38 C 51/2022-62

o zaplacení částky 36 830 Kč s příslušenstvím - náhrada mzdy

Městský soud v Brně Datum rozhodnutí: 25.01.2024 ECLI:CZ:MSBR:2024:38.C.51.2022.1

I.Řízení ohledně zaplacení částky ve výši 19.435 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 9.442 Kč od 16. 5. 2021 do zaplacení a z částky 13.218 Kč od 16. 6. 2021 do zaplacení se zastavuje.

II.Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 14.170 Kč s úrokem z prodlení:- ve výši 8,25% ročně z částky 11.024 Kč od 1. 5. 2021 do zaplacení,- ve výši 8,25% ročně z částky 3.146 Kč od 1. 6. 2021 do zaplacení,to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

III.Žaloba v části, podle které se žalobkyně domáhá zaplacení úroku z prodlení:- ve výši 8,25% ročně z částky 11.024 Kč od 16. 4. 2021 do 30. 4. 2021,- ve výši 8,25% ročně z částky 3.146 Kč od 16. 5. 2021 do 31. 5. 2021,se zamítá.

IV.Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 531 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V.Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 13.388 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1.Žalobou podanou Městskému soudu v Brně dne 10. 3. 2022 se žalobkyně po změně žaloby připuštěné dne 31. 1. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 36.830 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. K odůvodnění uvedla, že byla zaměstnancem žalované podle pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2015, dle které pracovala jako referentka klientského centra, dohodou ze dne 28. 4. 2017 došlo ke změně pracovní smlouvy, dle které žalobkyně vykonávala druh práce specialista administrativy klientského centra. Dne 3. 3. 2021 byl žalobkyni oznámen vznik překážek na straně zaměstnavatele, dle nadpisu dle § 208 zákoníku práce, avšak dle textu oznámení se jednalo o překážky dle § 207 písm. b) zákoníku práce, bez bližší specifikace. Podmínky pro tyto překážky v práci však nejsou dány, což žalobkyně žalované sdělila dne 6. 3. 2021 se sdělením, že si není vědoma jakýchkoliv povětrnostních vlivů nebo živlů, které by jí bránily v práci a dožadovala se současně umožnění návratu do práce. Pracovní poměr mezi účastníky skončil ke dni 31. 5. 2021 na základě výpovědi žalované ze dne 29. 3. 2021, žalovaná však za období březen 2021 až květen 2021 nezaplatila žalobkyni náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku dle § 208 zákoníku práce, když žalobkyně v tuto dobu nepracovala z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele. Údajné překážky v práci nebyly nepředvídatelnou okolností danou přírodními silami, ale promyšleným postupem žalované, jak snížit mzdové náklady, a to za situace, kdy kolegové žalobkyně působící na stejném pracovišti v předmětném období do práce na stejné pracoviště chodili a údajné překážky jim v práci nebránily. Žalovaná zaplatila žalobkyni náhradu mzdy ve výši 60% jejího průměrného výdělku a to za březen 2021 částku 16.535 Kč, za duben 2021 částku 18.882 Kč a za květen 2021 částku 19.826 Kč. Dluží tak na náhradách mzdy za březen 2021 částku 11.024 Kč, za duben 2021 částku 12.588 Kč a za květen 2021 částku 13.218 Kč.

2.Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovanou pracovní smlouvu a pracovní poměr trval až do 31. 5. 2021. V období od 3. 3. 2021 do 31. 5. 2021 nebylo s ohledem na tehdejší nepříznivou pandemickou situaci onemocněním Covid-19 v možnostech žalované přidělovat svým zaměstnancům práci v místě jejich pracoviště bez jakýchkoliv omezení tak, aby zajistila takové pracovní podmínky, které by umožňovaly bezpečný výkon práce všech svých zaměstnanců. V bezprostřední době před oznámením tzv. překážek žalobkyni byla pandemie onemocnění Covid-19 z hlediska počtu nakažených osob na vzestupu a žalovaná se v souladu s tehdejšími vládními doporučeními snažila minimalizovat riziko přenosu nákazy mezi svými zaměstnanci tím, že jim umožnila vykonávat práci na tzv. home office, a že se v místě pracoviště mohl pod přísnou kontrolou pohybovat pouze po zcela nezbytnou dobu naprosto nezbytný personál. K tomuto však s ohledem na charakter své práce žalobkyně nepatřila. Žalobkyně neakceptovala tzv. home office a domáhala se práce z pracoviště, což ovšem s ohledem na přijatá opatření nebylo objektivně možné, a proto žalobkyně oznámila vznik překážek z důvodu živelní události spočívající v nekontrolovaném šíření nemoci Covid-19, což bylo ze strany žalované krajní řešení. I přes zlepšení pandemické situace, umožňující návrat některých zaměstnanců zpět na pracoviště, režim přísných hygienických opatření vyplývajících z tehdy platných vládních opatření a doporučení neumožňoval návrat žalobkyně zpět na pracoviště v plném rozsahu a bez jakýchkoliv omezení, proto byla žalobkyně ponechána na těchto překážkách až do skončení pracovního poměru. Žalovaná po celou dobu pandemie hledala způsoby, jak eliminovat riziko nákazy a karantény svých zaměstnanců, kterým by v takovém případě náležela pouze náhrada mzdy ve výši 60% průměrného výdělku. V očekávání totálního ochromení společnosti a možného omezení poptávky po jejích službách pojišťovny přistoupila k vydání vnitřního předpisu dle § 209 zákoníku práce. Za daných okolností bylo pro žalovanou přijatelnější přijmout opatření, které sice dopadlo na všechny zaměstnance, ale současně zajišťovalo jistotu v přidělování práce všem zaměstnancům, tedy bez negativních dopadů na jejich výdělky. Dle žalované má pandemie Covidu všechny znaky celosvětově „nezadržitelné virové záplavy“ a je to projev přírody, který má do značné míry zničující účinky. To, že je pro společnost novou zkušeností, by nemělo bránit tomu zařadit tuto pandemii mezi „živelní události“ ve smyslu zákoníku práce, tedy mezi jevy, kam svojí podstatou, škodlivými důsledky ale i právními nástroji, které je třeba k jejímu překonání použít. Žalovaná je přesvědčena, že rozhodnutí vlády skutečně nelze považovat za živelní událost ve smyslu zákoníku práce, ale okolnosti vedoucí k přijetí tohoto mimořádného vládního opatření, již tento termín naplňovat mohou. Žalovaná je tak přesvědčena, že jarní vlnu pandemie onemocnění Covid-19 v roce 2021 bylo možné považovat za živelní událost dle § 207 písm. b) zákoníku práce. Mezi účastnicemi nedošlo k dohodě o podobě výkonu práce, která by reflektovala okolnosti této události a žalované nezbylo než oznámit žalobkyni vznik překážek s náhradou mzdy ve výši 60% průměrného výdělku.

3.Žalobkyně k vyjádření žalované uvedla, že žalovaná sice umožnila tzv. home office zaměstnancům, ale jednalo se o znemožnění vykonávat práci z pracoviště, což žalovaná činila v rozporu se zákoníkem práce k povinnosti zajistit zaměstnanci podmínky k výkonu práce. Žalovaná přitom věděla, že žalobkyně se přestěhovala a nebylo pro ni možné vykonávat práci z domu. Režim home office neumožňovala pracovní smlouva ani situace, když žalobkyně bydlela v malém bytě s přítelem, ve sdíleném pokoji žalobkyně neměla možnost zabránit spolubydlícímu k přístupu k údajům žalované. Žalovaná svévolně rozhodla o tom, že nebude přidělovat práci zaměstnancům na pracovišti. V březnu 2021 nelze již označit Covid-19 za nové, zcela nečekané onemocnění, bylo možno očekávat brzké „uklidnění situace“ a pokles počtu nakažených. V daném případě se nejednalo o živelní událost. V době od 3. 3. 2021 do 31. 5. 2021 na pracovišti žalované po celou dobu mohli zaměstnanci objektivně pracovat a mnozí i pracovali.

4.Žalobkyně podáním ze dne 14. 5. 2023 vzala žalobu z části zpět, a to co do částky 19.435 Kč včetně příslušenství (doplněno na jednání soudu dne 16. 11. 2023), když žalovaná dne 12. 5. 2023 zaplatila částku 19.435 Kč, a to za období nároku od 12. 4. 2021 do 30. 4. 2021 a za květen 2021. Soud tak v souladu s ust. § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. řízení částečně zastavil, když s tímto částečným zpětvzetím žaloby žalovaná souhlasila.

5.Soud vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků řízení o existenci předmětného pracovního poměru mezi účastníky uzavřením pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2015 s druhem práce referentka klientského centra, a to v , adresa, , dále že žalobkyně obdržela dne 29. 3. 2021 výpověď z pracovního poměru s tím, že v období od 3. 3. 2021 do 31. 5. 2021 žalovaná žalobkyni nepřidělovala práci z důvodu pandemie Covid-19 a hradila jí 60% průměrné měsíční mzdy. V rozhodném období docházela na pracoviště žalované jen část zaměstnanců, určená zaměstnavatelem. Mezi žalovanou a odborovou organizací nebyla uzavřena dohoda k překážkám v práci na straně zaměstnavatele.

6.Z předložených důkazů (pracovní smlouva ze dne 1. 9. 2015, dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2015 a 28. 4. 2017, mzdový výměr ze dne 1. 7. 2019, oznámení o vzniku překážek v práci na straně zaměstnavatele ze dne 3. 3. 2021, výpověď z pracovního poměru ze dne 29. 3. 2021, výplatnice žalobkyně za období březen až květen 2021, usnesení vlády ze dne 18. 3. 2021 č. 299, usnesení vlády ze dne 26. 3. 2021 č. 314, usnesení vlády ze dne 26. 3. 2021 č. 315, usnesení vlády ze dne 26. 2. 2021 č. 216, emailová komunikace mezi účastníky ze dne 21. 7. 2022, 26. 2. 2021, 5. 3. 2021, 16. 4. 2021, článek , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, ze dne 20. 3. 2020, výplatnice za období říjen 2020 až prosinec 2020 a leden 2021 až únor 2021, emailová komunikace ze dne 24. 3. 2021, stížnost ze dne 21. 5. 2021, předžalobní výzva ze dne 29. 9. 2021, detail zprávy ze dne 21. 5. 2021 a 29. 9. 2021, listina základních práv zaměstnance během epidemie koronaviru, tisková zpráva z 12. 3. 2020 Ministerstva práce a sociálních věcí, a to: koronavirus a pracovněprávní souvislosti, zaměstnanec je v nařízené karanténě, pojistné podmínky k cestovnímu pojištění žalované) soud zjistil následující skutkový stav:7. Na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2015 byla žalobkyně zaměstnána u žalované s druhem práce referentka klientského centra s místem výkonu práce v , Anonymizováno, . Nástup do práce byl dne 1. 9. 2015 a pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou na dobu jednoho roku.

8.Z dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2015 a 28. 4. 2017 vyplývá, že pracovní poměr byl změněn na dobu neurčitou a s účinností od 1. 5. 2017 žalobkyně pracovala s druhem práce specialista administrativy klientského centra.

9.Ze mzdového výměru ze dne 1. 7. 2019 má soud za prokázané, že zaměstnavatel určil zaměstnanci od 1. 7. 2019 mzdu ve výši 25.000 Kč a dále nenárokovou odměnu až do výše 4.000 Kč měsíčně jako pohyblivý měsíční výkonnostní bonus (vyplácen měsíčně po vyhodnocení výkonu).

10.Z oznámení o vzniku překážek v práci na straně zaměstnavatele ze dne 3. 3. 2021 vyplývá, že žalovaná oznámila žalobkyni vznik překážek v práci na straně zaměstnavatele dle § 207 písm. b) zákoníku práce ode dne obdržení tohoto dokumentu až do odvolání. Žalobkyně převzala oznámení dne 3. 3. 2021.

11.Z emailové komunikace ze dne 26. 2. 2021, 5. 3. 2021, 24. 3. 2021, 16. 4. 2021 a 21. 7. 2022 vyplývá, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva, dle které by žalobkyni bylo umožněno pracovat doma (tzv. home office), žalobkyně se přesto v rozhodném období nacházela mimo pracoviště žalované, přestože žádala zaměstnavatele o vstup na pracoviště.

12.Z výplatnice žalobkyně za období říjen 2020 až prosinec 2020 soud zjistil, že žalobkyně v říjnu 2020 odpracovala 158 hodin, čerpala dovolenou 2 dny a náležela jí mzda ve výši 24.215 Kč hrubého výdělku, v listopadu 2020 odpracovala 158 hodin a náležela jí mzda ve výši 27.579 Kč hrubého výdělku, v prosinci 2020 žalobkyně odpracovala 136 hodin, čerpala dovolenou 5 dnů a náležela jí mzda ve výši 22.478 Kč hrubého výdělku.

13.Z výplatnice žalobkyně za období leden 2021 až březen 2021 vyplývá, že žalobkyně v lednu 2021 odpracovala 168 hodin a náležela jí mzda ve výši 36.000 Kč hrubého výdělku, v únoru 2021 odpracovala 160 hodin a náležela jí mzda ve výši 29.000 Kč. Žalobkyně v březnu 2021 odpracovala 8 hodin, čerpala dovolenou 1 den (8 hodin) a po dobu 168 hodin pobírala náhradu mzdy 60% za překážky v práci ze strany org. a náležela jí mzda ve výši 1.087 Kč hrubého výdělku.

14.Usnesením vlády ze dne 18. 3. 2021 č. 299, usnesením vlády ze dne 26. 3. 2021 č. 314, usnesením vlády ze dne 26. 3. 2021 č. 315, usnesením vlády ze dne 26. 2. 2021 č. 216 vláda ČR za účelem předcházení šíření onemocnění Covid-19 při řešení krizové situace související s výskytem onemocnění Covid-19 omezila volný pohyb osob na území České republiky a zakázala všem osobám opustit území okresu, na jehož území mají osoby trvalý pobyt nebo bydliště s výjimkami.

15.Dle tiskové zprávy ze dne 12. 3. 2020 Ministerstva práce a sociálních věcí, a to: koronavirus a pracovněprávní souvislosti, zaměstnanec je v nařízené karanténě vyplývá, že ministerstvo vyslovilo názor, že v době překážek v práci na straně zaměstnavatele z důvodu přijetí krizového opatření v souvislosti s výskytem onemocnění Covid-19 v důsledku nepřidělování zaměstnavatelem zaměstnanci práci se jedná o tzv. jinou překážku v práci na straně zaměstnavatele dle § 208 zákoníku práce, po dobu jejíhož trvání zaměstnanci náleží náhrada mzdy/platu ve výši jeho průměrného výdělku.

16.Z výpovědi z pracovního poměru ze dne 29. 3. 2021 soud zjistil, že na základě rozhodnutí o organizační změně ze dne 25. 3. 2021 se žalobkyně stala nadbytečnou pro zaměstnavatele dle § 52 písm. c) zákoníku práce, pracovní poměr měl skončit ke dni 31. 5. 2021 s tím, že žalobkyni náleží odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku.

17.Předžalobní výzvou ze dne 29. 9. 2021 žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné náhrady mzdy ve výši celkem 26.202 Kč čistého výdělku (36.830 Kč hrubého výdělku) z důvodu krácení náhrady mzdy pro překážky v práci na straně zaměstnavatele dle § 207 písm. b) zákoníku práce oproti náhradě mzdy dle § 208 zákoníku práce.

18.Z dalších předložených důkazů (článek , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, ze dne 20. 3. 2020, detail zprávy ze dne 21. 5. 2021 a 29. 9. 2021, listina základních práv zaměstnance během epidemie koronaviru a pojistné podmínky k cestovnímu pojištění žalované, výplatnice za duben a květen 2021) nebyly zjištěny žádné pro rozhodnutí soudu rozhodné skutečnosti.

19.Po provedeném dokazování, když soud hodnotil každý důkaz jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, soud učinil závěr o skutkovém stavu věci:20. Účastníci řízení uzavřeli dne 1. 9. 2015 pracovní smlouvu, na základě které žalobkyně konala práci pro žalovanou v pracovním poměru s druhem práce specialista administrativy klientského centra. Žalovaná od 3. 3. 2021 do 31. 5. 2021 nepřidělovala žalobkyni práci a hradila jí 60% průměrné měsíční mzdy jako náhradu mzdy dle § 207 písm. b) zákoníku práce. Žalobkyni byla dne 29. 3. 2021 doručena výpověď z pracovního poměru.

21.Po právní stránce soud dospěl k závěru, že na věc je třeba aplikovat zákon č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2021 (dále jen „zákoník práce“), neboť se jedná o vztah vznikající při výkonu práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem podle ust. § 1 zákona č. 262/2006 Sb.

22.Podle ustanovení § 109 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.

23.Podle ust. § 109 odst. 2 zákoníku práce mzda je peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.

24.Podle § 207 písm. b) zákoníku práce nemůže-li zaměstnanec konat práci v důsledku přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy nebo živelní událostí a nebyl-li převeden na jinou práci, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši nejméně 60% průměrného výdělku.

25.Podle ust. § 208 zákoníku práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a § 87).

26.Podle ust. § 141 odst. 1 zákoníku práce mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

27.Podle ust. § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

28.Podle ust. § 353 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a za odpracované doby v rozhodném období.

29.Podle ust. § 354 odst. 1 zákoníku práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

30.Podle ust. § 356 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek. Podle ust. § 356 odst. 2 zákoníku práce má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce.

31.Po vyhodnocení skutkového stavu a jeho podřazení pod odpovídající právní normy soud dospěl k závěru, že žaloba je z části důvodná. Mezi účastníky byla uzavřena pracovní smlouva, na základě které žalobkyně vykonávala pro žalovanou práci specialisty administrativy klientského centra, a to i v rozhodném období od 3. 3. 2021 do 31. 5. 2021, žalobkyně se v tomto rozhodném období na základě pokynu zaměstnavatele nacházela mimo pracoviště z důvodu hrozby onemocnění Covid-19. Žalobkyně tedy pro žalovanou práci v rozhodném období nekonala a pobírala náhradu mzdy dle § 207 písm. b) zákoníku práce ve výši 60% mzdy s tím, že na pracoviště žalované v rozhodném období docházeli zaměstnanci na pokyn zaměstnavatele jen do některých oddělení. Žalobkyně žádala žalovanou opakovaně o přidělení práce, avšak neúspěšně.

32.Žalovaná přes výzvu soudu dle § 118a odst. 3 o.s.ř. k prokázání tvrzení, že v období od 3. března 2021 do 31. 5. 2021 se žalobkyně nacházela mimo pracoviště žalované z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele dle § 207 písm. b) zákoníku práce žádné další důkazy nenavrhla. Žalovaná tedy neunesla důkazní břemeno k tomuto tvrzení, že došlo k přerušení práce u žalované způsobené živelní událostí. Živelní událostí je nepředvídatelná okolnost vyvolaná přírodními silami či živly. Soud je toho názoru, že žalovaná přes výzvu soudu neprokázala, že hrozba onemocněním Covid-19 je živelní událostí tak, jak je popsána v § 207 písm. b) zákoníku práce.

33.Žalobkyně v době od 3. 3. 2021 do 31. 5. 2021 byla připravena konat práci pro žalovanou na svém pracovišti, práci však nekonala z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele dle § 208 zákoníku práce a náleží jí tak náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku dle § 351 a násl. zákoníku práce. Zde soud vychází z premisy, že zaměstnanec má právo na náhradu mzdy z titulu jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele tehdy, je-li sám připraven, schopen a ochoten konat práci podle pracovní smlouvy, tj. nemohl-li konat práci jen v důsledku postupu zaměstnavatele. Soud má ze shodných tvrzení účastníků řízení za nesporné, že žalobkyně konat práci pro žalovanou na pracovišti mohla a byla připravena a schopna ji konat, když vyzvala zaměstnavatele k pokynu, aby se žalobkyně mohla dostavit na své pracoviště, pokyn od zaměstnavatele však neobdržela. Žalobkyně tedy nedocházela na pracoviště z důvodu na straně zaměstnavatele, když v rozhodném období se na pracovišti žalované nacházeli jen někteří zaměstnanci. Je skutečností, že žalobkyně pobírala náhradu mzdy ve výši 60% mzdy dle § 207 písm. b) zákoníku práce, avšak soud nemá v řízení za prokázáno, že podmínky pro vyplácení náhrady mzdy ve výši 60% průměrné mzdy v případě žalobkyně nastaly. Soud není toho názoru, že hrozba onemocněním Covid-19 by byla živelnou událostí tak, jak ji popsala žalovaná, a to zvláště za situace, kdy části zaměstnanců bylo umožněno dostavit se na pracoviště. Živelní událostí se rozumí extrémní projev přírodních sil spojený s ničivými účinky, což v kontextu České republiky se jedná o povodně, požáry, vichřice dosahující stupně orkánu apod. V daném případě však pandemii infekčního onemocnění, kam spadá onemocnění Covid-19, není živelnou událostí. Pokud tedy nejsou podmínky k překážkám v práci na straně zaměstnavatele dle § 207 písm. b) zákoníku práce, přísluší žalobkyni náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku dle § 208 zákoníku práce. Uplatnění konta pracovní doby dle § 86 a § 87 zákoníku nebylo ze strany žalované tvrzeno. V daném případě se také neuplatní nižší náhrada mzdy dle ust. § 209 zákoníku práce, když dle tvrzení žalované nebyla uzavřena s odborovou organizací žádná dohoda o výši poskytované náhrady mzdy, která přísluší zaměstnanci dle § 209 odst. 1 zákoníku práce. Pokud tedy po dobu existence odborové organizace u žalované nebyla dohoda uzavřena, nelze náhradu mzdy krátit na 60 % průměrné mzdy.

34.Žalobkyni tedy dle § 208 zákoníku práce za rozhodné období náleží náhrada mzdy, jejíž výši soud vypočetl takto:Rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku je v projednávané věci říjen až prosinec 2020, neboť nárok na náhradu mzdy je požadován za období 3. 3. 2021 do 31. 3. 2021 (srov. ust. § 354 odst. 1 zákoníku práce).Průměrný hodinový výdělek v rozhodném období činil 164,32 Kč/hod., když tuto výši soud vypočetl následovně: v rozhodném období byla zúčtována mzda ve výši 74.274 Kč (součet mezd 24.215 Kč + 27.579 Kč + 22.478 Kč, když soud do základu pro výpočet průměrného výdělku nezahrnul náhradu mzdy za dovolenou), počet odpracovaných hodin byl 452; podíl částek 74.272 Kč a 452 hod. = 164.32 Kč průměrný hodinový výdělek.Rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku je v projednávané věci také leden až březen 2021, neboť nárok na náhradu mzdy je požadován také za období 1. 4. 2021 do 30. 4. 2021 (srov. ust. § 354 odst. 1 zákoníku práce).Průměrný hodinový výdělek v rozhodném období činil 202,72 Kč/hod., když tuto výši soud vypočetl následovně: v rozhodném období byla zúčtována mzda ve výši 66.087 Kč (součet mezd 36.000 Kč + 29.000 Kč + 1.087 Kč, když soud do základu pro výpočet průměrného výdělku nezahrnul náhradu mzdy za dovolenou), počet odpracovaných hodin byl 336; podíl částek 66.087 Kč a 336 hod. = 202,72 Kč průměrný hodinový výdělek.Žalobkyni by tedy náležela náhrada mzdy za období 3. 3. 2021 až 31. 3. 2021 ve výši 27.606 Kč (alikvotní podíl 168 hodin z 176 hodin dle plánovacího kalendáře 2021 při výdělku 28.579 Kč = 168 hod. x 164,32 hod), za období 1. 4. 2021 do 30. 4. 2021 by žalobkyni náležela částka 34.057 Kč (průměrný hodinový výdělek 202,72 Kč x. 168 hod.).Dle skutkového tvrzení žalobkyně žalovaná uhradila žalobkyni za březen 2021 náhradu mzdy ve výši 16.535 Kč a za duben 2021 náhradu mzdy ve výši 18.882 Kč. Náhradu mzdy hrazenou žalovanou je nutno odečíst od vypočtené náhrady mzdy dle § 208 zákoníku práce (rozdíl náhrady mzdy 100% a 60%) a žalobkyni by tak správně náležela náhrada mzdy za období od 3. 3. 2021 do 30. 4. 2021 ve výši celkem 26.246 Kč. Žalobkyně se však domáhala zaplacení částky 11.024 Kč za období 3. 3. 2021 až 31. 3. 2021 a částky 12.588 Kč za období 1. 4. 2021 do 30. 4. 2021. Soud je vázán návrhem žalobkyně, a proto nemohl vycházet z vypočtené částky, nýbrž z návrhu žalobkyně.Po odečtení částečného zpětvzetí žaloby za duben 2024 v částce 9.442 Kč tak soud přiznal žalobkyni částku 14.170 Kč (11.024 Kč za období od 3. 3. 2021 do 31. 3. 2021 a částku 3.146 Kč za období od 1. 4. 2021 do 11. 4. 2021).Celkem tedy žalobkyni náleží náhrada mzdy ve výši 14.170 Kč.

35.Náhrada mzdy za březen 2021 je splatná od 1. 5. 2021 a za duben 2021 od 1. 6. 2021 a ode dne následujícího je žalovaná v prodlení. S ohledem na uvedené tedy soud zavázal žalovanou k uhrazení dlužné částky ve výši 14.170 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z jednotlivých částek, v souladu s ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když výše úroku z prodlení odpovídá podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinnému k prvému dni prodlení. Ve zbytku nedůvodného úroku z prodlení tedy soud žalobu zamítl.

36.S ohledem na soudem připuštěnou změnu žalobu soud v souladu s ust. § 7 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, rozhodl o stanovení povinnosti žalobkyni k doplacení soudního poplatku ve výši 531 Kč.

37.O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. a § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř., podle kterého soud přiznal plnou náhradu nákladů řízení žalobkyni, neboť jeho neúspěch byl v poměrně nepatrné části. Žalobkyni tak náleží plná náhrada nákladů řízení ve výši celkem 13.388 Kč. Náklady řízení jsou představovány:- soudním poplatkem ve výši 1.842 Kč,- v odměně právní zástupkyně žalobkyně za celkem čtyři úkony právní služby, z toho tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu ve věci samé – žaloba a replika ze dne 30. 9. 2022) ve výši 2.180 Kč za úkon, dále za jeden úkon právní služby (účast u jednání soudu dne 31. 1. 2023) ve výši 2.580 Kč za úkon dle § 7 § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), v platném znění,- za čtyři náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu v částce 1.200 Kč,- náklady za jednání před mediátorem ve výši 726 Kč.Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení dle § 160 odst. 1 o.s.ř. ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

38.Soud nepřiznal žalobkyni jako účelně vynaložené náklady řízení dva úkony právní služby, a to za doplnění žaloby ze dne 14. 4. 2022 a poradu s klientem ze dne 18. 4. 2023, když porada s klientem nebyla soudu doložena a žaloba by měla být perfektní již ke dni zahájení občanskoprávního řízení.

Odkazované předpisy

Související rozhodnutí

21 C 246/2025-17 15.04.2026

rozvod manželství

72 C 22/2026-23 14.04.2026

10 534 Kč s příslušenstvím - příspěvek za nepojištěné vozidlo

41 C 127/2025-32 10.04.2026

zaplacení 17 665 Kč - nedoplatek na elektřině

37 C 39/2026-23 09.04.2026

11 993,18 Kč s příslušenstvím - úvěr

16 C 256/2025-35 09.04.2026

20 000 Kč s příslušenstvím - bezdůvodné obohacení

Komentáře 0

Pro psaní komentářů se prosím přihlaste.

Informace

Spisová značka	38 C 51/2022-62
Soud	Městský soud v Brně
Soudce	Mgr. Ivo Kadrmas
Datum rozhodnutí	25.01.2024
Datum zveřejnění	28.05.2025
ECLI	ECLI:CZ:MSBR:2024:38.C.51.2022.1

Přihlaste se a sledujte podobná rozhodnutí

Registrace zdarma Přihlásit se

38 C 51/2022-62

o zaplacení částky 36 830 Kč s příslušenstvím - náhrada mzdy

Odkazované předpisy

Související rozhodnutí

Komentáře 0

Informace

Klíčová slova

Podobná rozhodnutí

Další od tohoto soudu

Spolupracující weby

Oblíbené

Historie prohlížení