9 Cmo 200/2024-25

1.Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením výrokem I. přiznal likvidátorovi , Jméno navrhovatele A, , IČO , IČO navrhovatele A, , sídlem , Adresa navrhovatele A, (dále jen „likvidátor“) zaniklé společnosti , Jméno navrhovatele B, , IČO , IČO navrhovatele B, , naposledy sídlem , Adresa navrhovatele B, (dále jen „společnost“) odměnu za provedenou likvidaci společnosti ve výši 7 000 Kč a výrokem II. přiznal likvidátorovi náhradu hotových výdajů likvidace ve výši 11 516,90 Kč.

2.Usnesení soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na §§ 5, 7 a § 9 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují se některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob (dále jen „nařízení“), tím, že ukončením likvidace vznikl likvidátorovi nárok na odměnu. Likvidátorovi přiznal odměnu ve výši 7 000 Kč, kterou s ohledem na obtížnost a délku trvání likvidace shledal jako přiměřenou, neboť likvidátor část svých povinností delegoval na třetí osoby (účetnictví a archivace). Dále přiznal likvidátorovi náhradu účelně vynaložených hotových výdajů v celkové výši 11 516,90 Kč, sestávající se z náhrady za archivaci ve výši 3 650 Kč, když likvidátorem původně požadovanou částku 7 000 Kč za archivaci shledal, s ohledem na výši těchto nákladů v obdobných věcech, za nepřiměřeně vysokou. Rovněž přiznal likvidátorovi náklady na poštovné a správní poplatky ve výši 848,90 Kč, náhradu hotových výdajů za inzerci o vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč a za zpracování a podání daňového přiznání ve výši 4 840 Kč. Paušální částku za administrativní výdaje ve výši 2 000 Kč (kanc. potřeby, kopírování, telefon) soud nepřiznal, a to s ohledem na povinnost likvidátora doložit konkrétní výši hotových výdajů podle § 9 odst. 2 nařízení.

3.Proti výroku I. a II. usnesení soudu prvního stupně podal likvidátor v zákonné lhůtě odvolání. Navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil a přiznal mu odměnu ve výši 10 000 Kč a náhradu hotových výdajů v plné požadované výši 16 866,90 Kč. Uvedl, že jeho činnost spočívá nejenom v prostém výkonu funkce likvidátora a statutárního orgánu, ale i v řídící činnosti ostatních služeb v rámci likvidace, které je třeba pro likvidaci společnosti. Likvidátor při své činnosti zadal provedení vlastních účetních operací specializované firmě (tj. provedení faktických účetních operací, sestavení rozvahy, výsledovky a zaúčtování jednotlivých účetních položek), přičemž však nemohl pověřit třetí osobu tím, co do účetnictví bude náležet, protože za obsah účetních dokumentů a jejich zařazení do účetnictví je zodpovědný statutární orgán společnosti, tedy likvidátor. Likvidátor proto nesouhlasí s pojetím stanovení výše odměny likvidátora, kdy sice přiznal zvýšenou odměnu na částku Kč 7 000 Kč, avšak zároveň výši odměny snížil. Důvodem pro snížení odměny mělo být delegování určitých činností, v tomto případě účetnictví a archivace. Likvidátor přitom opírá svůj názor o ustálenou rozhodovací praxi soudů (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016 č. j. 14 Cmo 322/2016 či 7 Cmo 169/2020-68 ze dne 21. 12. 2020 nebo 7 Cmo 273/2022 ze dne 6. 2. 2023), kdy soudem bylo deklarováno, že „..i v případě, že společnost je nečinná a nevykazuje žádný majetek, je třeba pro tuto činnost mít příslušné odborné znalosti, včetně znalostí právě platné legislativy. Po likvidátoru, který těmito odbornými znalostmi nedisponuje, nelze spravedlivě požadovat, aby tyto činnosti vykonával výlučně sám na svůj náklad a odpovědnost…“. Likvidátor se proto domnívá, že jeho odměna neměla být krácena z důvodu toho, že účetnictví vyhotovila specializovaná firma či že dokumenty likvidované společnosti jsou v archívu třetí osoby. Výdaj za archivaci ve výši 7 000 Kč též považuje za účelně vynaložené náklady, požadovanou částku má za přiměřenou. K tomu poukázal na odlišnou rozhodovací praxi Městského soudu v Praze. Výše nákladů za archivaci na dobu 10 let odpovídá rozsahu předpokládaných činností s archivací spojených (např. zpracování a evidence dokumentů, skartace dokumentů, přeprava dokumentů apod.).

4.Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, a to ohledně nepřiznané části odměny a části náhrady nepřiznaných hotových výdajů.

5.Z obsahu předloženého spisu se podává, že:- odvolatel byl jmenován likvidátorem společnosti usnesením soudu prvního stupně ze dne 20. 3. 2020, č. j. 73 Cm 239/2019-5, jež nabylo právní moci dne 6. května 2020;- odvolatel v rámci vyhledávací a zjišťovací činnosti vyzval společnost i jejího jednatele a předchozího likvidátora k předání veškeré dokumentace společnosti, zejména účetnictví apod.; k předání dokumentů však nedošlo;- společnost nemá žádný movitý ani nemovitý majetek a nemá žádné zaměstnance;- oznámení o vstupu společnosti do likvidace likvidátor zveřejnil v Obchodním věstníku ve dnech 13. října 2022 a 27. října 2022 a současně vyzval věřitele likvidované společnosti, aby ve stanovené lhůtě přihlásili své pohledávky;- pohledávky společnosti ani závazky vůči třetím osobám zjištěny nebyly;- se společností nejsou vedeny žádné soudní či jiné spory;- likvidační zůstatek činí 0 Kč;- společnost zanikla výmazem z obchodního rejstříku dne 25. srpna 2023;- dne 27. listopadu 2023 doručil likvidátor soudu prvního stupně zprávu o provedení likvidace společnosti datovanou dne 23. října 2023, v níž likvidátor požadoval náhradu hotových výdajů ve výši 17 077,44 Kč (po opravě 16 866,90 Kč) a odměnu za provedenou likvidaci. Likvidátor vyčíslil výdaje, které mu vznikly v souvislosti s prováděním likvidace, následovně:- zveřejnění v Obchodním věstníku - 2 178 Kč;- zpracování daňových přiznání - 4 840 Kč;- poštovné a správní poplatky - 1 059,44 Kč (po opravě 848,90 Kč);- administrativní výdaje (kancelářské potřeby, kopírování, telefon) - 2 000 Kč;- archivace - 7 000 Kč.

6.Vzhledem k tomu, že odvolatel byl jmenován likvidátorem společnosti v roce 2020 (viz výše specifikované usnesení soudu prvního stupně), je třeba při zkoumání toho, zda likvidátorovi přísluší náhrada uplatněných výdajů, vycházet z právní úpravy účinné v době, kdy byl likvidátor soudem jmenován do své funkce, v daném případě tedy z nařízení (jak správně učinil soud prvního stupně).

7.Podle § 195 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) odměnu a způsob její výplaty určuje likvidátorovi ten, kdo jej povolal.

8.Podle § 7 nařízení (1) Skončí-li likvidace dříve, než je zjištěna výše likvidačního zůstatku, nebo nedostačuje-li likvidační zůstatek k úhradě odměny likvidátora, náleží likvidátorovi odměna ve výši 1 000 Kč. Podle okolností případu lze odměnu likvidátora přiměřeně zvýšit až do výše 20 000 Kč. (2) Hradí-li stát odměnu likvidátora, uhradí ji v rozsahu, ve kterém ji nelze hradit z likvidačního zůstatku.

9.Podle § 9 nařízení (2) Likvidátor má právo na náhradu účelně vynaložených hotových výdajů v prokázané výši, nejvýše však ve výši odpovídající ceně obvyklé v době a místě uplatnění těchto hotových výdajů. (3) Hradí-li stát náhradu hotových výdajů v případě, že ji nelze zcela nebo zčásti uhradit z majetku zrušené právnické osoby, uhradí ji v rozsahu, ve kterém ji nelze hradit z těchto zdrojů, nejvýše však ve výši 50 000 Kč.

10.Podle § 198 o. z. (1) Likvidátor oznámí vstup právnické osoby do likvidace všem známým věřitelům. (2) Likvidátor zveřejní bez zbytečného odkladu nejméně dvakrát za sebou alespoň s dvoutýdenním odstupem oznámení podle odstavce 1 společně s výzvou pro věřitele, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě, která nesmí být kratší než tři měsíce od druhého zveřejnění.

11.Podstatnou otázkou v projednávané věci je, zda lze likvidátorovi přiznat jím požadovanou odměnu jen nad rámec odměny již přiznané soudem prvního stupně a náhradu jím požadovaných hotových výdajů jen nad rámec náhrady těch výdajů, které již byly přiznány soudem prvního stupně (jinak řečeno, zda lze odměnu, resp. náhradu hotových výdajů i snížit). Pokud by odvolací soud změnil v řízení o odvolání likvidátora jako jediného účastníka řízení rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch tohoto účastníka, rozhodl by v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius, která byť není výslovně vyjádřena zákonem, platí v občanském soudním řízení jako důsledek zásady dispoziční platící pro podání odvolání a navazující řízení, dovoluje-li to povaha řízení a konkrétní procesní situace (analogicky viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23).

12.Odvolacímu soudu je známo stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2024, sp. zn. Cpjn 203/2023. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení. Za situace, kdy v daném případě došlo k vynaložení výdajů za inzerci v Obchodním věstníku před vydáním stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2024, sp. zn. Cpjn 203/2023, nelze toto stanovisko v daném případě uplatnit, neboť by tím došlo dle názoru odvolacího soudu ve vztahu k likvidátorovi k popření požadavku na spravedlivé rozhodnutí.

13.Odvolací soud ve své konstantní judikatuře (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017, č. j. 7 Cmo 74/2016-36, usnesení ze dne 26. 4. 2017, č. j. 7 Cmo 4/2016-28, či usnesení ze dne 24. 4. 2018, č. j. 14 Cmo 467/2017-27) vysvětlil, že „ohledně likvidátora jmenovaného podle § 191 odst. 4 o. z., platí, že je jmenován z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců. Osoby zapsané v tomto seznamu jsou osoby podléhající režimu zvláštní, speciální kvalifikace - ve vztahu k insolvenčnímu řízení, vzhledem k požadavkům na zápis do seznamu insolvenčních správců jsou takovými osobami i s ohledem na jejich případná jiná postavení včetně postavení likvidátora. Jejich profesní kvalita je dána právními předpisy (viz zákon č. 312/20106 Sb., o insolvenčních správcích, vyhláška č. 312/2007 Sb. o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců), které mají zaručovat odbornou způsobilost insolvenčních správců. Ke vzniku postavení insolvenčního správce je tedy třeba splnit podmínky, limity dané právními předpisy. Pakliže zákon v ust. § 191 odst. 4 o. z., počítá jako s řešením „poslední možnosti“, tedy za situace, kdy nelze jmenovat likvidátora jinak, se jmenováním likvidátora z osob zapsaných v seznamu insolvenčních správců, ustanovení takového likvidátora soudem znamená, že soudcem ustanovený likvidátor ze seznamu insolvenčních správců má zákonem předpokládanou dostačující kvalifikací pro výkon této funkce. Likvidátor nabývá okamžikem svého povolání do funkce působnost statutárního orgánu (§ 193 o. z.). Na likvidátora přechází okamžikem jeho ustanovení do funkce jednak vnější jednatelská působnost statutárního orgánu a dále vnitřní působnost statutárního orgánu v činnostech, které bezprostředně souvisí s likvidací a jsou nutné pro její úspěšný průběh a dokončení. Podle § 193 o. z., za řádný výkon funkce likvidátor odpovídá stejně jako člen statutárního orgánu. Tím, že zákon nestanoví výjimku pro likvidátory jmenované soudem ze seznamu insolvenčních správců ohledně míry jejich odpovědnosti, platí i pro ně stejná míra odpovědnosti, jaká platí pro členy statutárního orgánu té, které právnické osoby. Statutární orgán, resp. likvidátor společnosti s ručením omezeným je povinen vykonávat svojí funkci s péčí řádného hospodáře. Je tak povinen ve smyslu § 51 odst. 1 zák. č. 90/2012 Sb., zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích, dále jen „z. o. k.“), jednat pečlivě s potřebnými znalostmi a s nebytnou loajalitou ke společnosti. Musí tak v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu společnosti. Likvidátor, včetně toho, jenž byl jmenován ze seznamu insolvenčních správců, tak plně odpovídá za porušení péče řádného hospodáře a je povinen k náhradě vzniklé újmy (tedy nejenom majetkové, leč též i nemajetkové škody) viz § 53 z. o. k. U právnických osob, tedy i obchodních společností, rušených rozhodnutím soudu a jsoucích povětšinou fakticky bez majetku či bez podstatného majetku, je likvidátor povinen postupovat podle § 199 odst. 1 o. z., a sestavit ke dni vstupu právnické osoby do likvidace zahajovací rozvahu a soupis jmění právnické osoby. Nemá-li k dispozici účetnictví, je třeba, aby toto bylo rekonstruováno. Likvidátor musí činit všechny úkony nutné ke zjištění majetku právnické osoby a jeho případného stavu, což představuje minimálně lustraci v příslušných evidencích a databázích. Jde například o lustraci v katastru nemovitostí, v registru vozidel, evidenci plavidel, dotaz likvidátora u centrálního depozitáře cenných papírů. Rovněž tak lustraci v obchodním rejstříku ohledně případných majetkových účastí likvidované obchodní společnosti. Dále likvidátor zjišťuje u všech bank, resp. poboček bank působících na území České republiky, zda u některé z nich nemá likvidovaná právnická osoba zřízen účet. Zjišťuje dále informace o právnické osobě (v případě nespolupracujícího statutárního orgánu, resp. dalších vnitřních orgánů) u organizačních složek státu jako například u finančního, živnostenského či celního úřadu. Dále je likvidátor povinen oznámit vstup právnické osoby do likvidace všem známým věřitelům (viz § 198 odst. 1 o. z.), jakož i zveřejnit bez zbytečného odkladu nejméně dvakrát za sebou alespoň s dvoutýdenním odstupem oznámení dle § 198 odst. 1 o. z., s výzvou pro věřitele, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě, která nesmí být kratší než tři měsíce od druhého zveřejnění. Tuto výzvu dle § 198 odst. 2 o. z., je likvidátor povinen zveřejnit opět bez ohledu na stav majetnosti, resp. nemajetnosti likvidované právnické osoby. Samozřejmou povinností likvidátora je komunikace s věřiteli právnické osoby, když účelem likvidace je vyrovnání dluhů likvidované právnické osoby, vypořádání jejího majetku a naložení s likvidačním zůstatkem (§ 187 odst. 1 o. z.). Likvidátorovi též přísluší všechny úkony související s datovou schránkou likvidované právnické osoby, přičemž i u nemajetné právnické osoby bývá značný obsah nutné komunikace ve vztahu k orgánům veřejné moci, resp. orgánům státu. V rámci ukončování likvidace pak likvidátor vyhotoví konečnou zprávu o průběhu likvidace a sestaví účetní závěrku (§ 205 odst. 1 o. z.). Konečnou zprávu, účetní závěrku a návrh na rozdělení likvidačního zůstatku likvidátor předkládá ke schválení, u likvidátora jmenovaného soudem i ke schválení soudem (§ 205 odst. 2 o. z.). V případě nulového zůstatku je třeba alespoň informace o tomto nulovém zůstatku. U obchodních korporací předloží likvidátor konečnou zprávu o průběhu likvidace, návrh na použití likvidačního zůstatku a účetní závěrku také nejvyššímu orgánu obchodní korporace (§ 94 odst. 1 z. o. k.). Podle § 94 odst. 2 z. o. k. likvidátor zajistí uchování jmenovaných dokumentů - konečné zprávy o průběhu likvidace, návrhu na použití likvidačního zůstatku a účetní závěrky po dobu 10 let od zániku obchodní korporace. Do 30 dnů od skončení likvidace likvidátor podá návrh na výmaz právnické osoby z veřejného rejstříku (§ 207 o. z.). Všechny výše jmenované zákonné povinnosti má likvidátor bez ohledu na to, zda má společnost majetek, resp. jak velký je tento majetek. Modifikován velikostí či charakterem majetku může být případný postup likvidace jen ve smyslu § 201 až 203 o. z.“14. Podle odvolacího soudu je v daném případě přiměřená výše odměny likvidátora v částce 10 000 Kč, a to s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti. Při stanovení výše odměny je třeba brát ohled nejenom na rozsah a složitost prováděné likvidace, leč též zohlednit míru odborné kvalifikace likvidátora, jakož i míru jeho odpovědnosti. Míra kvalifikace likvidátora jmenovaného ze seznamu insolvenčních správců je vysoká, když je dána velmi sofistikovanými podmínkami, za nichž může být osoba do seznamu insolvenčních správců zapsána. Též míra odpovědnosti likvidátora je značná. Je třeba vidět, že tato odpovědnost není odpovědností insolvenčního správce (jenž je ze zákona povinen se z činnosti insolvenčního správce do jisté míry pojistit), leč odpovědností voleného orgánu právnické osoby - obchodní korporace, viz výše, tedy zcela jinou odpovědností. Plnou odpovědností za způsobenou újmu. Jak je výše rozvedeno, rozsah minimálně nutných úkonů likvidátora u právnické osoby s majetkem a u nemajetné právnické osoby je shodný, rozdíl je jen v rozsahu vypořádávání majetku a vyrovnávání dluhů. Za okolnost odůvodňující odvolacím soudem stanovenou výši odměny lze považovat i provedení likvidace v adekvátním časovém horizontu. Maximální výši odměny 20 000 Kč je možno přiznat jen výjimečně, a to u nejsložitějších likvidací.

15.Ve světle shora uvedeného neobstojí argumentace soudu prvního stupně o nemožnosti v dané věci přiznat likvidátorovi vyšší odměnu než 7 000 Kč s tím, že likvidátor část svých povinností delegoval na třetí osoby (účetnictví a archivace). Odvolací soud proto v posuzované věci shledal za přiměřenou likvidátorem požadovanou odměnu ve výši 10 000 Kč.

16.Ani v případě likvidátorem nárokované náhrady nákladů za archivaci dokumentů společnosti v celkové výši 7 000 Kč nepovažuje odvolací soud závěr soudu prvního stupně o neúčelnosti a nehospodárnosti výdajů (specifikovaných a vynaložených likvidátorem), spojených s archivací dokumentů, za správný.

17.Podle faktury č. 282/2023, vystavené společností , právnická osoba, ., byla likvidátorovi fakturována částka 7 000 Kč za „archivaci dokumentů společnosti na období 10 let (2023-2033)“. V této souvislosti odvolací soud dodává, že skartační lhůty vyplývají ze zákona č. 563/1991 Sb. o účetnictví (§ 31) a zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, přičemž zjednodušeně řečeno se faktury, daňové doklady pro DPH, bankovní výpisy, přehledy pro Českou správu sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny, včetně účetních závěrek a výročních zpráv se uchovávají po dobu deseti let, pokladní doklady mají skartační lhůtu pětiletou, firemní korespondence má skartační lhůtu tříletou, mzdové listy, skartace evidenčních listů důchodového pojištění je možná po uplynutí 30leté archivační lhůty (dle doporučení činí skartační doba až 45 let). Likvidátorem specifikované náklady zaplacené za archivaci jsou hotovými výdaji vynaloženými v souvislosti s likvidací společnosti, byly prokázány a jejich vynaložení nebylo nedůvodné, povinnost archivace listin vyplývá pro společnost ze zákona a cena za tyto služby je cenou obvyklou, když odvolací soud ověřil z obecně dostupných ceníků archivačních služeb (poskytovaných v sídle mimo sídlo zákazníka), že obvyklá cena za zpracování dokumentů, jejich sepsání a zařazení ve spisovně se pohybuje v částkách 500 - 1 000 Kč/1 bm, za archivaci dokumentů se pak pohybuje v rozmezí 0,80-1,2 Kč/1 bm/1 den, fyzická skartace je hrazena částkou 350-450 Kč/1bm, rovněž se započítává doprava dokumentů částkou 150 Kč/1 hod. + 25 Kč/1 km; ceny jsou bez DPH. Proto odvolací soud likvidátorovi požadované vynaložené výdaje za archivaci dokumentů ve výši 7 000 Kč přiznal.

18.Likvidátor dále požadoval přiznat náhradu za administrativní výdaje (kancelářské potřeby, kopírování, telefon) ve výši 2 000 Kč. Nelze pominout, že likvidátora tíží povinnost veškeré požadované výdaje jednoznačně specifikovat a doložit, což se v daném případě nestalo. Z jeho podání ze dne 26. října 2023 nelze určit, jak likvidátor k požadované částce dospěl. Při řešení otázky přiznání náhrady požadovaných hotových výdajů spojených s likvidací je třeba zohlednit (přihlédnout k němu) kritérium účelnosti vynaložených výdajů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. října 2013, sp. zn. II. ÚS 736/2012, dostupný na www.usoud.cz), přičemž předpokladem náhrady hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace je podle § 9 odst. 2 nařízení jejich prokázání. Za účelně vynaložené náklady spojené s likvidací společnosti odvolací soud proto tyto (nedostatečně specifikované a nedoložené výdaje) nepovažuje. Právo likvidátora na paušální náhradu administrativních nákladů, jak je např. upraveno ve vztahu k advokátům v § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), nařízení vlády nestanoví. Tyto tvrzené výdaje nebyly ze strany likvidátora blíže specifikovány a doloženy. Proto není možné tuto částku přiznat. Není-li likvidátor schopen tyto výdaje blíže jednotlivě vyčíslit a doložit, nezbude, než aby je nesl ze svého v rámci přiznané odměny (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2016, sp. zn. 14 Cmo 322/2016-73, či ze dne 29. srpna 2019, sp. zn. 14 Cmo 243/2019).

19.Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. změnil tak, výše likvidátorovi přiznané odměny činí 10 000 Kč a ve výroku II., kterým bylo rozhodováno o náhradě hotových výdajů likvidátora, změnil tak, že výše likvidátorovi přiznané náhrady hotových výdajů činí částku 14 866,90 Kč [2 178 Kč (výdaj za inzerci v Obchodním věstníku) + 4 840 Kč (vedení účetnictví společnosti) + 7 000 Kč (archivace dokumentů) + 848,90 Kč (poštovné a poplatky)].

20.Jelikož je likvidátor jediným účastníkem řízení, nepřichází v úvahu rozhodování o náhradě nákladů řízení.