54 Co 260/2024-78

1.Soud prvního stupně rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši , Anonymizováno, Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , Anonymizováno, Kč od , datum, do zaplacení, a to splátkami ve výši , Anonymizováno, Kč měsíčně splatnými vždy do každého 25. dne v měsíci, s účinností od měsíce následujícího po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení kterékoliv z nich (výrok I.). Dále žalovanému uložil, aby do tří dnů od právní moci rozsudku žalobkyni zaplatil na náhradě nákladů řízení částku , Anonymizováno, Kč (výrok II.) a ve lhůtě do dvou měsíců od právní moci rozsudku aby České republice - Okresnímu soudu v , adresa, zaplatil soudní poplatek ve výši , Anonymizováno, Kč (výrok III.).

2.Poté, co pozitivně vyhodnotil otázku pravomoci českých soudů a současně svoji příslušnosti k projednání věci, odůvodnil soud prvního stupně přiznání částky , Anonymizováno, Kč žalobkyni s odkazem na ustanovení § 89 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, tím, že žalovaný se podrobil výkonu ochranného léčení, který mu byl nařízen v trestním řízení, a jehož náklady (uvedenou částkou) za žalovaného, který je německé státní příslušnosti a v České republice není účastníkem veřejného zdravotního pojištění, uhradil stát, jemuž pak proti žalovanému přímo ze zákona vznikl nárok na náhradu takto vynaložených nákladů. Současně dále soud prvního stupně vysvětlil, že nevědomost žalovaného o této povinnosti, jakož i námitka, že o ní nebyl poučen, na nároku žalobkyně ničeho nemění. Bez významu je i obrana žalovaného, že v případě vědomosti o povinnosti k hrazení nákladů léčby by v léčebně nezůstával nad rámec stanovené doby; v této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit jen ty náklady, které stát zaplatil za zdravotní služby provedené v období od , datum, do , datum, (tedy za dobu výkonu ochranného léčení).

3.Přiznání úroků z prodlení z žalované částky soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na ustanovení § 1598 odst. 2, § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), kdy vznik prodlení žalovaného s její úhradou dovodil od výzvy k plnění, kterou žalobkyně žalovanému zaslala, která mu byla doručena dne , datum, a podle které měl žalovaný dlužnou částku zaplatit do 14 dnů ode dne doručení, to je do , datum, .

4.O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím ke splnění podmínek uvedených v § 142a odst. 1 o. s. ř, kdy pak částkou 4 699 Kč vyčíslil náklady, které žalobkyně vynaložila jako účastník nezastoupený v řízení zástupcem dle § 137 odst. 2 o. s. ř. (§ 151 odst. 3 o.s.ř.).

5.Nakonec o uložení povinnosti žalovanému zaplatit soudní poplatek ze žaloby bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, při zohlednění toho, že žalobkyně je ze zákona (§ 11 odst. 2 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) od poplatků osvobozena.

6.Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání „z důvodu nepřihlédnutí k jím tvrzeným skutečnostem.“ Konkrétně odvolatel připomněl svoji námitku proti žalobou uplatněnému nároku, že Okresním soudem v Táboře mu bylo uloženo protialkoholní ochranné léčení v , podezřelý výraz, , adresa, , ale nikdo ho neinformoval, že zdravotní služby nařízené soudem bude muset uhradit. Navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen.

7.Žalobkyně navrhla rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdit. Ve vyjádření k odvolání uvedla, že tvrzení žalovaného, že nebyl informován o tom, že bude muset „zdravotní služby nařízené soudem uhradit“, není relevantní. Žalobkyně připomněla, že toto tvrzení žalovaného není novinkou a soud prvního stupně se s ním již přesvědčivě vypořádal v bodě 20 napadeného rozsudku.

8.Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalovaného směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání jako řádný opravný prostředek přípustné (§ 201, § 202a contrario zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“), že ho žalovaný z pozice účastníka řízení (§ 90 o.s.ř.) podal jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.), že tak učinil včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a že jeho odvolání splňovalo též podmínku jeho projednatelnosti v podobě uvedení odvolacího důvodu (§ 212a odst. 2 o.s.ř.) podřaditelného pod ustanovení § 205 odst. 1 písm. b), respektive ve svém důsledku pod ustanovení § 205 odst. 1 písm. g) o.s.ř., napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a přezkoumal také řízení, které jeho vydání předcházelo, a v návaznosti na to dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9.V posuzované věci žalobkyně Česká republika prostřednictvím ministerstva zdravotnictví uplatnila nárok na úhradu nákladů, které uhradila na podkladě jejího vyúčtování v , podezřelý výraz, , adresa, za výkon ochranného léčení ústavního, který byl žalovanému nařízen na základě rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , jež žalovaný přes výzvu nezaplatil.

10.Vzhledem k tomu, že žalovaný je státním příslušníkem Spolkové republiky Německo, zabýval se soud prvního stupně na prvním místě správně otázkou pravomoci českých soudů k projednání věci a v souvislosti s tím otázkou svojí příslušnosti, kterou s ohledem na zjištění, že žalovaný má pobyt ve , adresa, , vyřešil správně, kdy pak odvolací soud v této souvislosti plně odkazuje na vyčerpávající odůvodnění této otázky obsažené v odst. 18 odůvodnění napadeného rozsudku, ke kterému nemá, co by dále doplnil.

11.Co se potom věci samé týče, konstatuje odvolací soud, že si soud prvního stupně opatřil dostatek informací o skutkových okolnostech případu a k jejich prokázání (při respektování zásady projednatelnosti, která se v tomto občanském soudním řízení uplatní a podle které je soud zásadně vázán důkazními návrhy účastníků – viz § 120 o.s.ř.) provedl dostatečné množství důkazů. Ze skutkových zjištění získaných provedeným dokazováním učinil soud prvního stupně logický závěr o skutkovém stavu věci, který rovněž správně právně posoudil na podkladě relevantních zákonných ustanovení na něj dopadajících. Své závěry přitom srozumitelně a logicky popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které rovněž může odvolací soud pro stručnost odkázat, neboť se v něm soud prvního stupně přiléhavě vypořádal i s obranou, kterou proti uplatněnému nároku žalovaný v řízení vznesl.

12.Jen stručně tak může odvolací soud připomenout, že žalovanému bylo rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , nařízeno ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě, jehož výkon byl nařízen Okresním soudem v Táboře dne , datum, s tím, že léčení bude vykonáváno v , podezřelý výraz, , adresa, . Dnem , datum, je datovaný pod značkou 1 Nt 725/, Anonymizováno, Okresním soudem v Českém Krumlově vydaný příkaz k propuštění žalovaného (tam odsouzeného) z výkonu ústavního ochranného léčení, které mu bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, . Za ochrannou léčbu p. , jméno FO, v období , datum, – , datum, Psychiatrická léčebna , adresa, vyúčtovala ministerstvu zdravotnictví (fakturou ze dne , datum, , č. 1200154) částku , Anonymizováno, Kč, kterou ministerstvo uhradilo. Výzva k úhradě uvedené částky ve lhůtě do 14 dnů od jejího doručení ze dne , datum, (označená jako „předžalobní“) byla žalovanému doručena , datum, .

13.Za situace, kdy žalovaný není účastníkem veřejného zdravotního pojištění v České republice (na území České republiky nemá trvalý pobyt viz výsledek lustrace v informačním systému základních registrů, a skutečnosti, na jejichž základě by bylo dovodit, že splňuje některou z podmínek účasti na tomto pojištění bez toho, že by měl na území České republiky trvalý pobyt, netvrdil – k tomu srov. ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů), aplikoval soud prvního stupně na projednávanou věc správně ustanovení § 89 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů. Správně pak se vypořádal s námitkou žalovaného, kdy vysvětlil, že nárok státu na úhradu nákladů souvisejících s výkonem ochranného léčení osoby, která není účastníkem veřejného zdravotního pojištění v České republice, jež uhradil ze státních prostředků, je nárokem plynoucím přímo ze zákona a vědomost pacienta o něm, respektive skutečnost, zda o něm byl nějak poučen, je bez významu. Pokud v řízení před soudem prvního stupně žalovaný dále namítal, že pokud by o povinnosti platit zdravotní služby věděl, nezůstával by v léčebně nad rámec stanovené doby (tj. doby nařízeného ochranného léčení ústavního – poznámka odvolacího soudu), pomíjel, že v tomto řízení jsou po něm požadovány pouze náklady za zdravotní služby provedené do , datum, , tedy náklady za výkon ochranného léčení nařízeného mu soudem, který právě dne , datum, skončil. Úhrada péče po tomto datu, kdy případně žalovaný v léčebně setrval, předmětem tohoto řízení není.

14.Pokud pak v odvolání žalovaný namítl výhradně to, že nebylo přihlédnuto k jeho tvrzení o nevědomosti, respektive o tom, že ho nikdo o skutečnosti, že zdravotní služby nařízené soudem bude muset hradit, potom z výše uvedeného plyne, že soud prvního stupně tuto jeho námitku (jeho tvrzení o nevědomosti o nároku státu) nepominul, správně ji však – jak bylo vysvětleno v předchozím odstavci – neměl za důvodnou.

15.Důvodným měl tedy soud prvního stupně žalobou uplatněný nárok na zaplacení částky , Anonymizováno, Kč, kterou žalobkyně prostřednictvím ministerstva zdravotnictví uhradila za zdravotní služby poskytované žalobci v souvislosti s výkonem ochranného léčení ústavního v , podezřelý výraz, , adresa, , které trvalo do , datum, , správně a žalobkyni po právu tuto částku proto přiznal, a to včetně zákonného úroku z prodlení, kterýžto nárok má oporu v ustanovení § 1968 věty první a § 1970 o. z.; pokud jde o okamžik vzniku prodlení žalovaného s úhradou žalované částky a odůvodnění výše úroku z prodlení, opět odvolací soud odkazuje na správné a výstižné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

16.Protože tedy ze všech uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je ve výroku I. o věci samé věcně správný, jako takový ho za použití ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

17.Na tomto místě zbývá vysvětlit procesní postup odvolacího soudu, který rozhodnutí o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o věci samé přijal bez toho, aniž by k projednání odvolání nařídil jednání. Za situace, kdy spor mezi účastníky byl ve svém důsledku pouze o právní posouzení věci (když skutkovou námitku o nevědomosti žalovaného o nároku žalobkyně na úhradu nákladů souvisejících s výkonem jeho ochranného léčení soud prvního stupně nepominul, toliko ji při právním posouzení věci považoval za nedůvodnou), byl naplněn první z předpokladů pro takový postup upravených v ustanovení § 214 odst. 3 o.s.ř. Proto odvolací soud přistoupil k výzvě účastníkům řízení, aby sdělili, zda s tím, aby odvolacím soudem bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, souhlasí. S tímto postupem pak žalobkyně vyjádřila souhlas (v písemném podání, které bylo odvolacímu soudu doručeno , datum, ), žalovaný se v určené lhůtě tří týdnů od doručení výzvy (tato mu byla doručena dne , datum, postupem předvídaným v ustanovení § 50 odst. 1 o.s.ř.) nevyjádřil; jeho souhlas s rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání tak odvolací soud předpokládal – srov. ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř., když doložka o procesním důsledku nevyjádření se k navrženému procesnímu postupu byla ve výzvě obsažena. V této souvislosti považuje odvolací soud dále za vhodné vysvětlit, že si je vědom skutečnosti, že žalovaný je cizím státním příslušníkem, který nehovoří (nerozumí) česky. Z ustanovení § 18 o.s.ř. vyplývá právo účastníka řízení jednat před soudem ve své mateřštině a současně i právo na ustanovení tlumočníka, jestliže taková potřeba vyjde za řízení najevo. Právo na tlumočníka se nicméně zásadně omezuje jen na jednání účastníka před soudem (k tlumočení úkonů, při kterých je soud s účastníkem v přímém kontaktu). Z ustanovení § 18 odst. 1 věty druhé o.s.ř. naopak nelze dovozovat povinnost soudu zajistit překlad jím vydaného rozhodnutí do jazyka, jemuž rozumí účastník řízení, který neovládá český jazyk (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne , datum, , sp. zn. , Anonymizováno, , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2018). Takový účastník je proto povinen si zajistit překlad rozhodnutí soudu zásadně sám. Proto ani odvolací soud nepřistoupil k tomu, že by před doručením žalovanému opatřil úřední překlad předmětné listiny, nicméně potřebu žalovaného zajistit si překlad výzvy odvolacího soudu k vyjádření, zda souhlasí s projednáním odvolání bez nařízení jednání, reflektoval při určení lhůty k takovému vyjádření, kterou určil v trvání tří týdnů od jejího doručení (oproti obvyklé lhůtě tří, maximálně pětidenní). Tři týdny pak měl za lhůtu přiměřenou s přihlédnutím k rozsahu písemnosti i skutečnosti, že jde o překlad do jazyka německého, který není obtížným ani s ohledem na dostupnost tlumočníků, případně osob, které tento jazyk ovládají.

18.Správně za použití ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. soud prvního stupně rozhodl i o náhradě nákladů řízení, které přiznal v řízení plně úspěšné žalobkyni, jejíž náklady také správně vyčíslil; i na podrobné a přiléhavé odůvodnění nákladového výroku obsažené v napadeném rozhodnutí může odvolací soud odkázat. Totéž platí o výroku III., v němž prvostupňový soud cestou přenesení poplatkové povinnosti (§ 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění) uložil žalovanému povinnost k úhradě soudního poplatku ze žaloby, které bylo vyhověno; soudní poplatek soud prvního stupně správně vyčíslil částkou 2 503 Kč (položka číslo 1, písmeno b/ Sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích), a z obsahu spisu se nepodává nic, co by odůvodňovalo úvahu o tom, že přenést povinnost k úhradě soudního poplatku ze žaloby na žalovaného není možné přenést. Proto i ve výroku II. o náhradě nákladů řízení a ve výroku III. o poplatkové povinnosti žalovaného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

19.Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Ve sporu úspěšné žalobkyni náleží rovněž náhrada nákladů, které vynaložila v odvolacím řízení, kdy pak tyto náklady odvolací soud vyčíslil částkou 300 Kč, která představuje paušální náhradu účastníka nezastoupeného v řízení zástupcem podle § 137 odst. 2 o.s.ř., a která žalobkyni náleží za písemné vyjádření k odvolání (§ 151 odst. 3 o.s.ř., § 1 odst. 1, odst. 2 písm. a/, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a § 89a exekučního řádu). Lhůtu ke splnění této povinnosti určil odvolací soud v trvání tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 6 o.s.ř.