64 Co 231/2025-55

1.Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 27 500 Kč od 28. 7. 2024 do zaplacení (výrok I), ve zbývající části předmětu řízení žalobu zamítl (výrok II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 997 Kč (výrok III). V řízení postupoval podle ust. § 115a o. s. ř. a se souhlasem účastníků rozhodl bez nařízení jednání. Rozhodnutí odůvodnil tím, že na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 9. 4. 2024 mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným, žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v částce 30 000 Kč, které byly vyplaceny v částce 2 500 Kč na účet zprostředkovatele jako provize a v částce 27 500 Kč na účet žalovaného označeného ve smlouvě. Žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit formou 40 měsíčních splátek po 1 150 Kč celkem částku 46 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 27,28 % ročně a RPSN ve výši 39,20 %. Žalovaný podmínky úvěrové smlouvy porušil a přes upomínky žalobkyně na sjednané splátky neuhradil ničeho. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně po právní stránce nárok žalobkyně posoudil s odkazem na ust. § 2395 a n. obč. zák. tak, že smlouva je absolutně neplatná, neboť je v rozporu s dobrými mravy, a to s odkazem na skutečnost, že celková částka 18 500 Kč sestávající z provize zprostředkovatele ve výši 2 500 Kč a úroku za úvěr ve výši 16 000 Kč představuje úrok, tj. úplatu za poskytnutí jistiny úvěru. Úrok tak byl ve skutečnosti sjednán ve výši 67,27 % ročně, kdy dle statistiky ČNB úroková sazba v době sjednání úvěru činila 8,84 % ročně a sjednaný úrok tak mnohonásobně přesahuje úrok obvyklý v daném místě a čase v době uzavření smlouvy o úvěru. V této souvislosti soud prvního stupně odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Protože v daném případě nelze oddělit ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, shledal soud prvního stupně smlouvu absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 580 obč. zák. Žalobkyni proto přiznal pouze právo na vrácení skutečně vyplacené jistiny úvěru ve výši 27 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení od jí požadované doby do zaplacení, a to jako bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991 a n. obč. zák. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni přiznal částečnou náhradu účelně vynaložených nákladů v rozsahu 55,6 %.

2.Proti výroku II napadeného rozsudku se žalobkyně včas odvolala. Namítla nesprávné právní posouzení věci a rovněž nepřezkoumatelnost rozsudku, když z jehož odůvodnění nelze seznat, jakým způsobem soud prvního stupně vypočetl jím deklarovaný úrok ve výši 66,27 %. Dále odkázala na databázi časových řad ARAD, ze které plyne, že v době sjednání předmětné úvěrové smlouvy činila obvyklá výše úroku u kontokorentních a revolvingových úvěrů 15,31 % ročně, z toho domácnosti NISD 17,20 % ročně, u kontokorentních úvěrů 17,98 %, u úvěrů z kreditních karet a úročených úvěrů z kreditních karet u domácností NISD (položka UK 22, S 14 + S 15) dokonce 24,63 % ročně. Pokud byla výše úrokové sazby sjednána ve výši 27,28 % ročně, je v souladu s dobrými mravy, a představuje legitimní odměnu žalobkyně reflektující vyšší míru rizika nebankovního úvěru. I pro případ, že by obvyklý úrok činil 8,84 % ročně tak, jak uvádí soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, by sjednaný úrok v úvěrové smlouvě jen mírně přesáhl jeho trojnásobek a ve světle judikatury Nejvyššího soudu ČR by se jednalo o úrok přiměřený.

3.Žalovaný se k odvolání nevyjádřil a zůstal stejně jako po celou dobu řízení pasivní.

4.Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku II a navazujícím nákladovém výroku III, dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5.Jak plyne z obsahu spisu, žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu dožadovala přiznání nároku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 3. 4. 2024, na základě které poskytla žalovanému částku 30 000 Kč tak, že 27 500 Kč převedla na jeho bankovní účet a 2 500 Kč na účet zprostředkovatele smlouvy jako provizi. Žalovaný se zavázal splatit celkovou cenu úvěru ve výši 46 000 Kč formou 40 měsíčních splátek po 1 150 Kč vždy k 20. dni měsíce počínaje dnem 20. 5. 2024, což podle žalobních tvrzení nesplnil a žalobkyně z tohoto důvodu úvěr ke dni 27. 7. 2024 zesplatnila. K tomuto dni činila neuhrazená část jistiny 28 564 Kč a dluh neuhrazených dlužných splátek 3 449 Kč. Žalobkyně dále požadovala přiznání smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč za prodlení s úhradou tří splátek (499 Kč/splátka) a ve výši 1 536 Kč, tj. ve výši 0,1 % denně z částky 32 013 Kč od 28. 7. 2024 do 13. 9. 2024, a dále nákladů za tři upomínky ve výši 300 Kč (100 Kč/upomínka). Spolu s částkou 30 000 Kč žalobkyně také nárokovala přiznání úroku ve výši 27,28 % ročně od 28. 7. 2024 do 26. 10. 2024 a ve výši 12,75 % ročně od 27. 10. 2024 do zaplacení, a dále zákonného úroku z prodlení, a to od 28. 7. 2024 do zaplacení. Ze spisu je dále patrné, že poté, co byl návrh žalobkyně po zrušení elektronického platebního rozkazu převeden z aplikace CEPR do Rejstříku C, byli oba účastníci řízení vyzváni ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání a následně byl vyhlášen přezkoumávaný rozsudek.

6.Pokud jde o závěry soudu prvního stupně, který své částečně zamítavé rozhodnutí založil na závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ust. § 580 obč. zák., pak s tímto se odvolací soud ztotožňuje. V této souvislosti však považuje za nutné doplnit, že soud prvního stupně při výpočtu skutečného úroku sjednaného v rámci smlouvy o úvěru dospěl k jeho nesprávné výši (67,27 %). Tento správně činí 39,02 % ročně, když je třeba vycházet ze sjednané RPSN zahrnující veškeré náklady úvěru, a to jak sjednaný úrok ve výši 27,28 % ročně, tak i sjednanou provizi ve výši 2 500 Kč. Otázkou nepřiměřeného úroku u spotřebitelských úvěrů se Nejvyšší soud ČR opakovaně zabýval, přičemž dovodil, že za nepřiměřenou výši úroku lze mít takovou výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednávání obvyklou a stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, přičemž dále dospěl k závěru, že za nepřiměřený nemusí být považován takový úrok, který dosahuje dvoj až trojnásobku obvyklého úroku poskytovaného bankami. Lze tedy uzavřít, že úroková míra, která převyšuje trojnásobek obvyklé úrokové sazby u úvěrů poskytovaných bankami, je již ujednáním nepřiměřeným. Průměrná úroková sazba dle databáze ARAD činila u spotřebitelských úvěrů domácností v době uzavření smlouvy 8,71 % ročně. Sjednaný skutečný úrok v úvěrové smlouvě tedy tuto převyšuje 4,5krát. Nepřiměřeně sjednaná výše úroku sama o sobě nemůže být důvodem k posouzení smlouvy jako absolutně neplatné v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 obč. zák., jak poněkud nepřiléhavě vyvodil soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, kdy v takovém případě by byl namístě postup ve smyslu ust. § 1792 obč. zák. I přes shora uvedené odvolací soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy o úvěru, když přihlédl k dalším ujednáním zde obsaženým, a to zejména čl. IV bodu 2 týkající se smluvních pokut, kde dochází k jejich kumulaci za totožné porušení povinností plynoucích pro žalovaného ze smlouvy. Dle čl. IV bodu 2 písm. a) a b) je žalovaný povinen za každý jednotlivý případ, kdy se dostane do prodlení se zaplacením dohodnuté splátky úvěru či její části, zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky úvěru, a to za každý den prodlení a zároveň pro případ zesplatnění zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru, a to opětovně za každý den prodlení. Nadto se žalovaný zavázal v čl. IV bodu 2 písm. c) zaplatit žalobkyni za každý jednotlivý případ, kdy se dostane do prodlení se zaplacením dohodnuté měsíční splátky úvěru, smluvní pokutu ve výši 499 Kč. Splatnost smluvních pokut byla dohodnuta bez výzvy, přičemž ve smlouvě zároveň absentuje zákonné omezení souhrnu výše všech smluvních pokut zakotvené v ust. § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V čl. IV bodu 4 písm. a) a b) je obsaženo další ujednání ohledně povinnosti žalovaného pro případ prodlení uhradit žalobkyni za každou odeslanou upomínku pro nesplácení splátek částku 100 Kč, přičemž jejich počet není omezen, a zároveň je ujednáno, že částka za upomínku se může v budoucnu měnit dle reálných nákladů žalobkyně vstupujících do kalkulace. V čl. IV bodu 5 se smluvní strany dále dohodly, že veškeré platby žalovaného budou započteny na pohledávku žalobkyně bez ohledu na to, na jaké závazky byla platba žalovaným případně poukázána. S ohledem na shora uvedené proto nelze než uzavřít, že shora uvedený závazkový vztah není možné hodnotit jinak než jako nemravný, a tudíž absolutně neplatný, když ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům, jež si zasluhují speciální ochranu slabší strany – spotřebitele, platí, že při posuzování jednoho ujednání spotřebitelské smlouvy nelze odhlédnout od jejich ostatních ujednání a od důsledků, které mají ujednání ve svém souhrnu, tj. smlouvu je nutno posuzovat jako celek za účelem zjištění, zda ujednání v celém komplexu negenerují výrazně nerovnocenný právní vztah, jak je tomu právě v daném případě. K tomu lze odkázat na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu ČR - viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2025, sp.zn. 20 Cdo 3218/2024. Zároveň je třeba přihlédnout i k povaze žalobkyně jako společnosti, která podniká v oblasti spotřebitelských úvěrů, z čehož plyne, že tento způsob sjednávání úvěrových smluv je podstatou jejího podnikání. Úvěrujícímu, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, tak nelze přiznat soudní ochranu. Nerovnováha vzájemných práv a povinností je dle odvolacího soudu v úvěrové smlouvě natolik významná a ujednání tak nepřiměřená, že již dochází k poškozování práv žalovaného jako spotřebitele. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku vyjádřená v hlavě I je nutné požívat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Soud prvního stupně tedy správně posoudil právní vztah mezi účastníky ve smyslu ust. § 2991 a n. občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení, když vycházel ze skutečně poskytnuté jistiny úvěru žalovanému ve výši 27 500 Kč, a tuto částku žalovanému uložil žalobkyni zaplatit, a to včetně úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku, když odvolací soud se ztotožňuje i s počátkem doby, kdy se žalovaný dostal do prodlení, jenž soud prvního stupně správně stanovil dnem následujícím po výzvě žalobkyně k úhradě ze dne 27. 7. 2024, kterou byl zároveň úvěr zesplatněn. Odvolací soud pak považuje za nepřiléhavý odkaz žalobkyně na výši úroku vyplývajícího z databáze časových řad ARAD u kontokorentních a revolvingových úvěrů, a dále úvěrů z kreditních karet, když se jedná o zcela jiné úvěrové produkty. Nedůvodnou odvolací soud shledal i námitku žalobkyně ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně. Je pravdou, že odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně je poměrně stručné, nicméně svým obsahem naplňuje Ústavním soudem ČR opakovaně zdůrazňovaný požadavek náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí, který je jednou ze záruk spravedlivého procesu, a který v podstatě znamená to, že se účastník řízení od soudu srozumitelně dozví, jaký skutkový stav byl zjištěn, z jakých důkazů tak soud učinil, a proč tak věc právně posoudil. Této povinnosti soud prvního stupně dostál.

7.Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný včetně správného výroku o nákladech řízení podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

8.O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s ust. § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému žádné náklady v souvislosti s odvolacím řízením nevznikly.