13 C 331/2024-34

1 Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 18. 7. 2024 po žalované domáhala zaplacení částky 12 656 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 656 Kč od 21. 9. 2023 do zaplacení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, částky ve výši 2 860 Kč jako dluhu a smluvní pokuty vyplývající ze smlouvy o zápůjčce a úvěru uzavřené mezi nimi dne 21. 8. 2023 včetně dodatku ze dne 30. 8. 2023.2 Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, tedy nesporovala skutková tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě.3 Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., protože účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4 Ze smlouvy o bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla zápůjčku prostřednictvím své webové stránky , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, , na které si žalovaná nejprve přečetla nabídku na uzavření smlouvy, nastavila si dle vlastní volby dostupné parametry – splatnost a výši zápůjčky. Poté žalovaná vyplnila na webové stránce žalobce formulář – Žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadala své osobní údaje, a to včetně svého telefonního čísla a e-mailové adresy. Tímto žalovaná učinila návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce vůči žalobkyni a souhlasila i se všeobecnými obchodními podmínkami, které jsou součástí, smlouvy. Žalovaná uzavřela dne 21. 8. 2023 tímto způsobem smlouvu o zápůjčce a dne30.8.2023 dodatek ke smlouvě o úvěru č. , hodnota, . Z výpisu z účtu žalobkyně bylo zjištěno, že dne 21. 8. 2023 byla žalované odeslaná platba ve výši 6 100 Kč a dne 30. 8. 2023 platba ve výši 3 900 Kč. Žalovaná byla opakovaně upomínána o zaplacení dlužné částky, a to upomínkami ze dne 27. 9. 2023, 4. 10. 2023, 11. 10. 2023, 20. 10. 2023 a 4. 11.2023, kdy byla stanovena splatnost dlužné částky „ihned“,5 Dle tvrzení žalobkyně žalovaná dluží ze smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 7. 2023 na jistině a dlužném poplatku 18 550 Kč, na nákladech spojených s uplatněním pohledávky 2 500 Kč a smluvní pokutě 5 026 Kč.6 Z předžalobní výzvy ze dne 4. 6. 2024 bylo zjištěno, že právní zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovanou opětovně k zaplacení dluhu do tří dnů. Předžalobní výzva byla odeslaná dne 4. 6. 2024 (viz podací lístek).7 Žaloba je částečně důvodná.8 O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalobkyně uzavřela dne 18. 7. 2023 se žalovanou jako spotřebitelem smlouvu o zápůjčce a smlouvu o úvěru (§ 2390 a § 2395 o. z.), na základě které poskytla žalované 10 000 Kč, aniž by jako věřitel poskytující úvěr spotřebiteli postupovala s obornou péčí.9 Právní zástupkyně žalobkyně byla vyzvána, aby doložila, jakým způsobem žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalované na což reagovala tak, že prověření úvěruschopnosti žalované nebude doplňovat a požádal soud, aby ve věci rozhodl tak, že žalovaná je povinna žalobkyni vrátit vše, co dle smlouvy dostala, tedy vrátit bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z. Dále sdělila, že žalovaná od poskytnutí zápůjčky do současné doby nezaplatila žádnou částku.10 Soud tedy uzavřel, že žalobkyně se nijak nezabývala výdaji žalované, natož aby je nějak ověřovala, když provedeného dokazování nelze nijak dovodit, že se žalobkyně otázkou příjmů a výdajů žalované jakkoli zabývala. Tedy žalobkyně s odbornou péčí nepostupovala při prověřování úvěruschopnosti žalované.11 Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12 Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.13 Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“14 Soud má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyně), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde „nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně žalobkyně nesplnila.15 Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.16 Soud má za to, že v ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti; zde srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 132/2019 nebo sp. zn. 23 Co 128/2019, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti).17 Pro úplnost soud odkazuje i na rozhodnutí Soudního dvora EU k předběžné otázce týkající se úvěruschopnosti, které si vykládá shodně, jak uvedl výše, tj. otázku splnění povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost dlužníka, je třeba zkoumat z úřední povinnosti (http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=224110&pageIndex=0&doclang=CS&mode=req&dir=&occ=first&part=1&cid=403894).18 V poměrech projednávané věci soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila, když posouzení úvěruschopnosti žalované řádně neprovedla, zejména podrobně nezjišťovala a neověřovala skutečné výdaje žalované. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K žádnému takovému porovnání však reálně vzhledem k neexistenci podkladů k pravidelným výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít.19 V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla u uzavřené smlouvy, neboť tato posouzení proběhla víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčených smlouvy o spotřebitelském úvěru a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru redukce nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Žalovaná poskytnuté peněžní prostředky nevrátila, na úkor žalobkyně se bezdůvodně obohatila, a je proto povinna v rozsahu bezdůvodného obohacení plnění žalobkyni dle § 2991 a 2993 o. z. vrátit, a to bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění dle § 1958 o. z.20 V řízení bylo prokázáno, že žalovaná od žalobkyně převzala na základě smlouvy celkem částku 10 000 Kč a žalobkyni dosud nic nezaplatila. Soud proto žalované uložil povinnost vrátit žalobkyni jistinu v celkové výši 10 000 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou ke splnění dluhu ihned již první upomínkou ze dne 27. 9. 2023 a to ihned, žalované tak v souladu s § 573 o. z. zásilka došla dne 30. 9. 2023, dne 1. 10. 2023 měla žalovaná dluh zaplatit, od 2.10.2023 je žalovaná v prodlení. Soud proto v souladu s § 1970 o. z. v návaznosti na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. uložil žalované též povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení od 2.10.2023. Při určení lhůty k plnění soud vyšel z § 160 odst. 1 o. s. ř. a zákonné lhůty 3 dnů, neboť s ohledem na pasivitu žalované nebyly zjištěny žádné skutečnosti odůvodňující její prodloužení či plnění ve splátkách.21 Výrokem II. pak soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku zamítl. Jestliže jsou totiž smlouvy o zápůjčce a úvěru shora citované neplatné, nebyla mezi účastníky řízení platně sjednána ani platba úroku a poplatků a smluvní pokuta, žalobkyni tak nevznikl nárok na jejich zaplacení, ani nárok na úrok z prodlení za období předcházející dni 2. 10. 2023, kdy žalovaná nebyla v prodlení.22 O nákladech řízení soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení úspěch ve výši 64 %, žalovaná ve výši 41 %, soud proto přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 36 %. Žalobkyně má tedy nárok na zaplacení nákladů ve výši 28 % z celkově uplatněných nákladů řízení. Celkové náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a odměny zástupkyně žalobkyně, jejíž výši určil soud postupem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“). ust. § 14b vyhl. MS ČR č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, advokátního tarifu, (tarifní hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč a žalobkyni je přiznána náhrada nákladů řízení), soud při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikoval toto ustanovení a přiznal procesně úspěšné žalobkyni, která žalovaného před podáním žaloby vyzvala ke splnění povinnosti dle § 142a o. s. ř., na náhradě nákladů řízení odměnu za 3 úkony právní služby (sepis návrhu, převzetí věci, upomínka) v částce 900 Kč, 3 x paušální náhradu ve výši 300 Kč (3 x 100 Kč za každý z úkonů právní služby), 21% DPH ve výši 252 Kč. Celkové náklady právního zastoupení žalobkyně či 2 252 Kč, z toho 28 % představuje částku 630,56 Kč.