15 Co 22/2025-158

1.Citovaným rozhodnutím soud I. stupně zamítl návrh na určení vlastnického práva žalobkyně k části pozemku parc. č. , hodnota, , resp. k části pozemku parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , označené v geometrickém plánu , tituly před jménem, , adresa, – , Anonymizováno, , jako parc. č. , Anonymizováno, resp. parc. č. , Anonymizováno, . Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení 26 343 Kč.

2.Žalobkyně tvrdila, že splnila podmínky pro mimořádné vydržení, neboť předmětné části pozemků držela na základě kupní smlouvy z 2. 12. 1997. Neměla v té době tušení o tom, že by součástí její zahrady neměly být i tyto pozemky vymezené v geometrickém plánu. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, neboť žalobkyně osobně nikdy fakticky předmětné pozemky nepřetržitě neužívala, když není pravdou, že by byly plně oploceny. O existenci právního stavu musela žalobkyně vědět již ze zaměřování pozemků, které bylo prováděno v rámci rekonstrukce její nemovitosti. Od původního vlastníka nemohla přebírat pozemek parc. č. , hodnota, , který byl v té době ve vlastnictví pana , jméno FO, (se kterým v roce 2010 ohledně něj uzavírala kupní smlouvu). Soud I. stupně pak konstatuje, že z kupní smlouvy z 2. 12. 1997 je zřejmé, že žalobkyně koupila od , jméno FO, stav. parc. č. , hodnota, s čp. , Anonymizováno, , parc. č. , hodnota, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, . Žalovaný je vedle stavebního pozemku také vlastníkem č. , hodnota, a , Anonymizováno, , Anonymizováno, (jež přiléhají k pozemkům žalobkyně), když parc. č. , hodnota, zakoupil od , jméno FO, kupní smlouvou z 1. 3. 2018. Tento pozemek chtěla zakoupit od pana , jméno FO, také žalobkyně dle kupní smlouvy z 2. 4. 2010 (smlouva do katastru nemovitostí však vložena nebyla). Dle geometrického plánu , tituly před jménem, , adresa, je parc. č. , hodnota, rozdělena na parc. č. , Anonymizováno, o výměře 12 m2 a parc. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, o výměře 102 m2, parc. č. , Anonymizováno, je rozdělena na pozemek stejného označení o výměře 115 m2 a parc. č. , Anonymizováno, o výměře 89 m2. Soud I. stupně pak konstatuje, že původní vlastnice paní , jméno FO, byla vyslechnuta jako svědkyně, avšak sama uvedla, že hranice v té době nebyla známá, ploty byly „různě“, nevěděla ani, že by na pozemku byla studna. Další svědci, kteří užívání nemovitosti znají, potvrdili, že mezi stavbami účastníků nebyla v terénu vytyčena hranice, jak tvrdí žalobkyně. Pokud v těsné blízkosti nemovitosti žalovaného byla podezdívka, svědci potvrdili, že zde byl svah. Proto lze uvěřit tvrzení žalovaného, že podezdívka nebyla stavěna kvůli hranici, ale aby nedocházelo k sesuvu půdy na nemovitost žalovaného. Pouze svědkyně , Anonymizováno, uvedla, že zde byl plot, její výpověď je však osamocena. Pokud byl u oken domu žalovaného dřevěný plůtek, jedná se o malou část, a jak vyplynulo z výpovědi žalovaného a jeho syna, plot byl dělán kvůli tomu, aby nebylo viděno z oken do oken u sousedních nemovitostí. Dále soud I. stupně poukazuje na to, že součástí žádosti žalobkyně o stavební povolení z 12. 5. 1998 je geometrický plán, ze kterého jsou patrny hranice jednotlivých pozemků, včetně parc. č. , hodnota, . I v rámci kolaudačního řízení pak byl vyhotoven geometrický plán , tituly před jménem, , jméno FO, ze 16. 9. 2015, z něhož je jednoznačné, jaký tvar má a kde stojí původní nemovitost žalobkyně, přičemž jsou jednoznačně zakresleny i pozemky parc. č. , hodnota, a , Anonymizováno, . Pokud proto žalobkyně uvádí, že v roce 1997 se chopila držby i předmětných částí pozemků, nelze s tím souhlasit, protože nemohla vědět, kudy hranice vede, neboť zde nebyl žádný plot. Do rekonstrukce nemovitosti byl na těchto částech pozemku vlastně nepořádek, křoví, takže nelze dospět k závěru, že by se žalobkyně chopila držby v celém rozsahu. V době, kdy se tvrzené faktické držby chopila, již hranice pozemku znala a její úmysl nebyl poctivý. Minimálně v roce 2010 se dívala do katastru nemovitostí a parc. č. , hodnota, jako pozemek jí nepatřící chtěla koupit. Soud I. stupně pak cituje § 1095 a § 3066 o. z. Dovozuje, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba ani držba oprávněná, ale nedostatek poctivého úmyslu držitele. Nepoctivým úmyslem ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo se do ní vloudil potajmu nebo lstí, nebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou. Samotná nedbalost držitele držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby jiného pozemku, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. V daném případě se žalobkyně, pokud nemovitosti v roce 1997 koupila, nemohla chopit držby předmětných částí pozemků, když původní vlastnice nevěděla, kudy hranice probíhají. Žalobkyni pak bylo již v roce 1998 při zahájení stavebního řízení známo, kde je hranice, stejně jako to vyplynulo z kolaudačního řízení v roce 2015. O tomto vědomí žalobkyně svědčí i kupní smlouva v roce 2010, kterou chtěla koupit parc. č. , hodnota, . Soud I. stupně pak uzavírá, že i když současná judikatura se posouvá k tomu, že pro mimořádné vydržení stačí užívání bez jakéhokoliv důvodu či titulu, má za to, že i tak se musí jednat o dobrou víru, zejména v tom, že nabytím držby se nezpůsobí nikomu jinému újma. Vzhledem k tomu dospěl k závěru, že žalovaný prokázal nepoctivý úmysl žalobkyně posunout si hranice svých nemovitostí. Proto žalobu zamítl.

3.Usnesením z 20. 11. 2024 soud I. stupně opravil výrok rozsudku o zamítnutí žaloby na určení vlastnictví k části parc. č. , Anonymizováno, , u něhož při písemném vyhotovení rozsudku vypadla závěrečná část se slovy „se zamítá“.

4.Proti tomuto rozsudku podala rozsáhlé odvolání žalobkyně, která žádala jeho změnu tak, aby žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno. Namítá jednak nesprávná skutková zjištění. Svědkyně , jméno FO, neuvedla, že „hranice v té době nebyla známá“, ale to, že celý pozemek byl oplocen a ploty byly různé. Skutkový závěr soudu I. stupně o tom, že výpověď svědkyně , Anonymizováno, o existenci plotu je zcela osamocena, je v přímém rozporu s provedeným dokazováním. Existenci plotu potvrzují i svědkové , jméno FO, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , tituly před jménem, , jméno FO, , , Anonymizováno, (odvolání cituje příslušné části těchto výpovědí). Zda se jedná o zídku, taras, podezdívku apod., není rozhodné (dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1510/2024 postačí i vykolíkování pozemku). Není logické, že by žalovaný stavěl podezdívku kvůli sesuvu půdy. Jestliže jí postavil s plotovými sloupky a z části i s dřevěnou plotovou výplní, je evidentní, že se sám domníval, že tady je vlastnická hranice. Z dokazování nikterak nevyplynulo, že by v minulosti byly mezi účastníky nějaké spory, pro které by žalovaný musel stavět dřevěný plot. Navíc z fotografie , tituly před jménem, , adresa, je zřejmé, že okna budov jsou umístěny tak, že to nemohlo být důvodem pro stavbu dřevěného plotu. Pokud soud I. stupně poukazuje na stavební dokumentaci k přestavbě domu, z jakékoliv skutečnosti, která se stala po koupi nemovitostí 2. 12. 1997, nelze dovodit, že bylo žalobkyni něco zřejmé v okamžiku uzavření kupní smlouvy. Žalobkyně se na základě ní chopila držby pozemku jen o několik málo procent většího, než jí mělo náležet (15 %), ale jednalo se o jeden společně oplocený celek. Z dokumentace v papírové podobě se nelze seznámit se skutečným průběhem vlastnické hranice v terénu. Pokud jde o kupní smlouvu s panem , jméno FO, , žalobkyně žila v domnění, že pozemek parc. č. , hodnota, řádně koupila, neboť podepsala kupní smlouvu i návrh na vklad a zaplatila kupní cenu. Pokud pozemek nebyl formálně přepsán, může to maximálně zakládat nedbalost žalobkyně, nikoliv nepoctivý úmysl. Odvolání dále rozebírá podmínky pro mimořádné vydržení a k tomuto cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 a 22 Cdo 1074/2024. V návaznosti na to uvádí, že § 3066 o. z. vyžaduje nepřetržitost držby, o poctivou držbu se nemusí jednat. Pro mimořádné vydržení je vyžadována pouze absence nepoctivého úmyslu při chopení se držby. V daném případě žalobkyně převzala pozemky oplocené s jednoznačně určenou vlastnickou hranicí v terénu (viz výpověď svědkyně , jméno FO, ). Svědky je to většinou nazýváno „tarasem“, to ale není podstatné. Tento taras zde stál již v době, kdy žalobkyně nemovitosti kupovala. Pouze někteří svědci ze strany žalovaného uváděli, že byl taras stavěn o rok později, což je ale účelové tvrzení. Není pochyb o tom, že tento taras a plot stavěl žalovaný (viz také výpovědi jeho manželky a jeho bratra). Žalovaný nikdy od roku 1997 do 1. 1. 2019 nevyznačil v terénu, že by vlastnická hranice měla vést někudy jinudy. Plot žalovaného od ulice končí právě na cípu sporného „trojúhelníku“, od něhož vede kolmo od ulice podezdívka s plotovými sloupky, zpočátku dřevěnou výplní, podél domu žalovaného. Pokud se proto žalobkyně takto chopila držby v hranicích určených v terénu uvedeným způsobem, nemůže nikomu úmyslně činit újmu. Nebylo zde ničeho, co by mohlo na její straně založit zlý úmysl. Žalovaný až do roku 2022 proti tomuto stavu ničeho nenamítal. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že absenci nepoctivého úmyslu je třeba zkoumat k okamžiku chopení se držby (viz usnesení sp. zn. 22 Cdo 1102/2022), s čímž souhlasil i Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 3019/23. Skutečnosti plynoucí ze stavební dokumentace proto nemohou zpětně měnit úmysl žalobkyně na nepoctivý k okamžiku chopení se držby.

5.Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Má za to, že po dlouhém a důkladném provádění důkazů okresní soud jednoznačně správně vyhodnotil situaci ohledně splnění podmínek mimořádného vydržení dle § 1095 o. z. Bylo vyvráceno tvrzení žalobkyně, že koupila oplocený pozemek, neboť bylo prokázáno, že zde nikdy nebyl vybudován plot, který by vymezoval hranice sporných pozemků v reálné situaci. Rozhodně ho nevymezoval ani taras, který žalovaný vybudoval z důvodu sesuvu půdy ke své stavbě. Navíc byl budován až v době, kdy žalobkyně prováděla rekonstrukci své stavby. Žalovaný jí po zakoupení parc. č. , hodnota, od pana , jméno FO, několikrát vyzýval k tomu, aby přestala jeho pozemek užívat. Již z jednání, které byly v minulosti vedeny mezi původním vlastníkem a účastníky, nebo které vedla žalobkyně s ostatními sousedy, a dále pak z jednotlivých fází stavebního řízení, si žalobkyně musela být jednoznačně jistá, že předmětné pozemky nejsou v jejím vlastnictví. Stejnou zkušenost musela nabýt i z jednání s původním vlastníkem parc. č. , hodnota, p. , jméno FO, . Dle žalovaného není zásadní výpověď svědkyně , jméno FO, , ale výpověď bývalého starosty obce, který přesně popsal, že dotčený prostor sloužil jako tzv. soudka, jako příjezdová cesta k polím za pozemky účastníků, přičemž zde nikdy nebyl plot. Vzhledem k tomu žalovaný souhlasí se závěrem okresního soudu, že jednání žalobkyně v sobě zahrnovalo nepoctivý úmysl.

6.Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek ve znění opravného usnesení v celém rozsahu a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7.Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, pro kterou měl držitel, popř. jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve, než uplynutím 2 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a 5 let, jde-li o věc nemovitou.

8.Nejenom z důvodů, že právní východisko soudu I. stupně je částečně rozporné, pokládá odvolací soud za nezbytné rozvést výklad podmínek mimořádného vydržení. Nemůže být sporu o tom, že doba dvojnásobně dlouhá představuje 20 let trvání držby, stejně jako to, že nejdříve mohla uplynout k 1. 1. 2019. V rámci toho soud I. stupně uvádí, že podmínkou mimořádného vydržení je „poctivá držba“, aby za několik vět uvedl k tomu samému, že podmínkou „není poctivá držba ani držba oprávněná, ale nedostatek poctivého úmyslu držitele“. Druhý z těchto právních názorů je správný, jak vyplývá z aktuální odborné literatury i soudní judikatury. Dle Občanského zákoníku, 2. vydání 2024 (J. Petrov a spol., C. H. Beck) „druhá věta § 1095 staví najisto, že u mimořádného vydržení se požadavek poctivé držby nahrazuje požadavkem absence nepoctivého úmyslu. Patrně postačí držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma; jde zde o kritérium obdobné dobré víře v nejméně přísném pojetí“. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 stejně tak uvedl, že „mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru tak, jak je vymezena v § 992 odst. 1 o. z., ale o obecnou poctivost držitele, resp. o nedostatek nepoctivého úmyslu … v nikoliv nepoctivém úmyslu jedná především ten, který je přesvědčen, že tím, že se ujal držby, nepůsobí jinému bezdůvodně újmu … Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba, ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele“.

9.Pro danou věc je však ještě podstatnější, co lze rozumět pojmem nikoliv nepoctivý úmysl, zda držba v nikoliv nepoctivém úmyslu musí trvat po celou vydržecí dobu a čím po tuto dobu může být nikoliv nepoctivý úmysl narušen. Odborná literatura k uvedenému pojmu uvádí, že jde o „dokonalé novum v našem soukromém právu, přičemž jde o zřejmý záměr zákonodárce odlišit tento druh úmyslu od nepoctivé držby, a změkčit tím kritéria mimořádného vydržení. Nepochybně nejde o totéž, co zlý úmysl. Z důvodové zprávy vyplývá, že mimořádné vydržení nesmí dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu, … mimořádně tedy může vydržet i ten, kdo není přímo přesvědčen, že vykonává právo, které mu náleží. Nesmí však držet ve zlém úmyslu, což lze kvalifikovat zejména s ohledem na způsob nabytí držby“ (Občanský zákoník III. 2. vydání 2021, Bílovský a spol., C. H. Beck). V návaznosti na to lze poukázat na právní úvahy Nejvyššího soudu vyslovené třeba v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 nebo 22 Cdo 1074/2024, dle kterých „nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo že se v ní vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí držby bylo úmyslně nepoctivé v obecném smyslu“.

10.Z výslovného znění § 1095 o. z. neplyne vymezení doby, po kterou má držba nikoliv v nepoctivém úmyslu trvat. Je užita formulace „uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá …“, která systematicky navazuje na formulaci užitou u řádného vydržení - § 1089 odst. 1 o. z.: „Drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu …“ a. § 1091 odst. 2 o. z. : „..nepřerušená držba trvající deset let“. Jestliže se tudíž držba poctivého držitele váže na určenou dobu, není logického důvodu nedovozovat také to, že po určenou dobu mimořádného vydržení se váže i držba nikoliv nepoctivého úmyslu. Ostatně z § 992 o. z. se jednoznačně podává, že poctivá držba je vázána jak na okamžik nabytí držby, tak na její výkon během stanovené doby. Přesto však Nejvyšší soud tento systematický výklad nebere v úvahu a dovozuje, že zákonodárce nevyjádřil okamžik, ke kterému období se podmínka mimořádného vydržení posuzuje, byť takovou možnost měl – rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. K tomu používá srovnání § 992 o. z. s ust. § 1043 odst. 1 o. z., což odvolací soud nepokládá za zcela příhodné, protože druhé z těchto ustanovení nespadá (na rozdíl od § 992 o. z.) ani pod ustanovení o držbě, ani pod ustanovení o vydržení, týká se zcela jiného institutu, a sice ochrany domnělého vlastnického práva. Svůj konečný právní závěr (k němuž se hlásí i v dalších rozhodnutích, viz např. usnesení sp. zn. 22 Cdo 1074/2024), že „podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení“, vyslovil už pouze s jediným dalším argumentem, že držba „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ je zvláštním druhem držby, která svým obsahem je blízká římskému právu pojetí dobré víry. Z toho ovšem bez dalšího nevyplývá ani to, že zakotvením uvedeného pojmu se obsahově zákonodárce mínil přiblížit tomuto historickému pojetí dobré víry, a už vůbec ne to, že by tím chtěl vyjádřit, že nikoliv nepoctivý úmysl postačí mít v okamžiku uchopení držby. Jistěže je zjevné, že pro mimořádné vydržení zákonodárce stanovil méně přísné nároky, to ovšem dle dikce zákona je vyjádřeno právě a pouze zvláštním institutem nikoliv nepoctivého úmyslu, ale ničím dalším.

11.Otázka, zda existence nikoliv nepoctivého úmyslu postačuje v okamžiku uchopení držby nebo musí trvat po celou dobu vydržecí doby, je nepochybně zcela zásadní nejenom pro danou věc, ale i obecně pro výklad podmínek pro mimořádné vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Měla by ji proto být věnována také zásadní pozornost a konečný právní závěr by měl zahrnovat využití všech výkladových metod. Sjednocovat judikaturu obecných soudů v otázkách, ve kterých nelze nalézt jednoznačnou shodu (což je i otázka předmětná), přísluší ve smyslu § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. Nejvyššímu soudu. Byť český právní systém není založen na precedenčním principu pojetí práva, odvolací soud je přesvědčen, že je nutno při rozhodování respektovat právní názory Nejvyššího soudu, jež jsou při výkladu daného ustanovení hmotného práva obecně aplikovatelné. Byť odvolací soud není zcela přesvědčen, že výše citovaný právní názor Nejvyššího soudu byl přijat po úplném a důkladném právním rozboru, je současně jasné, že byl vysloven ve skutkově obdobné věci a evidentně s úmyslem přijmout v dané otázce konkrétní právní názor pro výklad podmínek mimořádného vydržení. S odkazem na to tak odvolací soud musí vycházet z toho, že pro naplnění podmínek mimořádného vydržení postačí (vedle uplynutí doby 20 let nepřerušené držby) to, že držiteli není při uchopení držby prokázán nepoctivý úmysl.

12.V návaznosti na to odborná literatura uvádí, že předpoklady mimořádného vydržení musí trvat až do uplynutí stanovené vydržecí doby, takže mimořádné vydržení je vyloučeno, pokud před tímto datem „držitel pozbyl držbu, jeho držba se přerušila, pojal nepoctivý úmysl nebo proti němu byla podána žaloba, jíž následně bylo pravomocně vyhověno“ (Občanský zákoník, 2. vydání 2024, C. H. Beck, bod 8. komentáře k § 1095). V této publikaci a ani v jiné není blíže vymezeno, co lze rozumět termínem „pojal nepoctivý úmysl“. V již citovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 přichází Nejvyšší soud i s výkladem toho, kdy lze hovořit o zániku držby nikoliv v nepoctivém úmyslu. Uvádí, že k vydržení nedojde, pokud držitel ztratí držbu dříve, než uplyne vydržecí doba, přičemž vlastník věci zabrání mimořádnému vydržení „zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi“, a pokud k tomu nedojde, může tomu vlastník zabránit „v zásadě jen žalobou napadající držbu … nebo žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží“. Také proto dovozuje, že pokud držitel později zjistí, že není vlastníkem, „není tím jeho nepoctivý úmysl dotčen, na rozdíl od poctivé držby nemá taková vědomost za následek zánik kvalifikované držby (zde držby nikoliv v nepoctivém úmyslu)“. Opět nezbývá než i pro danou věc vyjít z těchto právních závěrů Nejvyššího soudu. Ten v předmětném rozhodnutí řešil skutkově obdobný případ, kdy se nabyvatel spolu s pozemkem, který získal do vlastnictví, ujal i držby části sousedního pozemku. Dle Nejvyššího soudu to bez dalšího neznamená, že jednal v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., neboť „samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele“.

13.Žalobkyně kupní smlouvou z 2. 12. 1997 zakoupila nemovitosti o výměře celkem necelých 1100 m2. Dvě předmětné části pozemků mají výměru dohromady necelých 200 m2. Žalobkyně se tak ujala držby v rozsahu necelých 20 % více, než by jí dle kupní smlouvy náleželo. Velikost dvou žalovaných pozemků tak nepochybně není natolik zásadní (ve srovnání s kupovaným celkem), aby průměrnému člověku při běžné péči bylo bez dalšího zřejmé, že se ujímá držby ve větším rozsahu, než jaký nabyl. K tomu přistupují u žalobkyně i další konkrétní okolnosti, související se situací v terénu v okamžiku, kdy své nemovitosti nabyla. V rozhodné době (ale ani později) zde hranice mezi pozemky parc. č. , hodnota, a , Anonymizováno, (a ani mezi parc. č. , hodnota, a , Anonymizováno, ), jak je zakreslena v geometrickém plánu , tituly před jménem, , adresa, (neboli šikmo od zadní části stavby nemovitosti žalovaného do prostoru před stavbou žalobkyně), nebyla ničím vyznačena, ani jiným způsobem znatelná. Z výsledků dokazování je zřejmé, že tehdy byl celý prostor od nemovitosti žalovaného do druhé strany hranice parc. č. , Anonymizováno, , podél a před původní budovou čp. , Anonymizováno, , souvislým celkem, nijak zvlášť neudržovaným, „zarostlý křovím a bordelem“ (jak uvádí okresní soud), neboli i z tohoto hlediska bez viditelných znaků průběhu hranice. Ta vlastně dle zmíněného geometrického plánu končí ve směru od ulice v prostoru vstupní brány k nemovitostem žalobkyně (kóta č. , hodnota, -, Anonymizováno, ). Ovšem skutkově nebylo mezi účastníky sporu o tom, že tato brána (předělaná žalobkyní patrně v rámci rekonstrukce stavby čp. , Anonymizováno, ) se nachází na stejném místě, kde předtím stála původní brána do daného prostoru. Přitom na místě samém tehdy absolutně z ničeho nevyplývalo, že by snad do tohoto prostoru měla jít a ve zmíněné šikmé podobě sporná hranice. Navíc oplocení žalovaného před jeho domem čp. , Anonymizováno, (podél silnice) končilo na úrovni pravého okraje této jeho budovy z pohledu od ulice, neboli nepokračovalo dál do prostoru k nemovitostem žalobkyně, kam až sahá pozemek žalovaného parc. č. , Anonymizováno, . Je tak možné uzavřít, že žalobkyně v době koupě ke konci roku 1997 nemohla ani z vnějších znaků v terénu poznat, že by mezi nemovitosti, které získala do vlastnictví, nespadaly i předmětné části pozemků parc. č. , hodnota, a , Anonymizováno, . Pokud soud I. stupně při svém právním závěru poukazuje na chybějící pozitivní informaci o průběhu hranic se sousedními nemovitostmi od svědkyně , jméno FO, (prodávající), to znamená pouze a jedině tolik, že se žalobkyně při uchopení držby řídila jinými údaji. Naopak jestliže by při koupi svědkyně jasné sdělila žalobkyni, že mezi převáděnými nemovitostmi nejsou předmětné části pozemků, jistě by to již na posouzení vzniku držby v nikoliv nepoctivém úmyslu vliv mělo. Ovšem z výpovědi svědkyně , jméno FO, ani náznakem nevyplývá, že by žalobkyni poskytla jiné informace, než vyplynuly z výše popsané situace v terénu. Ani z tohoto hlediska tak žalobkyně nemohla získat pochybnost, že by se snad ujala držby pozemků ve větším rozsahu, než jí dle kupní smlouvy náleželo. Navíc je nutno poznamenat, že pokud tehdy existoval v daném prostoru nějaký vnější znak hranice, tak to byl nízký „taras“ (jak to svědci nejčastěji označovali), nacházející se podél budovy čp. , Anonymizováno, žalovaného, v linii bodů č. , hodnota, -, Anonymizováno, a , Anonymizováno, -, Anonymizováno, geometrického plánu , tituly před jménem, , adresa, , byť z výsledků dokazování nelze jednoznačně dovodit, že už v prosinci 1997 existoval v té podobě, v jaké v současnosti. To ale nic nemění na tom, že i dle svědkyně , jméno FO, byl předmětný prostor ohraničen, neboť ploty nebyly „různě“ (jak na jednom místě svého rozhodnutí uvádí okresní soud), ale ploty byly „různé“ (jak je v bodě 5. odůvodnění rozsudku výpověď svědkyně , jméno FO, správně citována), neboť bylo „někde pletivo, někde dřevo“, především však svědkyně uvedla, že „v době prodeje byl pozemek oplocen … přes pozemek se k polím nejezdilo“. To znamená, že ani předmětné části pozemků, jež původně měly být součástí soudky, o níž hovořil svědek , tituly před jménem, , jméno FO, , nebyly v rozhodný okamžik k tomuto účelu již používány. Byť se to již nejeví rozhodující, lze doplnit, že pokud soud I. stupně v bodě 8. odůvodnění svého rozhodnutí shrnuje výsledky dokazování kromě jiného tak, že pouze svědkyně , Anonymizováno, uvedla, že „zde byl plot“ (míněno podél nemovitosti žalovaného), je to v rozporu s bodem 5. odůvodnění, kde jsou z podstatné části citovány výpovědi svědků, ze kterých je evidentní, že mnoho z nich hovořilo o existenci oplocení, které přirozeně obecně může mít a i v tomto případě mělo různou podobu (již výpověď svědkyně , jméno FO, ). Dřevěné oplocení v přední části od ulice zřejmě (alespoň dle soudem I. stupně popsaných výpovědí) v prosinci 1997 ještě neexistovalo, ovšem výše zmíněný taras v nějaké podobě již stál.

14.Znovu je nutno zdůraznit, že o nepoctivý úmysl jde tehdy, kdy držiteli musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží, k čemuž jednak nepostačí samotná nedbalost držitele, jednak ne vždy ani držba nepoctivá znamená nepoctivý úmysl. Tím je zpravidla, jak bylo výše rozebráno, úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby. Na straně žalobkyně však vůbec nelze hovořit o tom, že by se do držby předmětných částí pozemků vetřela svémocně či potajmu. Jak z hlediska velikosti pozemků, které začala držet „navíc“, tak z hlediska informací, které získala při uzavírání kupní smlouvy, stejně jako okolností na místě samém, není podložené dovozovat, že jednání žalobkyně bylo nepoctivé v obecném smyslu. Byť to soud I. stupně přímo nevyslovil, protože spojuje při posuzování poctivosti okamžik vzniku držby a držbu v dalším období (viz bod 9. odůvodnění), v každém případě neobstojí jeho právní závěr, že by se žalobkyně chopila držby předmětných částí pozemků prokazatelně v nepoctivém úmyslu. Jelikož není pochyb o tom, že tyto nemovitosti pak držela nepřerušeně minimálně do 1. 1. 2019, splnila tak veškeré podmínky pro mimořádné vydržení zakotvené v § 1095 ve spojení s § 3066 o. z.

15.Jak totiž bylo již shora právně rozebráno, Nejvyšší soud v aktuální judikatuře přijal jednoznačně právní závěr, že samo zjištění držitele, že v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětného pozemku evidován někdo jiný nebo že někdo jiný vlastníkem je, nemá samo o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Zde nenastala žádná další skutečnost, se kterou Nejvyšší soud spojuje zánik držby nikoliv v nepoctivém úmyslu, tedy především žaloba na ochranu vlastnického práva, resp. na určení práva, podaná během trvání vydržecí doby. Lze tak sice souhlasit s okresním soudem, že ze žalobkyní předložených geometrických plánů ve stavebním řízení o rekonstrukci její nemovitosti (je irelevantní, kdo v rodině žalobkyně to vyřizoval), stejně jako z obsahu kupní smlouvy s p. , jméno FO, (kterou žalobkyně podepsala), musela seznat při běžné péči a opatrnosti, že vlastníkem předmětných částí pozemků nemůže být. Z geometrických plánů je zcela evidentní, že hranice mezi pozemky účastníků nevedla podél domu žalovaného, ale šikmo přes zahradu žalobkyně k její vstupní bráně. Jestliže projevila vůli koupit parc. č. , hodnota, od p. , jméno FO, , nemohla si současně nadále myslet, že je jejím vlastníkem na základě smlouvy z prosince 1997. Tyto skutečnosti však samy o sobě dle judikatury Nejvyššího soudu nejsou dostačující k tomu, aby měly za následek zánik držby nikoliv v nepoctivém úmyslu.

16.Z těchto důvodů odvolací soud musel přistoupit dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ke změně rozsudku soudu I. stupně tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem jak parc. č. , Anonymizováno, , tak parc. č. , Anonymizováno, označené v geometrickém plánu , tituly před jménem, , adresa, . Současně bylo vysloveno, že tento plán je součástí tohoto rozhodnutí.

17.Podle § 224 odst. 2 o. s. ř. bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle konečného procesního výsledku vzniklo žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů dle § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení před soudem I. stupně shledává odvolací soud za účelných 7 úkonů právní služby po 3 100 Kč (§ 7 a § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2024), a to převzetí zastoupení, podání žaloby, písemné vyjádření z 30. 4. 2024, účast u jednání 7. 5. 2024, 3. 9. 2024 (2x) a 5. 11. 2024. K tomu náleží 7 režijních paušálů po 300 Kč, ztráta času za 24 půlhodin po 100 Kč a jízdné 6 725 Kč. Dále je nutno přiznat náhradu DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 6 914 Kč a soudní poplatek ze žaloby 5 000 Kč. Celkové účelné náklady řízení před soudem I. stupně tak činí 44 839 Kč. Žádná předžalobní výzva nebyla v průběhu řízení doložena, navíc u určení vlastnického práva vydržením by ani nebyla účelná. Písemná podání z 5. 3. 2024 a ze 6. 6. 2024 nejsou svým obsahem ani rozsahem podáním ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) uvedeného předpisu. V odvolacím řízení byl proveden jeden úkon právní služby ještě v sazbě za 3 100 Kč (odvolání) a jeden úkon za 5 620 Kč již dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění platném od 1. 1. 2025 (účast u odvolacího jednání). K tomu přistupují režijní paušály ve výši 300 Kč, resp. 450 Kč, ztráta času za 8 půlhodin po 150 Kč a jízdné 1 919 Kč. Spolu s náhradou DPH 2 644 Kč a soudním poplatkem z odvolání 5 000 Kč činí náklady na straně žalobkyně v odvolacím řízení 20 233 Kč. Z těchto důvodů bylo žalovanému uloženo nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 65 072 Kč, a to v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.