13 C 248/2024-50

1.Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku celkem 13 408,27 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným smlouvu o kontokorentním úvěru , název, , na základě které poskytl žalovanému kontokorentní úvěr do výše 10 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splatit úvěr včetně sjednaných úroků formou pravidelných měsíčních splátek. Žalovaný splátky řádně a včas neuhradil.

2.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí či má se za to, že souhlasí.

3.Ze žádosti o povolení debetního zůstatku , název, a vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti , název, č. , hodnota, bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy o kontokorentním úvěru ověřil totožnost žalovaného a provedl lustraci žalovaného v registrech ISIR, NRKI, databázi MVČR a posuzoval jeho úvěruschopnost porovnáním jeho příjmů s výdaji s použitím statistického modelu se zohledněním zjištěných ostatních závazků žalovaného. Bylo zjištěno, že žalovaný nemá žádné další závazky. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl průměrný příjem ze zaměstnání ve výši 38 000 Kč, jež předchůdce žalobkyně ověřil z předloženého dokladu od žalovaného, dále uvedl, že nemá vyživovací povinnost k další osobě a že příjem jeho domácnosti činí 48 000 Kč.

4.Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru splnil zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka ještě před uzavřením smlouvy, když se nespolehl pouze na informace poskytnuté žalovaným a prověřil si jeho osobní a majetkové poměry předloženým dokladem o zaměstnání. Proto soud na smlouvu hledí jako na smlouvu platnou ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené například v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

5.Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a její dispozice ze dne 10. 12. 2019 má soud za prokázané, že žalovaný uzavřel s , právnická osoba, . smlouvu, ve které se uvedená společnost zavázala poskytnout žalovanému vedení běžného účtu č. , č. účtu, a dále poskytování kontokorentního úvěru , název, k účtu. Na základě toho žalobkyně poskytla úvěrový limit ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal, že bude jeho běžný účet vykazovat kreditní zůstatek, a to alespoň jedenkrát v průběhu každých 180 dnů čerpání , název, bude mít na běžném účtu minimální kreditní zůstatek ve výši 50 % povoleného limitu a nepřekročí výši poskytnutého úvěrového limitu. Celková dlužná částka splatná spotřebitelem činila 10 636,75 Kč. Nedílnou součástí smlouvy bylo právo na zesplatnění dosud nesplacené jistiny, pokud výše nedoplatku bude činit alespoň trojnásobek první měsíční splátky a žalovaný ani ve lhůtě 30 dní od doručení výzvy dlužné splátky neuhradí.

6.Z oznámení ze dne 4. 8. 2023 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému, že v důsledku porušení podmínek, tím že překročil úvěrový limit na běžném účtu, prohlásil jeho úvěr na částku 13 609,52 Kč za splatný ke dni 2. 8. 2023 a vyzval jej k zaplacení celého dluhu ve výši 13 408,27 Kč, nejpozději do 18. 8. 2023.

7.Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 2. 2024 a ze seznamu postupovaných pohledávek, jenž tvořil přílohu této smlouvy, bylo prokázáno, že pohledávka za žalovaným z výše uvedeného titulu byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 27. 2. 20248. Z výzvy k zaplacení ze dne 21. 5. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného předžalobní výzvou k úhradě žalované částky s příslušenstvím s tím, že ve výzvě uvedla skutkový i právní základ nároku na tuto částku a také upozornila žalovaného na následnou možnost vymáhání dlužné částky soudní cestou. Výzva byla žalovanému zaslána doporučeným způsobem, jak plyne ze souvisejícího poštovního podacího lístku ze dne 22. 5. 2024.

9.Z provedených důkazů soud dospěl k následujícímu skutkovému závěru.

10.Žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o kontokorentním úvěru , název, , na základě které mu právní předchůdce žalobkyně poskytl částku 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že bude jeho běžný účet vykazovat kreditní zůstatek, a to alespoň jedenkrát v průběhu každých 180 dnů čerpání , název, , dále se zavázal, že bude mít na běžném účtu minimální kreditní zůstatek ve výši 50 % povoleného limitu a nepřekročí výši poskytnutého úvěrového limitu. Žalovaný své povinnosti nedostál, neboť překročil povolený úvěrový limit. Právní předchůdce žalobkyně proto převedl dne 27. 2. 2023 debetní zůstatek z běžného účtu na nově otevřený účet č. , č. účtu, a umožnil žalovanému splácení úvěru. Žalovaný následně řádně nesplácel uvedené splátky. Dne 2. 8. 2023 proto právní předchůdce žalobkyně zesplatnil dlužnou částku a vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 13 408,27 Kč. Následně byla tato pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému řádně oznámeno. Ani poté však žalovaný svůj dluh nevyrovnal, ačkoliv byl k úhradě žalobkyní před podáním žaloby vyzván.

11.Podle § 2395 z.č. 89/2012, Sb. Občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12.Podle § 1970 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13.Podle § 2 nařízení vlády 351/2013 Sb. v platném znění, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů.

14.Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

15.Po právním posouzení soud dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o kontokorentním úvěru, která podléhá podmínkám daným zákonem o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jakož se řídí i příslušnými ustanoveními o. z. o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem dle § 1810 a násl. o. z. a zejména § 1841 a násl. o. z. Právní předchůdce žalobkyně své povinnosti z této smlouvy splnil, když žalovanému poskytl sjednanou částku. Žalovaný naopak svým smluvním povinnostem nedostál, neboť překročil úvěrový limit a následně řádně a včas neuhradil sjednané splátky. Právní předchůdce žalobkyně proto zesplatnil dlužnou částku. Žalovaný i nadále na svůj dluh ničeho neuhradil a dluží tak k dnešnímu dni z uvedeného titulu žalovanou částku. Protože bylo prokázáno, že pohledávka za žalovaným z tohoto titulu smluvně dle § 1879 a násl. o. z. přešla na žalobkyni, uložil soud žalovanému povinnost dlužnou částku žalobkyni zaplatit. Dle § 1880 o. z. dále platí, že s postupovanou pohledávkou nabývá postupník (zde žalobkyně) i její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně zajištění, proto soud vyhověl žalobě i v části žádající po žalovaném poplatky a smluvní pokutu ve výši 1 800 Kč, smluvní úrok a kapitalizovaný zákonný úrok a úrok z prodlení, neboť i na ty vznikl právnímu předchůdci žalobkyně a posléze žalobkyni nárok dle, neboť žalovaný se s úhradou svého peněžitého dluhu dostal do prodlení.

16.Soud se vypořádal s nárokem žalobkyně na smluvní úrok ve výši 29 % z dlužné jistiny úvěru ve výši 11 608,27 Kč od 3. 11. 2023 do zaplacení, tak že po dobu 90ti dnů prodlení přiznal žalobkyni úrok ve výši 29 %, tj. od 3. 8. 2023 do 3. 11. 2023. Za období od 4. 11. 2023 do zaplacení, žalobkyni přiznal právo na smluvní úrok odpovídající výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů, tedy 15 %.

17.Soud připomíná, že již od 24. 4. 2020, tedy více jak čtyři roky platí limitace úroku ze spotřebitelského úvěru, kdy tato výše je limitována zákonem č. 257/2016 Sb., v platném znění, který v § 122 odst. 4 stanoví, že u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší.

18.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení téměř úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 408,27 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.