112 C 139/2024-39

1.Žalobce se žalobami podanými dne 28. 5. a 2. 6. 2024 domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 140 201,60 Kč s příslušenstvím. V prvním případě se jednalo o dluh ve výši 39 573,84 Kč z titulu smlouvy o půjčce z 1. 3. 2023 ve výši 40 000,- Kč, jež měla být hrazena ve 24 splátkách po 2 067,- Kč s úrokem ve výši 12,9 % a poplatkem za pojištění 167,- Kč/měsíčně. Celkem činí dluh na jistině 38 404,84 Kč, kapitalizovaném úroku 2 557,89 Kč, úroku z prodlení 544,65 Kč a poplatcích 1 169,- Kč. U druhé z žaloba se jednalo o dluh ze smlouvy o vydání kreditní karty z 6. 9. 2021, kdy byl žalovanému poskytnut rámec nejprve 60 000,- Kč a posléze byl navýšen až na 100 000,- Kč. Úrok byl sjednán ve výši 23,99 % ročně. Zde dluh činí na jistině 99 878,76 Kč, kapitalizovaném úroku částku 6 012,- Kč, poplatcích pak 749,- Kč. Oba dluhy byly sesplatněny, protože žalovaný měl porušit sjednané podmínky splácení.

2.Opatrovník žalovaného nárok neuznal v plném rozsahu. V prvé řadě zpochybnil, že by žalobce prokázal, že smlouva byla skutečně uzavřena se žalovaným. Při jednání posléze uvedl, že nebyla dostatečně prověřena úvěryschopnost žalovaného, s čímž je spojen důsledek neplatnosti obou smluv.

3.Žalobce v replice na vyjádření žalovaného uvedl, že úvěryschopnost byla prověřena dostatečným způsobem.

4.V dalším průběhu řízení setrvali účastníci na svých stanoviscích. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

5.Mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 16. 6. 2021 uzavřena smlouva o poskytování bankovních služeb, na jejímž základě byl pro žalovaného otevřen běžný účet. Dne 1. 4. 2023 došlo ze strany předchůdce žalobce k akceptaci návrhu na uzavření smlouvy o půjčce, díky níž měl žalovaný obdržet částku 40 000,- Kč, kterou byl povinen splatit ve 24 měsíčních splátkách po 2 067,- Kč s úrokem ve výši 12,9 % ročně a poplatkem za pojištění. Součástí obou smluv byly i všeobecné obchodní podmínky a na ně navázaný ceník služeb, jež se žalovaný zavázal uhradit. Z výpisu plateb bylo zjištěno, že žalovaný na uvedené smlouvě uhradil částku 1 595,16 Kč platbami z 1. 4. a 1. 5. 2023, ničeho dalšího. Mezi účastníky rovněž došlo k uzavření smlouvy o vydání kreditní karty 27. 9. 2021, kdy byl akceptován návrh žalovaného ze 6. 9. 2021. Na základě dané smlouvy byl žalovaný oprávněn čerpat prostředky do výše 60 000,- Kč, aby následně dvěma dodatky z 1. 6. 2022 a 9. 1. 2023 byl limit navýšen až na 100 000,- Kč. Dluh měl být hrazen ve splátkách s úrokem ve výši 23,99 % ročně. S ohledem na to, že žalovaný neměl plnit svoje platební povinnosti, došlo k sesplatnění prvního dluhu dopisem z 20. 11. 2023 a druhého 20. 9. 2023. Obě pohledávky byly postoupeny na žalobce smlouvami z 13. 12. 2023, 15. 2., 27. 2. a 5. 3. 2024 a tato skutečnost byla žalovanému oznámena, čemuž nasvědčují podací archa, resp. seznamy podacích čísel odeslaných zásilek. K výzvě žalobce z 15. 4. 2024 nebylo ničeho uhrazeno.

6.Ve vztahu k prověření úvěryschopnosti bylo zjištěno, že u první ze smluv byla vzata v úvahu v té době již existující expozice žalovaného díky druhé ze smluv – o vydání kreditní karty se splátkou 1 366,- Kč/měsíc. Jako příjem byl vzata v úvahu částka 34 500,- Kč, jako výdaj poté částka 16 737,- Kč zahrnující živobytí, splátky a bydlení a absence údaje v dostupných registrech. Sám žalovaný uvedl svoje výdaje částkou 5 000,- Kč a příjem 34 500,- Kč. Klient je současně identifikován jako ženatý/vdaná bydlící v pronajatém bytě.

7.Z výpisu z běžného účtu bylo soudem zjištěno, že žalovaný dosahoval příjmu od společnosti AT & T v rozmezí od 25 000,- Kč do 30 000,- Kč, když ve výpisu od září 2022 figuruje výplata rodičovského příspěvku do ledna 2023. Výplata příjmu ze zaměstnání je dále uvedena v říjnu 2022 ve výši 19 000,- Kč a končí v dubnu 2023. Půjčka ve výši 40 000,- Kč je uvedena na výpisu k 1. 3. 2023. Na výpisu ze spořícího účtu je uváděna částka 34 500,- Kč, která byla uvedena jako příjem žalovaného, ovšem dle názoru soudu je ze zdroje, který nikde nefiguruje jako zaměstnavatel a není zřejmé, zda se jedná o z platbu pravidelnou a za co.

8.U druhé ze smluv byl deklarován příjem 32 000,- Kč v době uzavření s uváděnými regionálními náklady ve výši 7 000,- Kč. Při zvyšování limitu na kreditní kartě byl vždy uveden jako dosahovaný příjem taková částka, která těsně vyhověla požadovanému navýšení limitu kreditní karty (včetně částky uváděné na spořícím účtu (zdroj WISE payments).

9.Z výpisu kreditní karty soud zjistil, že v řadě případů došlo k úplnému uhrazení do dané doby sjednaného limitu úvěru, často za užití plateb od druhých osob, jimž hned následně byla prakticky stejná částka poukázána zpět (např. osoba Frank Tagoe).

10.Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru, ve druhém z případů prostřednictvím kreditní karty. Předchůdce žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 40 000,- Kč, resp. 60 000,- Kč následně do výše 100 000,- Kč, kterou mu tento měl vrátit v pravidelných měsíčních splátkách. Protože žalovaný na svůj dluh přestal hradit, předchůdce žalobce celý zbytek jeho dluhu sesplatnil. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále též jen „zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 4 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že „poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. V daném případě (příjmová) výdělková strana byla zkoumána zejména na základě informací poskytnutých samotným žalovaným – vdaná/ženatý, žije v pronajatém bytě, pracuje jako administrativní pracovník s příjmem ve výši cca 32 000,- Kč/měsíc. Tato stránka byla ze strany žalobce prověřena předloženým výpisem z účtu, z něhož výše příjmu byla zjištěna, převážně v částce o něco nižší, nicméně řádově odpovídající.

11.Soud prvního stupně se nicméně nedomnívá, že by bylo možné za splněnou považovat prověrku výdajové stránky žalovaného, když za dostatečnou nelze považovat variantu přístupu modelováním výdajů statistickými údaji, jak učinil žalobce, resp. jeho předchůdce. Ten uváděl shora uvedené kalkulace výdajové stránky, ale činil tak výlučně pro účely smlouvy o půjčce na částku 40 000,- Kč. Ve vztahu k úvěru prostřednictvím kreditní karty měl zohlednit pouze příjem. U něho pak lze vyslovit značné pochybnosti o správnosti daného údaje, zejména pro účely navýšení limitu kreditní karty, kde figurovala částka 34 500,- Kč pocházející z neznámého zdroje – WISE payments, případně Frank Tagoe. V prvním případě se jedná o globální společnost poskytující transfery peněz. S ohledem na skutečnost, že o žalovaném nefiguruje ve spisu informace, že by byl takovým subjektem zaměstnán, nelze jakékoli částky pocházející z daného zdroje považovat za příjem zohlednitelný ve prospěch žalovaného, resp. ve prospěch žalobce jako započitatelný do výdělkové stránky žalovaného. Rovněž tak částky pocházející ze zdroje Frank Tagoe, od něhož částky přicházely a odcházely, nelze považovat za průkaz dostatečného příjmu žalovaného. Spíše lze na dané částky nahlížet jako na výpomoc, aby žalovaný splnil kritéria poskytnutí úvěru či momentálního uhrazení závazků, aby nečelil sesplatnění nebo nepovolenému debetu.

12.Problém nicméně soud neshledal pouze u prověření na stránce výdajů, jež nejsou dokládány vůbec, ale pochybné je prověření i příjmů a stálosti zaměstnání, když z výpisu účtu plyne, že minimálně v době žádosti o půjčku a posledního zvýšení limitu na kreditní kartě žalovanému přicházel na účet rodičovský příspěvek, tedy sice příjem, ale doprovázející vedlejší výdaje spojené s výchovou a výživou nezletilé osoby, případně další osoby, která se o dítě stará. Uvedená skutečnost mající dle názoru zásadní význam i pro posouzení možnosti dosahovat do té doby deklarovaného příjmu od zaměstnavatele v úvahách žalobce nebo jeho předchůdce nehrála žádnou roli. Tomu, že situace na straně žalovaného není tak finančně růžová, nasvědčuje skutečnost, že dluh na kreditní kartě přestal být hrazen krátce poté, co byl navýšen, aby i na dluh z běžné půjčky bylo uhrazeno pouze cca 1 500,- Kč. Nic z toho nesvědčí o schopnosti žalovaného svoje dluhy hradit, resp. o tom, že by byl vůbec způsobilým beneficientem takových bankovních produktů. Je tomu bez ohledu na to, že historicky byl dluh na kreditní kartě v řadě případů zcela uhrazen, ovšem právě za pomoci opakovaných plateb a následných vratek do téhož zdroje, případně zohledněním prostředků od společnosti WISE payments.

13.Lze tak učinit závěr, že žalobce, resp. jeho předchůdce nesplnil svoji povinnost dostatečně a na odborné úrovni prověřit schopnost žalovaného dluh hradit, pročež následkem takového porušení je neplatnost obou smluv podle § 87 odst. 1 zákona. Jedná se o neplatnost smlouvy jako celku (též rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, publikovaný v systému ASPI pod č. JUD424006CZ). Přístup žalobce rozhodně nelze považovat za takový, který by snesl označení „odborná péče“. Obsahem uvedeného pojmu je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015). Je tak zcela zřejmé, že předchůdce žalobce s odbornou péči nepostupoval a schopnost žalovaného úvěr řádně splatit neprověřil, na čemž nemění nic ani skutečnost, že po určitou dobu byl hrazen, a to zcela. Podstatou prověření úvěryschopnosti klienta je zjištění informací a jejich alespoň rámcové doložení svědčící pro závěr, že příjmy (a z jakých zdrojů a zda pravidelných) a výdaje klienta umožňují odůvodněně očekávat, že úvěr bude nejen hrazen po určitou dobu, po kterou se tak má dít, ale že se tak stane v úplnosti, tedy dojde k uhrazení dluhu jako celku. Ze strany předchůdce žalobce žádný takový krok realizován nebyl. Je též třeba uvést, že v zásadě nebylo vyloučeno, aby při podrobnějším zjišťování byl úvěr poskytnut, již soudu dostupné údaje ovšem svědčí o tom, že za stávající situace se tak stát nemělo.

14.S ohledem na výsledek dokazování tak přicházela v úvahu pouze otázka potenciálního bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 OZ, na jehož vrácení by měl žalobce právo, když jinak poskytnutí prostředků nebylo pochybné. Při prověření výpisů z účtu, jak běžného, tak i na kreditní kartě a po očištění všech dílčích plateb na jakékoli příslušenství spojené s oběma úvěrovými smlouvami – úroky, úroky z prodlení a poplatky, soud dospěl k závěru, že na první ze smluv existuje dluh 38 404,84 Kč a na druhé 95 178,78 Kč a pouze tyto částky byly soudem přiznány. Lhůta pro jejich plnění byla soudem stanovena s přihlédnutím ke schopnostem a možnostem žalovaného, jež byly byť velmi obecně naznačeny výpisy z účtu a dříve dosahovanými příjmy, když má soud za odpovídající měsíční splátku ve výši 3 000,- Kč, čemuž odpovídá nastavená doba splácení dluhu. Rozhodně nebyly dány podmínky pro to, aby soud akceptoval navrženou dobu plnění dle přestav žalobce. Ve zbytku byla žaloba výrokem pod bodem II. zamítnuta v rozsahu veškerého příslušenství. Ve vztahu k prodlení je třeba uvést, že žalovaný se do prodlení s danou platbou dostane po uplynutí stanovené doby plnění.

15.Výrok o náhradě nákladů řízení pod bodem III. je pak odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 OSŘ, kdy je výpočtem soudu odůvodněn závěr o možnosti přiznat náhradu nákladů řízení žalobci v rozsahu 36 %. Při plném úspěchu by měl žalobce právo na náhradu odměny ve výši 6 740,- Kč/úkon podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), spolu s paušální náhradou za úkony právní služby podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč/úkon za úkony v podobě přípravy a převzetí zastoupení, výzvy k plnění a podání žaloby podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu. K tomu je na místě přičíst soudní poplatek (včetně doplatku) v celkové výši 7 010,- Kč. Součástí náhrady je též daň z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalobce plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 4 435,- Kč. Celkem by tak při plném úspěchu žalobci náležela náhrada ve výši 32 565,- Kč. S ohledem na pouze poměrnou míru úspěchu, je třeba tuto náhradu odpovídajícím způsobem ponížit na částku 11 723,40 Kč. Lhůtu k plnění soud stanovil žalovanému podle § 160 odst. 1 OSŘ k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 OSŘ. Soud zde nevzal v úvahu skutečnost, že žalobce podal dvě žaloby a byla tak zde dvojí příprava a převzetí zastoupení, resp. dvojí výzva k plnění a dvě žaloby, neboť s ohledem na skutečnost, že oba dluhy byly postoupeny na žalobce jednou smlouvou, mohla být celá záležitost řešena od počátku pouze administrativně jednodušším způsobem. Pokud si všechny dluhy vůči žalovanému žalobce rozdělil, nelze tak činit k tíži žalovaného.

16.Výrok pod bodem IV. je pak dán ustanovením § 148 odst. 1 OSŘ, když s přibráním opatrovníka do řízení vznikly náklady České republice, která tak má podle výsledku právo na jejich náhradu. V důsledku částečného neúspěchu žalobce je na něm, aby uhradil České republice – Městskému soudu v Brně náklady řízení v souvislosti s přibráním opatrovníka žalovaného. Zde platí lhůta k plnění podle § 160 odst. 1 OSŘ. Náklady opatrovníka tvoří odměna za zastoupení v řízení před soudem prvního stupně za tři úkony právní služby, ve výši 6 740,- Kč/úkon podle § 7 bod 5 advokátního tarifu, dále paušální náhrada výdajů za každý z úkonů právní služby podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, jimiž jsou převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ve věci samé a účast na jednání dne 22. 1. 2025 dle § 11 odst. 1 písm. b), d) a g) advokátního tarifu v celkové výši 1 050,- Kč. Součástí náhrady je též daň z přidané hodnoty, jejímž je ustanovený opatrovník plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 4 467,- Kč. Celkem soud přiznal ustanovenému opatrovníkovi odměnu a náhradu hotových výdajů za řízení před soudem prvního stupně ve výši 25 737,- Kč. Neúspěch žalobce je vyjádřen 32 %, pročež je na místě, aby žalobce uhradil částku 8 236,- Kč ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ.

17.Výrok pod bodem V. je dán skutečností, že žalovaný neměl v současnosti povolen trvalý pobyt v České republice, nebylo možné ve věci vydat platební rozkaz, pročež je na místě podle položky 2 odst. 2 vyměřit poplatek podle položky 1 odst. 1 písm. b) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Soud tak učinil v rozhodnutí, jímž řízení u něj končí podle § 9 odst. 4 písm. a) a odst. 6 zákona. Lhůta k plnění je stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.