9 C 24/2024-17

O zaplacení 19 960 Kč s příslušenstvím

Okresní soud ve Vsetíně Datum rozhodnutí: 20.08.2024 ECLI:CZ:OSVS:2024:9.C.24.2024.1
Sdílet:
I.Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 3 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II.Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit částku 16 360 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 960 Kč od 9. 12. 2022 do zaplacení, se zamítá.
III.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1.Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 27. 11. 2023 (ve znění doplňujícího podání doručeného dne 30. 6. 2024) se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 19 960 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím. Žalobkyně uváděla, že dne 15. 10. 2021 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému částku ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit společně se souhrnným poplatkem ve výši 16 360 Kč. Úvěr měl být splácen v týdenních splátkách po 606 Kč. Žalovaný však úvěr splácel nepravidelně, uhradil pouze částku 16 400 Kč. Splatnost pohledávky nastala ke dni 8. 12. 2022, prodlení nastalo pak ke dni následujícímu. Žalobkyně dále sdělovala, jak byla posuzována úvěruschopnost žalovaného (zejména kontrolou v databázích a rejstřících, telefonickou kontrolou u zaměstnavatele, kontrolou platební historie žalovaného u žalobkyně, kontrolou předložených dokumentů vyplněných/zaškrtnutých v evidenční kartě klienta).
2.Soud vydal v této věci elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou (náhradní doručení je vyloučeno). Platební rozkaz byl proto v souladu s ustanovením § 173 odst. 2 o. s. ř. zrušen.
3.Soud následně vyzval účastníky usnesením, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci neučinili soudu žádné podání, zejména tedy ani žalovaný se nevyjádřil jak k textu podané žaloby (která mu byla doručena spolu se shora uvedeným usnesením), tak ani k tomuto usnesení soudu. Skutečnosti tvrzené v žalobě nečinil v řízení spornými. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.
4.Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 15. 10. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se zavázala poskytnout žalovanému částku 20 000 Kč jako předmět úvěru a žalovaný se zavázal vrátit tuto částku společně se souhrnným poplatkem ve výši 16 360 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 606 Kč. První splátka měla být uhrazena dne 22. 10. 2021. Souhrnný poplatek byl tvořen úrokem (3 960 Kč, při zápůjční úrokové sazbě 70,89 % ročně), poplatkem za zpracování a doručení úvěru (6 000 Kč) a poplatkem za hotovostní inkaso splátek (6 400 Kč). Nedílnou součástí smlouvy jsou smluvní podmínky ke smlouvě o spotřebitelském úvěru, které dále upravovaly práva a povinnosti smluvních stran, dále formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Evidenční karta klienta pak obsahovala informace o osobě klienta (adresa bydliště, kontaktní údaje, dosažené vzdělání, rodinný stav - svobodný, počet členů v domácnosti – 2, z toho nezaopatřených dětí – 1, informace o úvěru u žalobkyně – 0), dále údaje o zaměstnání klienta (plný úvazek u společnosti , právnická osoba, ., , adresa, , s místem výkonu práce - ČR). Zdrojem příjmů je mzda ve výši 26 944 Kč, tato částka tvoří celkový měsíční příjem domácnosti. Výdaje činí částku 6 953 Kč, životní minimum na ověření 6 470 Kč. Celkové měsíční výdaje domácnosti činí 13 423 Kč. Žalovaný doložil občanský průkaz a výplatní pásky. Z přehledu plateb je patrno, že k doplacení zbývá částka 19 960 Kč, zaplaceno bylo 16 400 Kč. Z výplatních pásek bylo zjištěno, že žalovaný pobíral příjem ve výši 26 416 Kč (za srpen 2021) a 27 471 Kč (za červenec 2021). Žalovaný má slevu na dani na dítě. Žalovaný byl vyzýván žalobkyní předžalobní upomínkou k úhradě dlužné částky, ta byla vyčíslována na 19 960 Kč. Rovněž byl upozorněn na možné soudní řízení v případě neuhrazení této částky. Zaslání této upomínky bylo doloženo podacím archem pošty.
5.Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „ZosÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
6.Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
7.Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8.Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
9.Žalobkyně byla povinna dle § 86 ZosÚ zjišťovat úvěruschopnost žalovaného.
10.Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 an., § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 an., § 122). Z jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním. Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.
11.Ustanovení § 86 ZosÚ nespecifikuje okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel (jako osoba v oboru orientovaná) povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.
12.Ústavní soud ČR se v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. února 2019 vyjádřil, že: „…poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“.
13.Soud má za to, že žalobkyně povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnila, neboť vůbec neověřovala pravidelné výdaje žalovaného (zejména co se týče výdajů na stravu, ošacení, jiné běžné náklady, pojištění, dopravu...). Odhadované měsíční výdaje žalovaného (resp. celé jeho domácnosti) byly stanoveny na částku 13 423 Kč (aniž by byly blíže specifikovány), takové nízké částce však nelze bez dalšího zcela uvěřit (když žalovaný má 1 vyživovací povinnost, je zaměstnán společností se sídlem v Praze, s místem výkonu práce v České republice, což je spojeno s dopravou a případným ubytováním). Jestliže se tedy žalobkyně dostatečně nezabývala výdajovou stránkou žalovaného, nemohla provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně rovněž nedoložila, zda byla skutečně zjišťována úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku, apod. Žalobkyně pouze předložila dvě výplatní pásky, ale již si třeba nevyžádala výpisy z případného bankovního účtu žalovaného.
14.Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.
15.Přesto žalobkyně smlouvu o úvěru uzavřela s vědomím zajištění svého závazku poplatky. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti žalobkyně byla uzavřena smlouva o úvěru, je v souladu s cíli zákona vyhodnotit takto uzavřenou smlouvu jako právní jednání uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a § 588 o. z. absolutně neplatné. Je též nezbytné vidět, že tyto sjednané poplatky v zásadě nepřinášejí žalovanému žádné podstatné výhody.
16.V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Co 47/2018-50, uvedl: „Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti [Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012.]. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08, EU:C:2009:350, bod 32; k směrnici Rady 85/577/EHS, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C:2009:792, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41)“.
17.Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
18.Ve smyslu § 2993 o. z. má žalobkyně právo jen na to, co bylo plněno, tedy na vrácení dosud neuhrazené jistiny. U smlouvy žalobkyně prokázala poskytnutí částky 20 000 Kč, žalovaný zaplatil celkem 16 400 Kč, je tedy povinen žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit částku 3 600 Kč.
19.Ve zbylém rozsahu nárok pro neplatnost smlouvy o úvěru důvodný není. Lze též podotknout, že kromě neplatnosti smlouvy z titulu výše uvedených zákonných ustanovení je možno též poukázat na zjevně nepřiměřeně vysoký úrok a poplatky sjednané spolu se smlouvou, které lze považovat za nemorální a které představují určitý skrytý úrok. Soud toto však s ohledem na neplatnost smlouvy z výše uvedených důvodů podrobně nehodnotí.
20.Pokud jde o požadované příslušenství, představované zákonným úrokem z prodlení, nemohlo toto být žalobkyni přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, které upravuje výši zákonného úroku z prodlení, za jí požadované období, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, platí, že splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení, neboť § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má dle tohoto rozhodnutí nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení.
21.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěšnější je žalovaný, kterému dle obsahu spisu náklady v řízení nevznikly.
Hodnocení:

Komentáře 0

Pro psaní komentářů se prosím přihlaste.
Oblíbené
Historie prohlížení