108 C 104/2025-76

1.Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 24. 1. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 34 860,68 Kč s úroky z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 104 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný řádně neplnil závazky vyplývající ze smlouvy, především závazek řádně splácet poskytnutý úvěr, došlo k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.

3.smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem k zesplatnění celého úvěru, čímž vzniká také nová jistina úvěru sestávající se z nesplacené jistiny úvěru a veškerých dosud nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, tedy částka ve výši 99 898,49 Kč. Žalobkyně oznámila zesplatnění úvěru žalovanému oznámením ze dne 28. 12. 2021. Žalovaný se mimo jiné v souladu s čl. 6.

5.smlouvy zavázal pro případ prodlení s nezaplacením nové jistiny úvěru uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení. Žalovaný své závazky i přes výzvy žalobkyně neplnil, proto bylo ze strany žalobkyně zahájeno soudní řízení, jehož výsledkem byl rozsudek Městského soudu v Brně č. j. , spisová značka, , ze dne 14. 12. 2022, kterým bylo žalovanému mimo jiné uloženo uhradit žalobkyni částky představující smluvní pokuty dle čl. 6.1.a 6.

5.smlouvy v plném rozsahu, kdy smluvní pokuta byla v uvedeném řízení požadována za období do 30. 5. 2022. Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny úvěru trvalo i po datu 30. 5. 2022, žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši- 0,1 % denně z částky 100 248,49 Kč od 31. 5. 2022 do 1. 6. 2022;- 0,1 % denně z částky 100 148,49 Kč od 2. 6. 2022 do 3. 6. 2022;- 0,1 % denně z částky 100 048,49 Kč od 3. 6. 2022 do 6. 6. 2022;- 0,1 % denně z částky 99 948,49 Kč od 7. 6. 2022 do 8. 6. 2022;- 0,1 % denně z částky 99 848,49 Kč od 9. 6. 2022 do 10. 6. 2022;- 0,1 % denně z částky 99 748,49 Kč od 11. 6. 2022 do 13. 6. 2022;- 0,1 % denně z částky 99 648,49 Kč od 14. 6. 2022 do 15. 6. 2022;- 0,1 % denně z částky 99 548,49 Kč od 16. 6. 2022 do 17. 6. 2022;- 0,1 % denně z částky 99 448,49 Kč od 18. 6. 2022 do 23. 6. 2022;- 0,1 % denně z částky 99 348,49 Kč od 24. 6. 2022 do 30. 6. 2022;- 0,1 % denně z částky 99 248,49 Kč od 1. 7. 2022 do 1. 7. 2022;- 0,1 % denně z částky 99 148,49 Kč od 2. 7. 2022 do 11. 7. 2022;- 0,1 % denně z částky 99 048,49 Kč od 12. 7. 2022 do 18. 7. 2022;- 0,1 % denně z částky 98 948,49 Kč od 19. 7. 2022 do 20. 7. 2022;- 0,1 % denně z částky 98 848,49 Kč od 21. 7. 2022 do 19. 8. 2022;- 0,1 % denně z částky 98 598,49 Kč od 20. 8. 2022 do 22. 9. 2022;- 0,1 % denně z částky 98 498,49 Kč od 23. 9. 2022 do 26. 9. 2022;- 0,1 % denně z částky 98 398,49 Kč od 27. 9. 2022 do 24. 10. 2022;- 0,1 % denně z částky 98 298,49 Kč od 25. 10. 2022 do 23. 11. 2022;- 0,1 % denně z částky 98 198,49 Kč od 24. 11. 2022 do 3. 1. 2023;- 0,1 % denně z částky 98 098,49 Kč od 4. 1. 2023 do 15. 5. 2023.Celkově žalobkyně požaduje po žalovaném částku 34 860,68 Kč.

2.Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3.Z provedeného dokazování soud zjistil, že dne , datum, byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, . Současně byla uzavřena smlouva o pojištění schopnosti splácet úvěr. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 104 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet v 30 měsíčních splátkách po 7 521 Kč (které obsahovaly i platbu pojistného) splatných nejpozději 24. dne v měsíci, celkem se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit 198 000 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 57,41 % ročně. Rovněž byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za prodlení se splátkou o délce nejméně 30 dnů, a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru po zesplatnění úvěru. Úvěr byl žalovanému poskytnut převodem na jeho bankovní účet (viz smlouva o úvěru č. , hodnota, , dodatek č. 1 k návrhu smlouvy o úvěru, předsmluvní formulář, přihláška do pojištění, příloha č. 1 k návrhu na uzavření smlouvy o úvěru, informace o pojištění a splátkový kalendář).

4.Z listiny nazvané „Hodnocení klienta“ vyplývá, že žalovaný žalobkyni sdělil, že má příjmy ze zaměstnání ve výši 60 000 Kč měsíčně. Jako výdaje je uvedeno životní minimum ve výši 3 860 Kč, 3 384 Kč na nájemné a inkaso a 0 Kč na ostatní výdaje (doprava, kurzy, záliby apod) a 5 671 Kč na splátky jiného úvěru u žalobkyně. Celkem tedy výdaje uvedeno 12 915 Kč. Rezerva byla uváděna ve výši 46 085 Kč. Žalovaný byl zaměstnán na dobu neurčitou u zaměstnavatele , jméno FO, , , adresa, , uvedl, že je ženatý, ale nežije s manželkou ve společné domácnosti, vzdělání má s maturitou, bydlení uvedl „družstevní“. Žalobkyně si vyžádala od žalovaného doklady z banky o vyplacení mzdy ze dne 21. 1. 2021 a 23. 2. 2021, a potvrzení o příjmech ze dne 8. 4. 2021, z nichž plyne, že žalovaný měl průměrný čistý měsíční příjem za leden, únor a březen 2021 75 100 Kč, kdy tato částka byla v lednu 2021 a v únoru 2021 připsána na jeho účet. Žalobkyně dále provedla dotaz na nebankovní registr klientských informací ve vztahu k žalovanému, kdy byl vyhodnocen kód 271, který znamená, že se jedná o kategorii I – nízké body do interní Score Card, vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán. Dále žalobkyni provedla lustraci žalovaného v databázi SOLUS s negativním výsledkem. Totožnost žalovaného ověřovala žalobkyně z občanského průkazu (viz dále občanský průkaz žalovaného, údaje z NRKI, SOLUS).

5.Z rozsudku vydaného Městským soudem v Brně dne 14. 12. 2022 pod č. j. , Anonymizováno, se podává, že se jednalo o rozsudek pro uznání dle § 153a o. s. ř. a žalovaný byl zavázán uhradit žalobkyni částku 103 116 Kč s úrokem z prodlení z částky 48 522 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 663,22 Kč, ročním úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 103 216 Kč za dobu od 26. 5. 2022 do zaplacení, částkou 15 642,32 Kč a ročním úrokem ve výši 55,74 % z částky 98 188,90 Kč za dobu od 30. 12. 2021 do 22. 2. 2022 a ročním úrokem ve výši 8,5 % z částky 98 188,90 Kč za dobu od 23. 2. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok za dobu od 30. 12. 2021 dosáhne částky 237 600 Kč.

6.Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8.Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10.Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Soud zdůrazňuje, že ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , Anonymizováno, bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, a to na základě fikce, že žalovaný nárok žalobkyně uznal. Znamená to, že v rámci řízení soud vycházel ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě, nebylo provedeno dokazování a nebyla řešena platnost smlouvy o úvěru č. , hodnota, z pohledu § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud se proto nejprve v řešené věci zabýval tím, zda žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 o. z.) splnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

11.Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr má poskytovatel úvěru povinnost zkoumat především na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, příp. pokud je to nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

12.Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, „že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

13.Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně se spokojila pouze s doložením příjmů žalovaného, a to pouze za dva měsíce (doklady banky o vyplacení mzdy). Nicméně nepožadovala předložení pracovní smlouvy, aby si ověřila dobu trvání pracovního poměru žalovaného, zda jde o pracovní poměr na dobu určitou či neurčitou a jaká výše mzdy byla skutečně se zaměstnavatelem sjednána. Žalobkyně pak nijak neověřovala výdaje žalovaného. Žalobkyně vycházela pouze z údajů o výdajích, které jí sdělil samotný žalovaný (v listině nazvané „Hodnocení klienta“), aniž by tyto jakkoliv ověřila. Již tyto žalovaným sdělené údaje o výdajích se přitom jeví na první pohled jako poměrně (až podezřele) nízké, když byly uváděny výdaje žalované na její potřeby ve výši 3 860 Kč měsíčně (životní minimum) a náklady na bydlení ve výši 3 384 Kč měsíčně. Měsíční náklady ve výši 3 384 Kč na bydlení soud hodnotí jako velmi nízké, nereálné, zvláště v městě , adresa, a s přihlédnutím k tomu, že v těchto nákladech se musí projevit nejen nájemné, ale i spotřeba energií v místě bydliště. U takto hodnocených nákladů na bydlení lze bezesporu pochybovat o jejich věrohodnosti. Stejně tak náklady na životní potřeby ve výši životního minima je třeba považovat za skutečně naprosto minimální částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (viz § 1 zákona č. 110/2006 Sb.), když většina lidí má výdaje na výživu a základní osobní potřeby vyšší. Rovněž výše ostatních výdajů žalovaného v částce 0 Kč je naprosto neadekvátní, zvláště pokud má zahrnovat náklady na dopravu, kurzy záliby a další, jak je příkladem uvedeno v „Hodnocení klienta“. Soud dále poukazuje na to, že žalobkyně neměla k dispozici žádný výpis z bankovního účtu žalovaného, byť na jeho účet mu zasílala půjčené finance. Není tedy zřejmé, na základě čeho, jakých údajů o reálných výdajích žalovaného učinila žalobkyně závěr, že žalovanému měsíčně zůstane dostatek finančních prostředků k úhradě splátek úvěru. Navíc výpisu z registru NRKI vyplývá, že smlouva žalovaného byla hodnocena jako smlouva s vyšším rizikem, kdy měla být úvěr výrazně limitován nebo zamítán. Přesto se žalobkyně rozhodla žalovanému částku 104 000 Kč poskytnout. Soud proto uzavírá, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když nijak neověřovala žalovaným uváděné údaje o jejích výdajích (minimálně si žalobkyně mohla a měla od žalovaného vyžádat výpisy z jeho bankovního účtu za předchozí měsíce či nájemní nebo podnájemní smlouvu a doklady o úhradě nájemného). Žalobkyně má přitom povinnost řádně zkoumat i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet.

14.Schopnost splácet úvěr není přitom určena pouze výší příjmu ze zaměstnání, takže jistě nepostačuje ověření příjmu ze zaměstnání, ale celou řadou dalších faktorů, mj. též otázkou životního stylu dlužníka, výší jeho reálných výdajů. Z hlediska úvěruschopnosti konkrétně žalovaného není podstatné, jakou výši činí životní minimum či normativní náklady na bydlení. Podstatné je, kolik činí výdaje právě žalovaného. Jak vysvětlil i Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022.

15.Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně, protože žádným způsobem neověřila jím uváděné nereálně nízké výdaje, a nemohla si tedy věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaný schopen spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, je tedy neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neplatné je tedy i ujednání obsažené v této smlouvě stran smluvní pokuty. Proto soud podanou žalobu v celém rozsahu zamítl, protože žalobkyně nemá na smluvní pokutu nárok (I. výrok rozsudku). Ohledně částky 297,31 Kč pak byla žaloba zamítnuta i z důvodu toho, že tato částka neodpovídá výši uplatněné smluvní pokuty, tak jak ji žalobkyně vymezila v doplnění žaloby. Za období a z částek, které žalobkyně požadovala, činí výpočet smluvní pokuty částku 34 563,37 Kč. Žalobkyně však požadovala 34 860,68 Kč, tedy více, než kolik mohla.

16.Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl ve věci plně úspěšný, má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovanému však v průběhu řízení žádné náklady nevznikly.