9 Cmo 360/2024-37

1.Navrhovatel se domáhal odvolání Jiřího Fabiánka z funkce likvidátora obchodní společnosti , Jméno navrhovatele A, coby účastnice 1/ (dále též jen „společnost“) a jmenování nového likvidátora. Návrh odůvodnil tím, že likvidátor společnosti je nečinný, neboť společnost nepodala od roku 2008 přiznání k dani z příjmů právnických osob, ačkoli je k tomu povinna dle § 240c zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „d. ř.“), a byla k tomu navrhovatelem jakožto správcem daně opakovaně vyzývána. Likvidátor tudíž řádně neplní své povinnosti. Svůj právní zájem na odvolání nečinného likvidátora odůvodnil navrhovatel tím, že stávající stav brání řádnému výkonu správy daní dle § 1 odst. 2 d. ř.

2.Městský soud v Praze coby soud prvního stupně (dále též jen „soud“) v záhlaví označeným usnesením rozhodl tak, že odvolal z funkce likvidátora společnosti , Anonymizováno, (výrok I.) a novým likvidátorem společnosti jmenoval , tituly před jménem, , nar. , Datum narození navrhovatele B, (výrok II.), uložil , Anonymizováno, povinnost zaplatit České republice na účet Městského soudu v Praze soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok III.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

3.Soud prvního stupně ohledně aplikované právní úpravy uvedl následující: „Jelikož společnost vstoupila do likvidace před 1. 1. 2014, podle § 3043 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se postupuje podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) [viz i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 14 Cmo 348/2015, uveřejněné pod č. 118/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 14 Cmo 235/2022].“4. Následně citoval ustanovení § 71 odst. 1, 2, 3, 4 a 7 obch. zák. s tím, že dovodil právní zájem navrhovatele na odvolání likvidátora společnosti a jmenování nového likvidátora a dále soud dospěl k závěru, že je zjevné, že likvidátor společnosti závažně porušuje své povinnosti: nezveřejnil rozhodnutí o zrušení společnosti s výzvou pro věřitele, aby přihlásili své pohledávky (§ 73 obch. zák.), nesestavil mimořádnou účetní závěrku (resp. tuto nezveřejnil - § 74 obch. zák.), nezakládá do sbírky listin dokumenty, jejichž zveřejnění zákon vyžaduje (§ 38i obch. zák.), nereagoval na výzvy správce daně k podání řádného daňového tvrzení k dani z příjmů právnických osob (výzvy s doručenkami na č. l. 4 až 9) a od vstupu společnosti do likvidace přitom uplynulo více než 18 let, proto likvidátora společnosti odvolal (výrok I.).

5.Dále se soud zabýval tím, zda je zde vhodná osoba, kterou by mohl jmenovat likvidátorem podle § 71 odst. 2 obch. zák. s tím, že jediným zapsaným jednatelem společnosti je odvolávaný , Anonymizováno, , společníci , Anonymizováno, , nar. , Anonymizováno, , a , Anonymizováno, , nar. , Anonymizováno, , nejsou osobami vhodnými pro výkon funkce likvidátora s ohledem na jejich vysoký věk. K dotazu soudu, zda je zde nějaký důvod, proč po společníkovi společnosti , právnická osoba, , nar. , Datum narození navrhovatele B, nelze spravedlivě požadovat, aby vykonával funkci likvidátora společnosti, , tituly před jménem, soudu sdělil, že jsou mu poměry ve společnosti neznámé, nemá přístup k účetnictví, nezná ostatní společníky ani členy statutárního orgánu a že podle současné právní úpravy společníka společnosti s ručením omezeným nelze bez jeho souhlasu jmenovat likvidátorem společnosti. , tituly před jménem, se svým jmenováním do této funkce nesouhlasí. Soud zdůraznil, že v případě zrušení společnosti s ručením omezeným může být společník jmenován i bez svého souhlasu jejím likvidátorem, což plyne přímo ze zákona a všichni společníci společností s ručením omezeným si toho mají být vědomi (neznalost zákona neomlouvá, jde o jednu z povinností spojených s účastí ve společnosti) s tím, že podle § 71 odst. 8 obch. zák. likvidátorovi jmenovanému soudem jsou třetí osoby (tj. i dosavadní likvidátor , Anonymizováno, či další společníci) povinny poskytnout součinnost v rozsahu, v jakém jsou povinny ji poskytnout insolvenčnímu správci. Pokud by likvidátor z řad společníků nevěděl, jak postupovat (např. s ohledem na dobu, která uplynula od jeho faktického angažmá ve společnosti, resp. kvůli absenci podkladů společnosti), může se obrátit s žádostí o pomoc na advokáta či insolvenčního správce. Dále soud poukázal na to, že soud může jmenovat likvidátorem insolvenčního správce pouze v situaci, kdy zde není žádný společník ani jednatel, jenž by mohl funkci likvidátora vykonávat a že náklady likvidace nelze bezdůvodně přenášet na stát. Soud proto v souladu s § 71 odst. 2 obch. zák. jmenoval nového likvidátora , tituly před jménem, , jenž je svéprávnou osobou s vysokoškolským právním vzděláním bez záznamu v insolvenčním rejstříku či v evidenci vyloučených osob (výrok II.).

6.Proti usnesení soudu prvního stupně podal nově jmenovaný likvidátor jen v rozsahu výroku II. o svém jmenování v zákonné lhůtě odvolání.

7.Odvolatel nesouhlasil s právním názorem soudu prvního stupně, podle něhož lze aplikací § 71 odst. 2 obch. zák. společníka „donutit“ k výkonu funkce likvidátora. Zmíněné ustanovení § 71 odst. 2 obch. zák. - společně s obchodním zákoníkem jako celkem - bylo s účinky k 1. 1. 2014 zrušeno (srov. § 3080 bod 72 občanského zákoníku). Současná právní úprava v § 191 o. z. již takový postup soudu neumožňuje: soud podle citovaného ustanovení občanského zákoníku může za tam stanovených podmínek jmenovat likvidátorem právnické osoby člena jejího statutárního orgánu, alternativně osobu zapsanou na seznamu insolvenčních správců. V současné době tedy neexistuje zákonná norma, která by nutila společníka společnosti s ručením omezeným převzít funkci jejího likvidátora proti jeho vůli. Podle § 777 odst. 4 z. o. k. se má za to, že obsahem společenské smlouvy společnosti jsou i dosavadní ustanovení obchodního zákoníku, která upravovala práva a povinnosti společníků, pokud nejsou v rozporu s donucujícími ustanoveními zákona o obchodních korporacích nebo se od nich společníci neodchýlili ve společenské smlouvě. Z komentářové literatury k § 777 odst. 4 z. o. k. přitom vyplývá, že se nejedná pouze o donucující ustanovení zákona o obchodních korporacích, nýbrž i ustanovení občanského zákoníku. Ustanovení společenské smlouvy společnosti, které by umožnilo soudu jmenovat likvidátorem společníka společnosti i bez jeho souhlasu, tedy proti jeho vůli, by zcela zjevně bylo v rozporu s ustanovením § 191 o. z. Aplikovatelnost § 71 odst. 2 obch. zák. a jmenování společníka likvidátorem proti jeho vůli by za současné právní úpravy byly i v rozporu s článkem 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Jmenování odvolatele do funkce likvidátora je tak v rozporu s právními předpisy platnými a účinnými ke dni podání tohoto odvolání. Dále odvolatel uvedl, že poměry společnosti jsou mu zcela neznámé, není a nikdy nebyl členem statutárního orgánu společnosti, nemá přístup ani k jejímu účetnictví ani k dalším podkladům společnosti, nemá žádné informace o aktivitách společnosti a nezná ani ostatní společníky ani členy statutárního orgánu společnosti. Odvolatel neměl ze společnosti žádný majetkový ani jiný prospěch. Dle názoru odvolatele tak není možné po něm spravedlivě požadovat, aby funkci likvidátora ve společnosti vykonával. Tyto skutečnosti již soudu prvního stupně sdělil ve svém písemném vyjádření adresovaném soudu prvního stupně na jeho výzvu. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

8.Podáním ze dne 11. 12. 2024 se k odvolání vyjádřil navrhovatel, jenž uvedl, že trvá na svém návrhu a ztotožňuje se s usnesením soudu prvního stupně.

9.Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního v odvoláním napadeném rozsahu (tj. výroku II.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

10.Vzhledem k tomu, že odvolatel byl jmenován likvidátorem společnosti v roce 2024, je třeba vycházet z právní úpravy platné a účinné v době, kdy byl likvidátor soudem jmenován do své funkce.

11.Odvolací soud si je plně vědom, že v rámci rozhodovací praxe odvolacího soudu o této otázce nepanuje úplná jednota - viz např. soudem prvního stupně zmiňované usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2022 sp. zn. 14 Cmo 235/2022 a z něhož soud prvního stupně vyšel ohledně aplikace právní úpravy a v němž Vrchní soud v Praze (senát 14 Cmo) ohledně společnosti s ručením omezeným zrušené s likvidací soudem v roce 2009 a ohledně jmenování nového likvidátora soudem v roce 2022, výslovně uvedl, že „Závěru soudu prvního stupně, podle něhož na věc dopadá právní úprava v § 71 odst. 1, 2 a 3 obch. zák., je třeba přisvědčit….Soud prvního stupně …správně vyšel z § 71 odst. 3 věty první obch. zák. a rozhodl o jmenování nového likvidátora“, přičemž odvolací soud v tomto usnesení odkázal i na předchozí usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2016 sp. zn. 14 Cmo 348/2015, uveřejněné pod číslem 118/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Naproti tomu v usnesení ze dne 10. března 2020 sp. zn. 14 Cmo 24/2020 odvolací soud (senát 14 Cmo) v rámci odůvodnění ohledně společnosti zrušené soudem s likvidací a jíž byl též jmenován likvidátor v roce 2010 a jíž soud prvního stupně odvolal a jmenoval nového likvidátora v roce 2019 pod bodem 14. odůvodnění uvedl, že „Rozhodnutí soudu prvního stupně o jmenování nového likvidátora je rovněž správné, protože zde není jiné osoby z okruhu osob vymezených zákonem v § 191 odst. 2 o. z., kterou by mohl soud jmenovat likvidátorem společnosti.“, tedy odvolací soud aproboval soudem prvního stupně aplikovanou „novou“ právní úpravu na jmenování likvidátora soudem po 1. 1. 2014, a to u společnosti zrušené soudem s likvidací do 31. 12. 2013, tedy dle „staré“ právní úpravy. V usnesení ze dne 30. listopadu 2021 sp. zn. 7 Cmo 179/2021 odvolací soud rozhodující senátem 7 Cmo uvedl, že „Rozhodnutí soudu o odvolání likvidátora právnické osoby z funkce a jmenování nového likvidátora je konstitutivní, nikoliv deklaratorní povahy. Splnění podmínek pro odvolání likvidátora z funkce a jmenování likvidátora nového je proto nutno posoudit dle právní úpravy platné ke dni rozhodování soudu. V dané věci byla společnost zrušena s likvidací rozhodnutím soudu a soudem byl tudíž také jmenován stávající likvidátor. Soud měl proto návrh na jeho odvolání posoudit nejen podle speciální právní úpravy (§ 348 z. i. s.), ale v otázkách speciálním předpisem neupravených též podle obecné právní úpravy obsažené v o. z. (např. § 191 o. z.), což neučinil.“ V usnesení ze dne 20. října 2022 sp. zn. 7 Cmo 207/2022 odvolací soud rozhodující senátem 7 Cmo uvedl, že „Rozhodnutí soudu o jmenování nového likvidátora je konstitutivní, nikoliv deklaratorní povahy. Splnění podmínek pro jmenování nového likvidátora je proto nutno posoudit dle právní úpravy platné ke dni rozhodování soudu. Soud měl proto na jmenování likvidátora společnosti aplikovat právní úpravu obsaženou v o. z., což neučinil. Dle citovaného ustanovení § 191 odst. 3 o. z., může soud likvidátorem právnické osoby jmenovat i bez souhlasu člena statutárního orgánu, nikoliv společníka.“ Též v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2021 sp. zn. 7 Cmo 206/2020 stran společnosti zrušené v roce 2013 a při rozhodování o odvolání dosavadního likvidátora a jmenování nového likvidátora rozhodnutím soudu prvního stupně v roce 2020 aplikoval odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ustanovení § 191 o. z., tedy „novou“ právní úpravu, stejně jako již dříve v usnesení ze dne 6. ledna 2017 sp. zn. 7 Cmo 199/2016 ohledně společnosti zrušené s likvidací v roce 1996.

12.Odvolací soud - jeho senát 9 Cmo, je toho názoru, že soudem prvního stupně odkazované usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2016 sp. zn. 14 Cmo 348/2015, uveřejněné pod číslem 118/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na danou věc nedopadá. Právní věta citovaného usnesení totiž zní: „Likvidátorovi jmenovanému soudem do funkce v období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2013 se stanoví výše jeho odměny a náhrada hotových výdajů podle vyhlášky č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem, bez ohledu na to, kdy likvidace skončila, a kdy soud o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora rozhoduje (tedy i v případě, kdy likvidace skončila a soud o těchto nárocích rozhoduje po 1. 1. 2014).“ S touto právní větou se odvolací soud jeho senát 9 Cmo, v jeho podstatě ztotožňuje. V odkazovaném usnesení odvolací soud dále uvedl, že „Předně je třeba vyjít z toho, že vyhláška i nařízení jsou podzákonné právní předpisy; vyhlášku vydalo Ministerstvo spravedlnosti k provedení § 71 odst. 9 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku,“ a dále, že „je ovšem podle mínění odvolacího soudu nutné dovodit, že na likvidaci probíhající podle § 70 a násl. obch. zák. (včetně zmíněného § 71 odst. 9 obch. zák.) nelze jako prováděcí předpis aplikovat nařízení, jež je prováděcím předpisem k jiným, tam specifikovaným, zákonům (včetně úpravy likvidace právnických osob v §187 až § 209 o. z.). Na podporu shora uvedené argumentace lze poukázat na přechodné ustanovení § 11 vyhlášky, podle kterého se vyhláška vztahuje na odměnu a hotové výdaje likvidátora a člena orgánu společnosti, kteří byli jmenováni soudem ode dne nabytí účinnosti této vyhlášky. Tedy rovněž v případě úvah o aplikaci vyhlášky při stanovení odměny likvidátora jmenovaného soudem před její účinností, tj. do 31. 12. 2000, je rozhodující okamžik, kdy došlo ke jmenování likvidátora.“ Odvolací soud ovšem v rámci nyní posuzovaného případu zdůrazňuje, že v citovaném rozhodnutí publikovaném pod číslem 118/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se řešilo zcela něco jiného. Řešena byla toliko a výlučně otázka, jaká právní úprava podzákonného právního předpisu se použije na odměnu a náhradu hotových výdajů likvidátora, a to za situace, že tento byl soudem jmenován do funkce v období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2013, tedy podle zákonné právní úpravy tzv. „starého práva“, o jejíž aplikaci nebylo žádných pochyb. V daném případě je však situace zcela rozdílná. Otázkou je, jaké jsou zákonné předpoklady, podmínky vzniku funkce likvidátora jmenovaného podle právní úpravy účinné od 1.1.2014, tedy dle zák.č. 89/2012 Sb. ve znění novel. To za předpokladu, že jde o jmenování likvidátora společnosti zrušené s likvidací do 31. 12. 2013. Tedy, „nového“ likvidátora soud jmenuje sice společnosti zrušené před 1. 1. 2014, nicméně za účinnosti „nové“ právní úpravy - platné a účinné od 1. 1. 2014 Dle názoru odvolacího soudu - jeho senátu 9 Cmo, nelze k zodpovězení této otázky v žádném případě použít závěry přijaté odvolacím soudem ve věci aplikace odměny a náhrady hotových výdajů likvidátora, jenž byl jmenován do funkce do 31. 12. 2013.

13.Přechodné ustanovení § 3028 odst. 1 o. z. stanoví, že „Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.“ Rozhodnutí o jmenování, ale i o odvolání likvidátora obchodní společnosti coby právnické osoby z funkce je - a to je stěžejní pro posouzení dané věci rozhodnutím konstitutivní povahy, nikoliv deklaratorní povahy. Takové rozhodnutí nově zakládá určité osobě, jenž má být, resp. je soudem jmenována likvidátorem, nově postavení likvidátora včetně s tím spojených práv a povinnosti. Je-li takové rozhodnutí přijato po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník, řídí se tato práva a povinnosti ve smyslu citovaného přechodného ustanovení novou právní úpravou - právní úpravou účinnou v době jmenování likvidátora. Ohledně aplikace nové právní úpravy srov. komentář k § 3028 odst. 1 o. z. in ASPI: „Při výkladu přechodných ustanovení je přitom třeba vycházet z toho, že pravidelně by se mělo od okamžiku vstupu v účinnost aplikovat nové právo a staré by mělo být užíváno jen výjimečně. Tato zásada vychází zejména z postulátu racionálního zákonodárce: jestliže zákonodárce uznal za vhodné přistoupit k nové regulaci nějaké materie, nečinil tak z nějaké libovůle, ale protože byl přesvědčen, že stávající úprava již aktuálním společenským poměrům nevyhovuje. Z toho pak vyplývá zájem na co nejširší aplikaci úpravy nové. Ve stejném směru pak působí i významný praktický zájem na tom, aby právo nebylo příliš dlouho komplikováno současným působením staré a nové úpravy. Staré právo se proto použije jen tam, kde nějaký zvláštní důvod převáží nad uvedeným zásadním zájmem; …. Po účinnosti každé rozsáhlé změny právní úpravy lze ovšem v judikatuře i obecněji právní praxi po určitou dobu pozorovat tendence k opačnému výkladu, tedy k co nejširšímu užití práva starého,“ Přechodné ustanovení § 3043 odst. 2 o. z. dle něhož „Bylo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona rozhodnuto o zrušení nebo přeměně právnické osoby, postupuje se podle dosavadních právních předpisů, nerozhodne-li příslušný orgán právnické osoby do tří měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, že se uplatní postup podle tohoto zákona. Ustanovení tohoto zákona na ochranu věřitelů se použijí i na případy, kdy bylo rozhodnutí o zrušení nebo přeměně právnické osoby přijato přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona nebylo ještě zapsáno do veřejného rejstříku.“ Staré právo se tak i jen z výše vyloženého důvodu na posuzovanou věc konstitutivnost rozhodnutí soudu o jmenování (odvolání) likvidátora z funkce, neuplatní. Navíc - odvolací soud zdůrazňuje, že ust. § 3043 odst. 2 o. z. dopadá na otázky spojené se samotným zrušením právnické osoby, nikoli na podmínky vzniku či zániku funkce likvidátora coby osoby, na níž přechází část oprávnění statutárního orgánu právnické osoby viz § 193 o. z. Uvedené vyplývá i z doslovného výkladu ust. § 3043 odst. 2 o. z. viz část formulace první věty tohoto odstavce: „rozhodnuto o zrušení nebo přeměně právnické osoby“, z níž vyplývá, že jde jen o 2 rozhodnutí samotné právnické osoby, resp. jejího statutárního orgánu - v zákonem explicitně stanovených záležitostech týkajících se statusové věci příslušné právnické osoby - jejího zrušení nebo přeměny - o níž není ani soud oprávněn rozhodovat. A contrario tedy nedopadá na případy zrušení právnické osoby s likvidací rozhodnutím orgánu veřejné moci - soudu. Tomuto závěru svědčí i systematika samotného ustanovení, jež dává příslušnému orgánu v prekluzivní tříměsíční lhůtě rozhodnout o podřízení zrušení a likvidaci zákonu č. 89/2012 Sb. resp. „novému právu“ /viz „nerozhodne-li příslušný orgán právnické osoby…“/. Shrnuto, ust. § 3043 odst. 2 o. z. dopadá jen na tzv. dobrovolné zrušení právnické osoby /rozhodnutí samotné právnické osoby, resp. jejího příslušného orgánu/. I kdyby se však neuplatnil posledně rozvedený závěr odvolacího soudu, platí závěr stran konstitutivnosti rozhodnutí o jmenování a odvolání likvidátora a nutnosti aplikovat právní úpravu účinnou v době, kdy ke jmenování, resp. odvolání likvidátora dochází.

14.Dle § 191 o. z. „Právnické osobě, která vstoupila do likvidace, aniž byl povolán likvidátor podle § 189, jmenuje likvidátora soud, a to i bez návrhu. Soud jmenuje likvidátora i v případě, že sám rozhodl o zrušení právnické osoby.“ (odst. 1), „Na návrh osoby, která na tom osvědčí právní zájem, soud odvolá likvidátora, který řádně neplní své povinnosti, a jmenuje nového likvidátora.“ (odst. 2), „Nebyl-li podán jiný návrh či nelze-li návrhu vyhovět, může soud při postupu podle odstavce 1 nebo 2 likvidátorem jmenovat i bez jeho souhlasu člena statutárního orgánu. Takový likvidátor nemůže ze své funkce odstoupit. Může však navrhnout soudu, aby ho funkce zprostil, prokáže-li, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby funkci vykonával.“ (odst. 3), „Nelze-li likvidátora jmenovat ani podle odstavce 3, jmenuje ho soud z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců.“ (odst. 4).

15.Jelikož soud prvního stupně rozhodl o odvoláním napadeném jmenování likvidátora dle dosavadní („staré“) právní úpravy (platné a účinné do 31. 12. 2013), jež umožňovala soudu (viz § 71 odst. 2 obch.zák.) jmenovat likvidátorem společnosti i bez jeho souhlasu některého ze společníků, a tato právní úprava však z vyložených důvodů na posuzovanou věc nedopadá, přičemž dle „nové“ právní úpravy již soud není oprávněn jmenovat likvidátora ze společníků bez jejich souhlasu a předmětný společník - odvolatel se svým jmenováním likvidátorem souhlas nedal (naopak již v řízení před soudem prvního stupně a následně i v řízení odvolacím jednoznačně vyjádřil se jmenováním likvidátorem nesouhlas), je rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci nesprávné.

16.Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 odst. 2 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. podle § 219 o. s. ř. změnil tak, že se JUDr. Petr Šulc likvidátorem předmětné společnosti nejmenuje.

17.Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 23 z. ř. s. ve spojení s § 1 z. ř. s.