37 Co 9/2024-467

1.V záhlaví citovaným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že na pozemcích parcelní číslo , číslo, a , číslo, , nevázne věcné břemeno chůze a jízdy podle rozhodnutí Okresního úřadu , adresa, , pozemkového referátu, ze dne , datum, , č.j., Anonymizováno, , číslo, , zřízené ve prospěch vlastníka pozemků parcelní číslo , číslo, a , číslo, , jehož součástí je objekt bydlení bez č.p. a č.e. (výrok I), vlastníka pozemků parcelní číslo , číslo, a , číslo, , jehož součástí je objekt bydlení bez č. p., č. e. (výrok II), vlastníků pozemku parcelní číslo , číslo, (výrok III), vlastníka pozemků parcelní číslo , číslo, a , číslo, , jehož součástí je objekt bydlení bez č. p. a č. e. (výrok IV), vlastníka pozemků parcelní číslo , číslo, a , číslo, , jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e. (výrok V), vlastníka pozemků parcelní číslo , číslo, a , číslo, , jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e. (výrok VI), vlastníka pozemku parcelní číslo , číslo, (výrok VII), vlastníka pozemků parcelní číslo , číslo, a , číslo, , jehož součástí je objekt bydlení bez č. p. a č. e., (výrok VIII), vlastníka pozemků parcelní číslo , číslo, , jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e. (výrok IX), vlastníka pozemků parcelní číslo , číslo, , jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e. (výrok X), vlastníka pozemků parcelní číslo , číslo, /, adresa, , adresa, , a žalobce zavázal k povinnosti zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 50 400 Kč k rukám jejich zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok XIII).

2.Proti všem výrokům citovaného rozhodnutí podal v zákonné lhůtě odvolání žalobce z důvodů uvedených v ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“. Namítal, že soud I. stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení věci. V odvolání zrekapituloval skutečnosti vyplývající z jednotlivých důkazů a dále namítl, že přestože soud prvního stupně správně dovodil, že rozhodnutí Pozemkového úřadu neobsahuje označení osob z věcného břemene oprávněných a geometrický plán vymezující obsah zřízeného věcného břemene byl vyhotoven až května 1993, nebyly tak řádně označeny osoby oprávněné z věcného břemene, aniž by jasně vymezen rozsah zřizovaného věcného břemene. Věcné břemeno proto ve prospěch žalovaných nemohlo být správním rozhodnutím zřízeno a nemohl ani založit povinnost matky žalobce , jméno FO, omezení z věcných břemen strpět. Přestože soud I. stupně zjistil, že není vymezen rozsah zřizovaného věcného břemene ani osob z věcného břemene oprávněných, zabýval se otázkou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Žalovaný rovněž zpochybnil závěry soudu I. stupně o tom, že žádná jiná přístupová a příjezdová cesta k chatám žalovaných není možná, naopak uvedl, že k takové zjištění v rozporu se smlouvou ze dne , datum, a územním rozhodnutím ze dne , datum, a vyjádření , právnická osoba, ze dne , datum, . Za nesprávné považuje i závěry soudu I. stupně, že žalovaným či jejich právním předchůdcům nemůže jít k tíži, je věřili v platnost rozhodnutí vydaného příslušným orgánem státu, neboť žalovaní ani jejich právní předchůdci o takovém rozhodnutí neměli žádné povědomí. Jejich právo bylo odvozeno od práva užívání , právnická osoba, na základě nájemní smlouvy ze dne , datum, , a to pouze pro období od , datum, do , datum, . Žalobce má proto za to, že právní názor soudu prvního stupně je v rozporu se platnými předpisy, judikaturou i dříve vysloveným právním názorem odvolacího soudu. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I až XII změnil v souladu s žalobním návrhem a rozhodl i o povinnosti žalovaných zaplatit žalobci náhradu nákladů soudního řízení.

3.Žalovaní se k odvolání žalobce nevyjádřili.

4.Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř.) přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a o. s. ř.) a poté, co, doplnil dokazování o výpisy z katastru nemovitostí ohledně nemovitostí ve vlastnictví žalobce, žalovaných, shledal odvolání žalobce nedůvodné.

5.Z výpisů z katastru nemovitostí, vedeného Katastrálním úřadem pro , adresa, , Katastrální pracoviště , adresa, pro obec , adresa, , k. ú. , adresa, , ze dne , datum, odvolací soud zjistil, že pozemky žalovaného p. č. , číslo, jsou zatíženy věcným břemenem chůze a jízdy pro oprávněné pozemky parcelní číslo St., číslo, Z výpisů z katastru nemovitostí vzal dále odvolací soud za prokázané, že žalovaným svědčí oprávnění z věcného břemene chůze a jízdy, jež zatěžuje pozemky ve vlastnictví žalobce parc. č. , číslo, zapsané na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu o vlastnictví k č. j. , číslo, ze dne , datum, (položka výkazu změn 34/93).

6.Soud I. stupně, jenž rozhodoval ve věci poté, co jeho rozsudky ze dne 20. 8. 2019, č.j. 5 C 318/2018-246, a ze dne 30. 11. 2021, ač je 5 C 318/2018-332, byly odvolacím soudem zrušeny a věc mu s vysloveným právním názorem vrácena k dalšímu řízení, po doplnění dokazování dospěl ke správnému závěru, že žalobce má nadále naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že na pozemcích ve vlastnictví žalobce nevázne předmětné věcné břemeno. Stejně tak soud I. stupně učinil správná zjištění o vlastnickém právu jednotlivých žalovaných ke služebným nemovitostem a současně užívání služebných pozemků. Ostatně žádný z účastníků závěry soudu I. stupně k uvedeným skutečnostem nijak nezpochybnil. Odvolací soud tak má za splněnou i podmínku pasivní legitimace na straně žalovaných.

7.Dále soud I. stupně vyšel ze závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , č.j. , číslo, , uzavřel, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, zde rozhodnutí Okresního úřadu , adresa, , Pozemkového referátu ze dne , datum, , může zkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní). Nicotnost rozhodnutí přitom může založit jeho neurčitost. Rozhodnutí o zřízení věcného břemene je přitom neurčité i tehdy, neurčuje-li řádně panující nemovitost ve prospěch jejíhož vlastníka je věcné břemeno zřizováno, anebo osobu, které má svědčit. Takové rozhodnutí nemůže služebnost založit, neboť není zřejmá osoba, ať již individuálně uvedená nebo určená vlastnictvím nemovitostí, jíž svědčí odpovídající právo a která by mohla toto právo vykonávat. V takovém případě, stejně jako v posuzované věci, věcné břemeno nevzniklo, byť bylo evidováno v katastru nemovitostí (skutečný stav má přednost před stavem knihovním), a soud musel k této skutečnosti přihlédnout. Určení oprávněné osoby či panující nemovitosti je totiž podstatou a neopomenutelnou záležitostí nejen smlouvy zřizující věcné břemeno, ale i rozhodnutí o jeho založení.

8.Soud I. stupně poté správně uzavřel, že rozhodnutí Okresního úřadu , adresa, , Pozemkového referátu, ze dne , datum, neobsahuje označení osob z věcného břemene oprávněných a geometrický plán vymezující obsah zřízeného věcného břemene byl vyhotoven až následně v květnu 1993. Rozsah zřizovaného věcného břemene ani označení osob z věcného břemene oprávněných tak nebyl v době vydání předmětného správního rozhodnutí jasně vymezen. Citované rozhodnutí proto nemohlo zřídit věcné břemeno a založit povinnost matky žalobce, jíž byly nemovitosti vydány, omezení vyplývající z věcného břemene strpět.

9.Soud I. stupně pak na základě provedeného dokazování (ohledání místa samého) učinil správný závěr, že žádná jiná přístupová či příjezdová cesta žalovaných k jejich nemovitostem není možná, přičemž práva žalovaných zapsaná v katastru nemovitostí jako právo služebnosti stezky a cesty jsou oprávnění vztahujícího se k jednotlivým nemovitostem. Současně soud I. stupně vyšel ze zjištění, že zatížení konkrétní části pozemků žalobce, tedy rozsah oprávnění, je v terénu zřetelně vymezeno (vyjetá kolej cesty) a žalovanými či jejich právními předchůdci je nejméně od vydání pozemků matce žalobce v roce 1992 v tomto rozsahu cesta využívána. Pokud žalobce namítal, že takový skutkový závěr je nesprávný, současně neoznačil žádný jiný důkaz, jenž by takové zjištění zpochybnil, případně dokonce osvědčil možnost cesty jiné. Pokud žalobce namítá, že závěry ohledání místa samého provedené v roce 2021 jsou v rozporu se stavem, jak vyplývá ze smlouvy z roku 1980 a vyjádření , právnická osoba, z roku 1981, pak s ohledem na časový odstup 40 let se taková skutečnost nejeví nelogická.

10.Odvolací soud proto shledá správný závěr soudu I. stupně, že žalovaní, případně jejich právní předchůdci, v důvěře v platnost rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcných břemen užívali pozemky či část pozemků žalobce jako cestu k jejich nemovitostem, nejméně od právní moci správního rozhodnutí roku 1992 až do vzniku sporů mezi účastníky v roce 2013. Po dobu delší 10 let tedy byli v dobré víře, že jim toto právo přísluší. V jejich dobré víře žalované či jejich právní předchůdce utvrzovala skutečnost, že v uvedené době byla práva zapsána rovněž v katastru nemovitostí (jak je podrobně uvedeno v odstavci 9 odůvodnění napadeného rozsudku, na nějž odvolací soud odkazuje) a že jim v užívání cesty nebylo nijak bráněno.

11.Právě žalobcem správně namítaná skutečnost, že nájemní smlouva na dobu od , datum, do , datum, opravňující žalované či jejich právní předchůdce k užívání cesty přes pozemky žalobce, byla uzavřená mezi žalobcem a , právnická osoba, , jen prokazuje, že žalovaní či jejich předchůdci minimálně v uvedeném období skutečně cestu užívali v dobré víře v rozhodnutí Okresního úřadu , adresa, , Pozemkového referátu, ze dne , datum, , že jim takové právo přísluší, jak uvedl již soud I. stupně.

12.Veden těmito úvahami odvolací soud výroky I až XII rozsudku soudu I. stupně jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

13.O náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně i před soudem odvolacím bylo správně rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobce byl zavázán zaplatit v řízení úspěšným žalovaným náklady řízení. Soud I. stupně však nesprávně vyčíslil jejich výši a přiznal žalovaným toto oprávnění společně a nerozdílně. V případě žalovaných se totiž jedná o společenství samostatné (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), neboť tito nevlastní panující nemovitosti společně, byť lze připustit, že v případě dvojic žalovaných 3. a 4, 5. a 6., 8. a 9. (, jméno, a , Jméno zainteresované osoby 4/0, , , jméno, , Jméno zainteresované osoby 9/0, , kteří panující nemovitosti vlastní v režimu společného jmění manželů) je v uvedených dvojicích oprávnění k přijetí plnění rukou společnou a nerozdílnou namístě. Bude proto na soudu I. stupně, aby při stanovení výše sazby odměny vycházel nejen z ustanovení § 7, § 9 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále jen „vyhláška“, ale zohlednil i ustanovení § 12 odst. 4 vyhlášky. V případě, že soud I. stupně nepřizná zástupci žalovaných všechny úkony právní služby, tak jak vyplývají z obsahu spisu, výslovně uvede, které úkony přiznává a v případě nepřiznaných i stručný důvod, proč jejich přiznání odepřel. Soud I. stupně se přitom neopomene zabývat i okolnostmi odůvodňujícími mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. Jinak je totiž odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, tak jako rozhodnutí v posuzované věci.

14.Odvolacímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku XIII o náhradě nákladů řízení mezi účastníky dle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.).

15.Soud I. stupně bude v dalším řízení postupovat v souladu s výše vysloveným právním názorem odvolacího soudu, jímž je vázán (§ 226 odst. 1 o. s. ř.).

16.V novém rozhodnutí soud I. stupně rozhodne znovu též o nákladech řízení, a to včetně nákladů, vzniklých účastníkům v průběhu tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).