36 Co 159/2025-241

o výživné pro zletilé dítě

Městský soud v Praze Datum rozhodnutí: 19.06.2024 ECLI:CZ:MSPH:2024:36.Co.159.2025.241

I.Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I, II a V potvrzuje.

II.Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 32 210,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou advokáta žalobkyně.

1.Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému otci povinnost hradit žalobkyni výživné ve výši 19 000 Kč měsíčně od 1. 3. 2025, a to vždy do konce měsíce předcházejícího měsíci, za který se výživné platí (výrok I), a zároveň ho zavázal, aby žalobkyni zaplatil do třiceti dnů od doručení rozsudku 78 500 Kč (výrok II). Zbylý žalobní požadavek na placení měsíčního výživného od 1. 3. 2023 v rozsahu 16 000 Kč a částky 376 500 Kč zamítl (výrok III) a co do měsíčního výživného 21 000 Kč od 1. 3. 2025 a kapitalizovaného měsíčního požadavku za dobu předchozích třinácti měsíců (od 1. 2. 2024 do 28. 2. 2025) ve výši 273 000 Kč z důvodu částečného zpětvzetí žaloby řízení zastavil (výrok IV). Žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok V).

2.Rozhodl tak o žalobě, kterou se dcera žalovaného (žalobkyně) původně domáhala, aby soud jejímu otci (žalovanému) od 1. 2. 2024 stanovil povinnost hradit jí výživné ve výši 56 000 Kč. Po částečném zpětvzetí žaloby, o kterém soud rozhodl výrokem IV rozsudku, žalobkyně požadovala po otci od 1. 2. 2024 měsíční výživné ve výši 35 000 Kč (výroky I až III rozsudku).

3.Vyšel ze zjištění popsaných v odstavcích 6 až 31 rozsudku, na které odvolací soud odkazuje. Zejména vzal za prokázané (odstavec 38 rozsudku), že žalobkyně v předmětném období studovala a nadále studuje vysokou školu, a to do srpna 2024 v , adresa, a od září 2024 v , adresa, . Se žádným z rodičů nebydlí, její měsíční náklady se pohybují okolo 30 000 Kč měsíčně (v době zahraničního studia dosahují až 40 000 Kč), její příjmy jsou pouze příležitostné a kolísavého, relativně malého rozsahu; žádný významný majetek nevlastní. Výdělečný potenciál žalovaného otce je minimálně 114 000 Kč měsíčně, jeho osobní životní náklady se pohybují okolo 48 000 Kč měsíčně, dále každý měsíc hradí splátky hypotečních úvěrů a má soudem stanovenou vyživovací povinnost na nezletilého bratra žalobkyně ve výši 40 000 Kč měsíčně. V období od února 2024 do srpna 2024 uhradil ve prospěch žalobkyně v každém měsíci 15 500 Kč a v období od září 2024 až února 2025 včetně uhradil žalobkyni měsíčně částku 10 000 Kč.

4.Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 910 odst. 1, § 911, § 913 odst. 1 a 2, § 915 odst. 1 a § 922 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.”), přičemž shledal žalobu co do základu zcela a co do výše požadované částky výživného z části důvodnou. V této souvislosti poznamenal, že za situace, kdy žalobkyně po celou dobu posuzovaného období (od února 2024 do doby rozhodnutí) řádně studovala na vysoké škole, tedy nebyla a není schopna se sama živit, má právo na výživné nejen do budoucna, ale i po celou zažalovanou dobu (od února 2024). Zjištěnou výši jejích nákladů hodnotil jako přiměřenou tomu, že je vysokoškolskou studentkou, která již nežije u svých rodičů. Rovněž konstatoval, že vzhledem k nadstandardním majetkovým a příjmovým poměrům v rodině lze akceptovat i to, že tyto výdaje mohou zčásti zahrnovat i položky, které by nebyly při maximálně úsporném životním stylu nezbytné.

5.Uzavřel, že při zohlednění možného kolísání nákladů, nepravidelných výdajů (v některých měsících se nevyskytujících), nepředvídaných vydání a možnosti případné tvorby alespoň menších úspor má žalobkyně právo, aby jí rodiče přispívali na výživu částkou 38 000 Kč měsíčně, která jí rovněž umožní alespoň z části se podílet na jejich dobré životní úrovni. Za situace, kdy ani jeden z účastníků netvrdil, že by výdělkové a majetkové poměry výživou povinné matky byly výrazně lepší než žalovaného, konstatoval, že účast obou rodičů na plnění vyživovací povinnosti by měla být zásadně stejná. S ohledem na poslední zcela nadstandardní zaměstnanecký příjem žalovaného, jemu vyplacené vysoké odchodné spolu se štědrými finančními bonusy a nepochybně i jeho velmi slušné příjmy z podnikání, kterými je schopen pokrývat své vysoké životní náklady, pravidelné závazky (hypotéka a výživné na bratra žalobkyně) a mimořádné výdaje, určil prvostupňový soud žalovanému otci vyživovací povinnost ve výši 19 000 Kč měsíčně. Tuto částku shledal nejen odpovídající potřebám žalobkyně a výdělkových a majetkovým možnostem výživou povinného otce, ale i neodporující dobrým mravům. Argumentoval tím, že žalovaný netvrdil výlučnou odpovědnost žalobkyně za narušení jejich vzájemného vztahu, ani že by se intenzivně a dlouhodobě snažil o jejich nápravu. Stanovil proto žalovanému povinnost hradit žalobkyni takto stanovené výživné od února 2024, když výrokem I uložil otci hradit toto výživné od 1. 3. 2025 do budoucna (výrok I) a za předchozí období 13 měsíců (od února 2024 do února 2025) propočetl jeho dluh na výživném ve výši 78 500 Kč (výrok II), když zohlednil částky, kterými v tomto rozhodném období žalobkyni na výživu přispěl (168 500 Kč). Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o omezení původního žalobního žádání z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, když řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok IV). S ohledem na částečný úspěch účastníků žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok V).

6.Proti vyhovujícím meritorním výrokům I a II tohoto rozsudku (výrokům o stanovení výživného a nedoplatku na něm) a akcesorickému nákladovému výroku V podal žalovaný včasné odvolání. Namítl, že soud neučinil dostatečná relevantní zjištění k jeho majetkovým a výdělkovým poměrům a že úvahy soudu při stanovení vyšší, než jím navrhované vyživovací povinnosti neodpovídají jeho možnostem. Ohradil se zejména proti závěru o jeho výdělkových možnostech (potencialitě příjmů), který soud učinil rovněž na základě jeho předchozí, v současné době již nereálné mzdy. Zopakoval či parafrázoval svá tvrzení ohledně nezbytných životních nákladů, výdajů na bydlení (splátek hypoték) i potřebných a podnikatelských investic, které zásadním způsobem snižují částky, kterými může disponovat, a které by měly být podkladem pro stanovení výživného. Setrval na tvrzení, že od ukončení pracovního poměru v minulém roce je bez stabilního příjmu a veškeré náklady hradí z finančních úspor. Rozsáhle se pak věnoval nákladovému výroku, přičemž argumentoval tím, že v tomto sporu byl převážně úspěšným účastníkem, a tedy podle zásady poměru úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., by mu měla být přiznána poměrná náhrada nákladů řízení. Navrhl proto, aby odvolací soud změnil napadené meritorní výroky tak, že mu výhradně do budoucna, tedy od právní moci rozsudku stanoví nižší, jeho schopnostem přiměřenou vyživovací povinnost (nejlépe v rozsahu jím navrhovaném), ve zbylém rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítne a žalobkyni zaváže k povinnosti zaplatit mu náklady řízení (popř. rozhodnutí v dotčených výrocích zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení).

7.Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání ztotožnila s napadeným rozsudkem a navrhla jeho potvrzení.

8.Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu (výroky I, II) i související nákladový výrok (V) včetně řízení, které jim předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9.Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí pak v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. uvedl, které skutečnosti má za prokázány a proč. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se ztotožňuje i s tímto právním hodnocením a v plném rozsahu na ně odkazuje.

10.Při rozhodování o stanovení vyživovací povinnosti otce ke zletilé dceři soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonnou úpravou (§ 910 a následující o. z.), když vážil jak odůvodněné potřeby studující dcery, tak dostatečně šetřil výdělkové možnosti, schopnosti i majetkové poměry výživou povinného otce, i podíl, jakým by se oba rodiče měli na výživě dcery finančně podílet.

11.Podle § 910 odst. 1 o. z. mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost. Podle § 911 o. z. lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. Podle § 913 odst. 1 a 2 o. z. jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dle § 915 odst. 1 o. z. má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Rozhodnutí, kterým je stanovována vyživovací povinnost, je rozhodnutím s tzv. výhradou změny poměrů [§ 163 o. s. ř.]. Jedná se tak o rozhodnutí, jež lze změnit v případě, že se změní poměry, které byly podstatné pro (poslední) rozhodnutí.

12.Odvolací soud předně ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že u žalobkyně jsou naplněny zákonné předpoklady pro přiznání výživného podle § 911 o. z., neboť dosud není schopna se sama živit a vykonávat na pravidelné bázi pracovní činnost, kterou by mohla získávat dostatečné finanční prostředky pro zajištění svých životních potřeb. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně se soustavně připravuje na budoucí povolání, a to ve formě prezenčního vysokoškolského studia. Jedná se přitom o její první započaté studium, které zásadně nelze považovat za jakkoli samoúčelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14). Přestože i průběh tohoto studia by v teoretické rovině mohl mít na rozhodnutí o trvání vyživovací povinnosti či její výši vliv, a to zejména pokud by se mu žalobkyně dlouhodobě nevěnovala s náležitou péčí a studijní obory opakovaně měnila bez zjevného racionálního základu, obdobné okolnosti nebyly soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím zjištěny (ani otcem tvrzeny). Skutečnost, že žalobkyně odmítá žalovaného o průběhu svého studia k jeho žádosti informovat, není pro úvahy ve věci nijak rozhodná, ale je toliko projevem oslabených sociálních vazeb mezi účastníky řízení, jejichž nápravu však nelze soudně zajistit. Navíc je třeba přisvědčit soudu prvního stupně, že tato otcova výhrada, kterou odůvodňuje svou námitku nesouladu žalobního požadavku s dobrými mravy, se jeví jako nepodstatná i proto, že v řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily o jeho upřímné snaze vztahy s dcerou konsolidovat, netvrdil konkrétní kroky, které by za tím účelem dlouhodobě činil. Naopak jeho postoj k tomuto řízení nesvědčí o tom, že by hledisku dobrých mravů při hrazení své základní rodičovské povinnosti přikládal zásadní význam.

13.Nedůvodná je tak rovněž námitka žalovaného, že si soud pro své rozhodnutí nezajistil dostatečný skutkový základ, neshromáždil podstatná skutková zjištění pro závěr o jeho výdělkových poměrech. Lze přisvědčit prvostupňovému soudu, že přístup otce k tomuto řízení i jeho vyživovací povinnosti k dceři nelze hodnotit jako příkladný, vedený snahou ozřejmit skutečný stav svých majetkových a výdělkových poměrů, a zajistit tak dceři příspěvek na výživu, který by odpovídal jeho výdělkovým a majetkovým možnostem, schopnostem i potřebám dcery intenzivně se připravující na své budoucí povolání. Nelze proto soudu prvního stupně vytknout, když při svých úvahách o finančních možnostech žalovaného vyšel z jeho vysokých životních nákladů, které vypovídají o jeho dobré majetkové a finanční situaci i po ukončení zaměstnaneckého poměru.

14.Jediný žalovaným otcem deklarovaný příjem 1 500 Kč, který si jako společník a jednatel firmy , právnická osoba, vyplácí je v hrubém rozporu s jeho životními náklady a pravidelně hrazenými závazky, mezi které patří i vyživovací povinnost na nezletilého syna ve výši 40 000 Kč. Správná je tak úvaha prvostupňového soudu, že otcovy majetkové a výdělkové poměry musí nepochybně přesahovat jím tvrzené měsíční náklady, které navíc neobsahují specifikaci běžných životních výdajů na jídlo, ošacení, dopravu, bydlení ani konkrétní zdroj jejich financování. Pokud otec i v odvolání tvrdí, že veškeré náklady pokrývá prostředky ze svých blíže nespecifikovaných úspor, pak tyto zdroje nepochybně postačují i k tomu, aby se prostřednictvím placení výživného jednou polovinou podílel na hrazení odůvodněných potřeb své dcery, které nepřesahují míru obvyklých nákladů vysokoškoláka a nepředstavují vysoký životní standard. V této souvislosti je nezbytné připomenout, že vyživovací povinnost rodičů vůči dětem je jejich prvořadou povinností, a nelze na její úkor upřednostnit jiné nikoli zcela nezbytné výdaje.

15.S ohledem na neúplnost a nevěrohodnost otcových tvrzení a jeho neochotu objasnit skutečnou výši svých majetkových poměrů, příjmů i výdajů (zjevný nesoulad mezi jeho tvrzeními o majetkových a příjmových poměrech a výdajích) soud prvního stupně proto správně při posouzení otcových finančních možností vyšel z tvrzení o jeho vysokých pravidelných výdajích (splátky hypotečního úvěru, úhrada výživného na nezletilého syna), předchozí dlouhodobě nadstandardní příjmové situaci, která mu umožňovala tvorbu úspor, i mimořádných jednorázových příjmech v souvislosti s ukončením zaměstnaneckého poměru. Nad rámec uvedeného odvolací soud připomíná, že na situace, kdy rodič povinný k hrazení výživného v řízení o vyživovací povinnosti k dítěti nechce či není schopen prokázat své příjmy a majetkové poměry, pamatuje občanský zákoník i ustanovením § 916 o. z., které umožňuje soudu vycházet z dvaceti pětinásobku životního minima (121 500 Kč), který by odůvodňoval v případě vyšších odůvodněných životních nákladů žalující dcery stanovit otci ještě vyšší vyživovací povinnost.

16.Odvolací soud proto postupoval dle § 219 o. s. ř. a napadené rozhodnutí v odvoláním dotčených meritorních výrocích jako věcně správné potvrdil. Shodně postupoval i ve vztahu k nákladovému výroku, když soud prvního stupně správně přihlédl ke konkrétní povaze tohoto sporu, přičemž vzal v úvahu zejména ztíženou pozici žalobkyně, která i s ohledem na nevstřícný postoj otce byla vystavena žalobnímu deficitu ohledně jeho výdělkových a majetkových poměrů. Navíc tento hendikep se zásadně neprojevil v podobě zcela nereálného žalobního požadavku, když ten odpovídal výdělkovým poměrům, kterých žalovaný dosahoval ještě ne dlouho před podáním žalobního návrhu. Rovněž je možné přisvědčit soudu prvního stupně, že za situace, kdy žalobní požadavek je co do základu oprávněný a výše určené vyživovací povinnosti do značné míry závisela na úvaze soudu (§ 142 odst. 3 o. s. ř.), nebylo na místě přísně posuzovat míru úspěchu ve věci v neprospěch žalobkyně, a soud proto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. správně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

17.O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1, 2 o. s. ř., když odvolatel (žalovaný) byl se svým opravným prostředkem zcela neúspěšný a ve vztahu k němu se výše uvedená kritéria v rámci odvolacího řízení, kdy účastnící již byli seznámeni s východisky prvostupňového soudu, neuplatní. Účelně vynaložené náklady žalobkyně v tomto stádiu řízení pak představují odměnu advokáta za dva úkony právní pomoci po 12 860 Kč [z tarifní hodnoty 1 140 000 Kč dle § 7 bod 6, § 8 odst. 2, § 11odst. 1 písm. d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu] a dvě náhrady hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl.) a 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem tak činí 32 210,20 Kč.

Odkazované předpisy

Související rozhodnutí

67 To 38/2026-826 30.04.2026

trestní věc

13 Co 59/2026-187 29.04.2026

o vyklizení bytu, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu...

14 Co 117/2026-73 24.04.2026

o zaplacení 390 104 Kč

25 Co 71/2026-65 23.04.2026

o určení neplatnosti kupní smlouvy, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodníh...

39 Co 19/2026-105 22.04.2026

o zaplacení 18 701 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Ob...

Komentáře 0

Pro psaní komentářů se prosím přihlaste.

Informace

Spisová značka	36 Co 159/2025-241
Soud	Městský soud v Praze
Soudce	Mgr. Tomáš Mottl
Datum rozhodnutí	19.06.2024
Datum zveřejnění	04.09.2025
ECLI	ECLI:CZ:MSPH:2024:36.Co.159.2025.241