hodiny uceleně“, není dán.21) Z turnusových příkazů vyplynulo, že na jednotlivých linkách nebyly časové úseky jízdy delší než tři hodiny uceleně, a pokud tomu tak bylo, žalobce měl zajištěn přístup na hygienická zařízení ve všech místech, kterými jako řidič autobusu projížděl. Tato možnost buď byla přímo v konkrétní zastávce v majetku žalované, například Orlová- autobusové nádraží, Havířov- Ústřední autobusové nádraží a Karviná- garáže, anebo žalovaná možnost přístupu na hygienické zařízení pro řidiče zařídila smluvně.22) Ze zastávky Ostrava - Hlavní nádraží v Ostravě či Ostrava – Ústřední autobusové nádraží v Ostravě pro účely použití hygienického zařízení bylo možno zajíždět do garáží Dopravního podniku Ostrava, doba jízdy z obou těchto nádraží do Dopravního podniku Ostrava činí cca 1–2 minuty. Přístup na sociální zařízení byl smluvně zajištěn také v zastávkách Průmyslová zóna Nošovice a Ostrava -Hranečník. Žalobce se žalobou domáhal příplatku za ztížené pracovní prostředí z důvodu nezajištění přístupu na hygienické zařízení po delší době než tři hodiny jízdy uceleně, a nikoliv proto, že na různých zastávkách údajně neměl prostor pro odpočinek a požívání stravy, soud dokazování v tomto směru neprováděl. Soud neprováděl další dokazování (výslech svědka , jméno FO, ) ani o tom, zda žalobci byl zajištěn přístup na konkrétní hygienické zařízení. Nájemní smlouvu uzavřenou mezi právním předchůdcem žalované a společností Dopravní podnik Ostrava a. s. soud pokládá za věrohodnou, stejně jako potvrzení firmy Hyundai o možnosti využívat hygienická zařízení či potvrzení o tomtéž ze zastávky Ostrava-Hranečník. Svědecká výpověď navrhovaného svědka , jméno FO, byla proto nadbytečná.23) Stejně tak soud nezkoumal, zda žalobce „měl klíče“ od sociálního zařízení na stanici Ostrava- Hranečník. Podstatné je, že možnost použití sociálního zařízení na stanici Ostrava- Hranečník byla smluvně ujednána, přístup na hygienické zařízení byl zajištěn a bylo na žalobci, aby si klíče od tohoto zařízení na příslušné stanici obstaral. Žalobce sám potvrdil, že pokud jezdil na linkách (srov. např. linka 402.3), kde úsek jízdy byl delší než tři hodiny, byl mu příplatek za ztížené pracovní prostředí vyplacen. Pro rozhodnutí ve věci není dále podstatné, že žalobce „nemohl z časových důvodů hygienická zařízení na jednotlivých stanicích využít“, protože předmětem sporu nebyla možnost využívat či nevyužívat tato zařízení z důvodu pracovního vytížení žalobce, nýbrž splnění povinnosti žalované zajistit přístup na hygienická zařízení po době jízdy delší než tři hodiny uceleně, uložené kolektivní smlouvou. Z výše uvedených důvodů soud žalobci za žalované období roku 2022 nepřiznal příplatky za ztížené pracovní prostředí.24) Žalobci nevznikl nárok ani na příplatek za práci v odpolední směně, protože ve smyslu bodu V. 5.

2.písm. h) kolektivní smlouvy se tento příplatek vztahoval výhradně na zaměstnance, kteří pracovali v rovnoměrně rozložené pracovní době, mezi které žalobce nepatřil. V samotné skutečnosti, že u žalované pracovali zaměstnanci s rovnoměrnou i nerovnoměrnou pracovní dobou nelze pokládat za nerovné zacházení se zaměstnanci. Toto rozložení pracovní doby bylo odůvodněno charakterem práce v jednotlivých profesích. Stejně tak žalobci nevznikl nárok na odměnu za přeložení podle bodu V.5.

2.písm. i) kolektivní smlouvy, protože tyto odměny náležely pouze za podmínky, že řidič autobusu je z oblasti svého obvyklého pracoviště (což v případě žalobce byly autobusové linky mezi Orlovou, Ostravou, Bohumínem, Havířovem a Nošovicemi) přeložen na dočasnou výpomoc do jiné oblasti, např. z důvodu nedostatku řidičů. Taková situace u žalobce nenastala. Požadovaný příplatek za práci na odloučeném pracovišti kolektivní smlouva neupravuje, žalobce navíc na žádném odloučeném pracovišti v roce 2022 nepracoval.25) Soud naopak žalobě vyhověl, pokud jde o cestovní náhrady, které žalobce požadoval za rok 2022 v jednotlivých směnách tak, jak jsou v žalobě upřesněny. Jde o celkem 132 cest z Karviné do Orlové, z toho 58 cest se odehrálo v době od 1. 1. do 13. 5. 2020 a 74 cesty proběhly v období od 14. 5. 2022 do 30. 9. 2022.26) Podle ust. § 34a zákoníku práce, není-li v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, platí, že pravidelným pracovištěm je místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Jestliže je však místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec, považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce. Pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad nesmí být sjednáno šířeji než jedna obec.27) Podle ust. § 151 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, náhradu výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce v rozsahu a za podmínek stanovených v této části.28) Podle ust. § 152 písm. b) zákoníku práce se cestovními výdaji, za které poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci cestovní náhrady, rozumí výdaje, které vzniknou zaměstnanci při cestě mimo pravidelné pracoviště.29) Problematikou institutu pravidelného pracoviště se zabýval již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 827/2010; šlo o úpravu účinnou ke dni 31. 12. 2011. Nejvyšší soud zde poukázal na to, že „pojem pravidelného pracoviště je používán výhradně pro účely cestovních náhrad; zaměstnavatel má možnost, nikoliv však povinnost, je se zaměstnancem sjednat. Pravidelné pracoviště musí být sjednáno výhradně v pracovní smlouvě, což je splněno i v případě její změny. Na tento rozsudek navázal Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4596/2014, kde opakoval, že „úprava obsažená v zákoníku práce rozlišuje mezi místem výkonu práce sjednaným v pracovní smlouvě, pracovištěm a pravidelným pracovištěm zaměstnance. Místem výkonu práce sjednaným v pracovní smlouvě (§ 34 odst. 1 písm. b) zákoníku práce) nebo v souvislosti se jmenováním do funkce se rozumí obec, kraj, území ČR, organizační jednotka nebo jinak určené místo, v němž se zaměstnanec v pracovní smlouvě zavázal konat práci pro zaměstnavatele. Pracoviště je pak místo, kde zaměstnanec plní podle pokynů zaměstnavatele své pracovní úkoly; okruh těchto míst, v nichž může zaměstnavatel přidělovat zaměstnanci práci, je dán vymezením místa výkonu práce v pracovní smlouvě.30) Pravidelným pracovištěm se pro účely poskytování cestovních náhrad rozumí místo, které je se zaměstnancem sjednáno v pracovní smlouvě podle ust. § 34a zákoníku práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2012, sp. zn. 21 Cdo 2425/2010).31) Důvodová zpráva k úpravě provedené v ust. § 34a zákoníku práce ve znění účinném po 31. 12. 2011 dodala (srov. důvodová zpráva k zákonu č. 365/2011 Sb.), že „se objevují v aplikační praxi případy, kdy je se zaměstnanci sjednáváno pravidelné pracoviště v takovém rozsahu, aby jim zaměstnavatel nemusel poskytovat cestovní náhrady. Z důvodu odstranění aplikačních pochybností při sjednávání nebo určování pravidelného pracoviště se proto navrhuje upravit ustanovení zákona tak, aby každému zaměstnanci náležely cestovní náhrady, pokud mu vzniknou vyšší výdaje při výkonu práce, než jsou výdaje spojené s cestou na pracoviště, popřípadě v obci pracoviště...“.32) Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že smyslem úpravy institutu pravidelného pracoviště je jednak aplikace základní zásady pracovněprávních vztahů, a to zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance (srov. § 1a písm. a) zákoníku práce), a jednak vyjádření zásady, že závislá práce musí být vykonávána na náklady zaměstnavatele (srov. § 2 odst. 2 zákoníku práce) a při interpretaci ust. § 34a zákoníku práce je zapotřebí z uvedených zásad důsledně vycházet.33) V posuzovaném případě bylo v řízení zjištěno, že žalobce měl v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště (tedy pracoviště pro účely cestovních náhrad) v Karviné - Novém Městě, Bohumínská 1876/2, a to za situace, kdy jako místo výkonu práce byl dohodnut Moravskoslezský kraj. Žalobce na svém pravidelném pracovišti práci nezačínal ani nekončil (vzhledem k tomu, že jde o řidiče autobusu, který jezdil určené autobusové linky), ale pravidelně do práce nastupoval a s prací končil v roce 2022 na autobusovém nádraží v Orlové. Žalovaná v řízení neprokázala, že „žalobce s tím byl srozuměn, a že to tak bylo vždycky“. Nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byla sjednána (přinejmenším konkludentně) dohoda o změně místa pravidelného pracoviště; žalobce výslovně popřel, že by byl ochoten akceptovat údajný návrh žalované na změnu pravidelného pracoviště do Orlové.34) Za popsaných okolností žalobci náleží ve smyslu § 151 a 152 zákoníku práce náhrada cestovného za celkem 132 cest z Karviné do Orlové, které byly vykonány od 1. 1.2022 do 30. 9. 2022 tak, jak jsou odpracované směny v tomto období specifikovány v žalobě. Soud přiznal žalobci tuto náhradu za použití osobního vozidla značky , Anonymizováno, , RZ , SPZ, , o průměrné spotřebě 6,1 l Ba/100 km, přičemž cesta z Karviné do Orlové a zpět činí 21,4 km. Žalobce pro cesty do Orlové musel používat svého osobního vozidla, protože jeho pracovní doba začínala někdy i před čtvrtou hodinou ranní a končila téměř o půlnoci, takže žalobce pro dopravu mezi Orlovou a Karvinou nemohl používat pravidelnou hromadnou dopravu. Za cesty, které žalobce vykonal v době od 1. 1.2022 do 13. 5. 2022 (58 cest) byly cestovní náhrady přiznány podle vyhlášky č. 511/2021 Sb., podle které sazba základní náhrady za 1 km jízdy činila 4,70 Kč a cena benzínu Natural 37,10 Kč. Za dobu od 14. 5. do 30. 9. 2022 žalobce vykonal 74 cesty, přičemž mu byla přiznána náhrada podle vyhlášky č. 116/2022 Sb., kdy sazba základní náhrady za kilometr jízdy zůstala stejná, 4,70 Kč a cena za 1 l benzínu Natural se zvýšila na 44,50 Kč.35) Soud proto přiznal žalobci náhradu cestovného v celkové částce 20 408 Kč včetně zákonného úroku z prodlení za dobu od 17. 4. 2024 do zaplacení (srov. § 1970 občanského zákoníku a předžalobní výzva ze dne 8. 4. 2024). Pokud se žalobce domáhal zaplacení dalších 57 190,70 Kč s příslušenstvím, soud žalobu z výše uvedených důvodů zamítl.36) Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalobce měl ve sporu převážně neúspěch a žalovaná se práva na náhradu nákladů řízení vzdala.