38 Co 155/2024-258

1.Městský soud v Brně jako soud I. stupně zamítl v záhlaví označeným rozhodnutím žalobu o zaplacení částky , částka, Kč se zákonným úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku , částka, Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalované (výrok II.). S ohledem na důvodně uplatněnou námitku promlčení ze strany žalované, je žalovaný nárok promlčen. Podle názoru soudu I. stupně se žalobkyně v rámci trestního řízení vedeného proti žalované se svým nárokem na náhradu škody vůči ní řádně nepřipojila, když řádně nespecifikovala, jakou částku po ní požaduje, což byl ostatně i důvod, pro který jí trestní soud žádnou škodu v adhezním řízení nepřiznal. Se svým nárokem se žalobkyně v rámci adhezního řízení připojila pouze s celkovou částkou, navíc specifikovanou ve vztahu k , jméno FO, a společnosti , právnická osoba, s tím, že ke specifikaci jakékoliv částky ve vztahu k žalované vůbec nedošlo. Pokud se tedy žalobkyně řádně nepřipojila se svým nárokem proti žalované na náhradu škody v rámci trestního řízení proti ní vedeného, nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby po dobu vedeného trestního řízení, a proto je nárok žalobkyně promlčen, neboť ke dni zahájení tohoto civilního řízení uplynula jak objektivní, tak i subjektivní promlčecí doba podle § 106 odst. 1 a § 106 odst. 2 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013. Subjektivní promlčecí doba dle § 106 občanského zákoníku trvala , počet let, roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a kdo za ni odpovídá, objektivní promlčecí doba v rozsahu , počet let, let počala běžet dle § 106 odst. 2 občanského zákoníku ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. K samotnému skutku, pro který byla žalovaná stíhána, došlo v rozmezí doby od , datum, do , datum, , když od této doby běžela tzv. objektivně promlčecí doba v trvání deseti let, tedy bez stavení v rámci trestního řízení, by skončila , datum, . Subjektivní promlčecí doba v trvání , počet let, let žalobkyni počala běžet od doby, kdy se dozvěděla o škodě a o žalované jako o tom, kdo za škodu odpovídá. Podle sdělení zástupce žalobkyně, o žalované jako další osobě, která za škodu odpovídá, se žalobkyně dozvěděla až se zahájením trestního stíhání, tedy v , měsíc, rok, , subjektivní promlčecí doba bez stavení v rámci trestního řízení skončila v , měsíc, rok, Řízení bylo v dané věci zahájeno , datum, .

2.Žalobkyně podala proti shora uvedenému rozsudku soudu I. stupně do celého jeho rozsahu odvolání a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. S právním závěrem soudu I. stupně o důvodnosti vznesené námitky promlčecí žalobkyně nesouhlasí. Z komentářové literatury a judikatury vztahující se k otázce stavení promlčecí lhůty vyplývá, že připojí-li se poškozený s nárokem náhrady škody bez upřesnění výše požadované náhrady škody, nemá toto připojení s nárokem poškozeného účinky řádného uplatnění práva ve smyslu § 112 zákona č. 40/1964 Sb., současná judikatura ve vztahu ke způsobu vyčíslení požadovaného plnění při uplatnění nároku v adhezním řízení dovozuje, že stačí uvedení minimální částky, v jaké výši má být škoda nahrazena, případně postačí uvedení takových údajů, z nichž je výše nároku na náhradu škody zřejmá i bez dalšího vyčíslení škody jako je např. bodové ohodnocení bolestného či ztížení společenského uplatnění (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5168/2015, sp. zn. 25 Cdo 5378/2015). Pro situace, kdy se v občanskoprávním řízení, v němž poškozený po skončení trestního řízení uplatnil svůj civilní nárok, může stát sporným, zda se k předchozímu trestnímu řízení skutečně řádně připojil ve smyslu § 43 odst. 3 trestního řádu, Nejvyšší soud judikoval, že výrok, jímž je poškozený podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázán na občanskoprávní řízení, může být učiněn jedině na podkladě návrhu poškozeného, který je v souladu s § 43 odst. 3 trestního řádu. Jestliže tedy trestní soud samostatným výrokem odkázal poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, je třeba v občanském soudním řízení ve smyslu § 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. vycházet z toho, že poškozený opravdu v souladu s § 43 odst. 3 trestního řádu navrhl, aby trestní soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu či nemajetkovou újmu, případně vydat bezdůvodné obohacení. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, sp. zn. RC 29/2019. V pochybnostech je při řešení otázky, zda poškozený v trestním řízení podal návrh podle § 43 odst. 3 trestního řádu, zapotřebí přihlédnout k důvěře poškozeného v řádnost postupu orgánů činných v trestním řízení a legitimnímu očekávání, jež na jeho straně mohlo být založeno tím, že s ním orgány činné v trestním řízení fakticky jednaly jako s poškozeným, který se k trestnímu řízení skutečně připojil, zejména tím, že trestní soud do svého rozhodnutí začlenil výrok ve smyslu § 229 odst. 1 trestního řádu. Z výše uvedeného vyplývá, že jestliže trestní soud jednal s žalobkyní jako s poškozenou, je naplněn předpoklad jejího řádného a včasného přihlášení se do trestního řízení. Pokud by měl trestní soud za to, že žalobkyně se svým nárokem řádně a včas nepřihlásila, pak by poškozenou dle ustanovení § 206 odst. 3 trestního řádu z trestního řízení vyloučil. Důvodem, proč soud nerozhodl o nároku poškozené pojišťovny a odkázal ji s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních je skutečnost, že poškozená obecně vymezila své nároky, aniž by přesněji uvedla, jaké částky nárokuje po každém z obžalovaných. Soud nemohl nahrazovat poškozeného a určovat, v jaké výši poškozená pojišťovna požaduje uplatněnou škodu po každém obžalovaném. Jestliže se tedy žalobkyně řádně a včas připojila do trestního řízení, avšak se svým nárokem byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť bylo potřeba ještě doplnit dokazování ve vztahu tomu kterému pachateli a jím způsobené škody, nemůže mít tento postup za následek nestavení promlčecí lhůty, tím spíše, když trestní soud sám výslovně uzavřel, že je nepochybné, že základ nároku žalobkyně coby poškozené je dán. Závěrem žalobkyně uvedla, že v daném případě žalobkyně coby poškozená vyčíslila škodu na částku , částka, Kč, s níž se přihlásila do trestního řízení jako celku vedeného vůči několika obviněným. Ze strany orgánů činných v trestním řízení žalobkyně nebyla poučena o tom, že absentuje konkrétní vyčíslení škody vůči tomu, kterému pachateli. Ostatně tento nedostatek byl také jediným důvodem, pro odkázání žalobkyně s jejím nárokem na civilní řízení.

3.Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedla, že k zahájení jejího trestního stíhání došlo , datum, , soud I. stupně v dané věci rozhodl , datum, a jeho rozhodnutí následně potvrdil soud II. stupně , datum, . Žalobkyně se jako poškozená se vzniklou škodou připojila do trestního řízení sdělením ze dne , datum, , kterým vyčíslila celkovou škodu, která jí vznikla (tj. částkou ve výši , částka, Kč a , částka, Kč). V dalším průběhu trestního řízení, škodu, kterou jí měl způsobit každý jednotlivý obžalovaný neupřesnila a z toho důvodu byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody do občanskoprávního řízení. Za účelem zachování právní jistoty a smyslu institutu promlčení Nejvyšší soud ČR opakovaně judikoval, že takové připojení však musí splňovat určité náležitosti, tedy musí být patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu se uplatňuje (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2353/2014). Z provedeného dokazování, ale i tvrzení samotného právního zástupce žalobkyně přitom plyne, že žalobkyně se nikdy řádně a včas ve smyslu shora uvedeném, tj. v konkrétní výši a vůči komu, do trestního řízení s nárokem na náhradu škody nikdy nepřipojila. Sama žalobkyně uvádí, že to byla právě ona, která orgánům činným v trestním řízení dodala jednotlivé podklady, na jejichž základě byla určena výše škody způsobené každým pachatelem. Judikatura, na kterou žalobkyně v odvolání odkazuje (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5168/2015, sp. zn. 25 Cdo 5378/2015) s argumentací uvedenou žalobkyní a soudu I. stupně nikterak nesouvisí, neboť judikát sp. zn. 25 Cdo 5168/2015 se zabýval případem, kdy byl pouze jeden žalovaný, tj. bylo jasné vůči komu byla škoda uplatňována, a pokud jde o rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 5378/2015, z něho plyne, že žalobkyně podmínky pro uplatnění nároku na náhradu škody u příslušného orgánu nesplnila, a škodu v jaké výši a vůči komu neuplatnila, přičemž se tedy nejednalo o řádný návrh, který by mohl zapříčinit stavení běhu promlčecí lhůty. I samotná komentářová literatura, na kterou žalobkyně odkazuje, podporuje správné závěry soudu I. stupně, a to že se jako poškozená řádně v konkrétní výši vůči konkrétnímu obžalovanému nepřipojila s nárokem na náhradu škody do trestního řízení, z toho důvodu nedošlo ke stavení běhu promlčecí lhůty a její nárok je proto promlčen. Žalovaná nesouhlasí s argumentací žalobkyně, že výklad Městského soudu v Brně by znamenal, že pokaždé, když je poškozený odkázán do občanskoprávního řízení dle § 229 odst. 1 trestního řádu, hrozí, že je nárok promlčen. Pakliže poškozený svůj nárok uplatní v souladu se zákonem a judikaturou, jeho nárok nebude nikdy promlčen a zároveň poškozenému nic nebrání v tom, aby svůj nárok začal řešit skrze občanskoprávní řízení. Ostatně žalobkyně měla tento postup sama zvážit, když již v roce , rok, po vydání rozsudku soudu II. stupně si musela být vědoma, že se do trestního řízení přihlásila v rozporu se zákonem a z toho důvodu byla odkázána do občanskoprávního řízení. Dále žalovaná podotkla, že podmínkou pro stavení lhůty je též řádné pokračování v zahájeném řízení, tj. také podání civilní žaloby, je-li poškozený ze strany soudu k tomu odkázán. S ohledem na personální zázemí žalobkyně, podání žaloby nic nebránilo, i tak ji ale podala téměř dva roky od vydání rozhodnutí odvolacího trestního soudu. Institut promlčení směřuje k tomu, aby věřitelé byli aktivní v uplatňování svých práv. Z provedených důkazů a zjištěných skutečností je zjevné, že žalobkyně aktivní nebyla vůbec. Nejprve se v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR nepřipojila řádně do trestního řízení a s podáním žaloby otálela i po rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.1.2021, kdy bylo zcela jasné, že tento soud rozhodnutí ve směru k náhradě škody pouze potvrdí.

4.Krajský soud v Brně jako soud odvolací, na základě přípustného odvolání (§ 201, § 202 odst. 1 o.s.ř.), které bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a se všemi náležitostmi (§ 205 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadeném opravným prostředkem, stejně jako řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5.Ze spisu soudu I. stupně odvolací soud zjistil, že usnesením Policie ČR ze dne , datum, bylo zahájeno, kromě dalších osob, i trestní stíhání žalované, která se dopouštěla protiprávního jednání v době od , datum, do , datum, , za které byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2019, č. j. 10 T 3/2016 – 27891 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2021, č. j. 3 To 7/2020 – 28130, který nabyl právní moci dne 27. 1. 2021 uznána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle § 202 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku ve stádiu pokusu. V návaznosti na formulář Policie ČR se žalobkyně připojila do trestního řízení sdělením ze dne , datum, , jehož součástí bylo potvrzené poučení poškozené právnické osoby v trestním řízení včetně vyčíslení celkové škody, která žalobci z důvodu rozsáhlých pojistných podvodů vznikla. Tímto přípisem žalobkyně sdělila Policii ČR, že žaloby na , jméno FO, a , právnická osoba, nebyly podány z ekonomických důvodů, kdy zaplacený soudní poplatek je vysoký a předpoklad vrácení zcela nereálný. Žalobkyně vyčíslila přímou škodu ve výši , částka, Kč, konkrétně ve vztahům k žalované nebylo ohledně připojeného nároku na náhradu škody uvedeno ničeho. Před odvolacím soudem zástupce žalobkyně uvedl, že jinak než přípisem ze dne , datum, se s nárokem na náhradu škody v trestním řízení ve vztahu k žalované nepřipojil. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19.2.2019, č.j. 10 T 3/2016 – 27891 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.1.2021 č.j. 3 To 7/2020 – 28130 byla žalobkyně podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázána se svým nárokem na náhradu škody vůči všem obžalovaným na řízení ve věcech občanskoprávních s odůvodněním, že obecně vymezila své nároky, aniž by přesněji uvedla, jaké částky nárokuje po každém z obžalovaných, případně v jaké kombinaci nebo v jakých skupinách odpovídají za jednotlivé výše škod. Soud nemohl nahrazovat poškozeného (žalobce) a určovat, v jaké výši poškozená pojišťovna požaduje uplatněnou škodu po každém obžalovaném.

6.Podle § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. ve znění od 1. 1. 2014, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

7.Podle § 3036 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. ve znění od 1. 1. 2014, podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

8.Podle § 100 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013, právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

9.Podle § 106 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013, právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

10.Podle § 106 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013, nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

11.Podle § 112 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.

12.Odvolací soud se v prvé řadě, stejně jako soud I. stupně, zabýval otázkou, zda s ohledem na vznesenou námitku promlčení ze strany žalované byly splněny podmínky stavení běhu promlčecí doby podle § 112 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013, s ohledem na trestní řízení vedené proti žalované, které bylo zahájeno v měsíci , měsíc, rok, a pravomocně skončilo , datum, , došlo ke stavení běhu promlčecí doby. Předpokladem stavení běhu promlčecí doby podle ustanovení § 112 občanského zákoníku je, že v trestním řízení byl řádně a včas uplatněn nárok poškozeného na náhradu škody. Odvolací soud vyšel při hodnocení těchto předpokladů ze stávající judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2478/2024, sp. zn. 25 Cdo 2950/2016, sp. zn. 25 Cdo 5168/2015, sp. zn. 25 Cdo 5378/2015), podle níž uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody v rámci trestního řízení, jež má za následek stavení běhu promlčecí doby podle § 112 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 předpokládá, že z podání poškozeného je patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu se uplatňuje. Žalobkyně se sice v rámci trestního řízení vedeného proti žalované s nárokem na náhradu škody připojila, ovšem, jak vyplývá z jejího přípisu ze dne , datum, doručeného Policii ČR, pouze obecně v něm uvedla, že se připojuje s nárokem na náhradu škody a v jaké výši, ovšem ani výkladem obsahu tohoto přípisu (§ 35 občanského zákoníku) nelze zjistit, zda takto činí konkrétně i vůči žalované a zda a v jaké konkrétní výši se ve vztahu k ní s nárokem na náhradu škody vůči její osobě připojuje. Projev vůle, jímž má být řádně zahájeno adhezní řízení, musí být formulováno tak, aby z něj nepochybně vyplývalo, jakého nároku se poškozený domáhá, v jaké výši, vůči komu a z jakého důvodu. Odvolací soud na základě zjištění ze spisu soudu I. stupně dospěl k závěru, že úkon spočívající v přípisu ze dne , datum, nelze považovat za řádné uplatnění nároku na náhradu škody, které by v občanském soudním řízení mělo za následek stavení běhu promlčecí doby k uplatnění nároku proti žalované. Za situace, kdy odvolací soud dospěl k výše uvedenému závěru, nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby podle § 112 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013, a proto je žalobní nárok promlčen, neboť žaloba doručená soudu dne , datum, byla podána po uplynutí subjektivní i objektivní lhůty dle ustanovení § 106 odst. 1 a 2 tohoto zákona.

13.Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil jako věcně správné (§ 219 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl soud I. stupně správně podle výsledku řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Na odůvodnění jeho výroku o náhradě nákladů řízení odvolací soud pro stručnost odkazuje.

14.O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., a žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná, přiznal právo na náhradu jejích nákladů v částce celkem , částka, Kč sestávající se z odměny právního zástupce žalované za poskytnutí 1 úkonu právní služby v sazbě , částka, Kč podle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k), v návaznosti na § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění do 31. 12. 2024 (vyjádření k odvolání), z náhrady hotových výdajů 1x 300 Kč režijní paušál podle § 13 odst. 4, výše uvedené vyhlášky, z odměny právního zástupce žalované za poskytnutí 1,5 úkonu právní služby v sazbě , částka, Kč podle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g), § 11 odst. 2 písm. f) v návaznosti na § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění ve znění od 1. 1. 2025 (účast u jednání před odvolacím soudem, účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí), z náhrady hotových výdajů 2x 450 Kč režijní paušál podle § 13 odst. 4 dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění od 1. 1. 2025 a z 21 % DPH , částka, Kč. Odměnu za poskytnutí právní služby spočívající v podání vyjádření ze dne , datum, k replice žalobkyně ze dne , datum, odvolací soud žalované nepřiznal, neboť k jeho podání nebyla odvolacím soudem, který jí repliku žalobkyně doručil pouze na vědomí, vyzvána, a navíc v něm uvádí skutečnosti, které jsou již uvedeny v jejích dřívějších podáních. Náklady spojené s podáním tohoto vyjádření nemá odvolací soud ze strany žalované za účelně vynaložené.

15.Lhůtu k náhradě nákladů odvolacího řízení stanovil odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.