24 C 155/2024-31

1.Žalobou doručenou soudu dne 9. 2. 2024 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 16 736,80 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 16 736,80 Kč od 4. 11. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 %. Žalobce tvrdil, že nabyl pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 11. 12. 2023 mezi společností , právnická osoba, ., IČ , IČO, , (dále také jen „původní věřitel“), jako původním věřitelem a žalobcem, jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel uzavřel s žalovaným dne 4. 10. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč, který měl být splacen i s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 8 736,80 Kč nejpozději dne 3. 11. 2021. Žalovaný úvěr čerpal, avšak poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Úvěr byl poskytnut prostřednictvím webové stránky www.creditportal.cz po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti, a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Žalovanému byly zaslány peněžní prostředky dne 4. 10. 2021 na bankovní účet , Anonymizováno, . Pokud by soud neuznal nárok žalobce na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požadoval žalobce, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, Anonymizováno2. Žalobce se z nařízeného jednání omluvil, souhlasil s tím, aby soud rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalovaný se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavil. Soud v souladu s § 101 odst. 3 občanského soudního řádu věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3.Smlouvou o úvěru č. , číslo, , ze dne 1. 10. 2021, se žalobce zavázal poskytnout dne 4. 10. 2021 žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč, splatný i s poplatkem dne 3. 11. 2021. Potvrzením o platbě a sdělením , bankovní společnost, ., ze dne 27. 8. 2024 bylo prokázáno, že společnost , právnická osoba, ., IČ , IČO, , poskytla dne 4. 10. 2021 žalovanému částku 8 000 Kč, která byla na jeho účet připsána dne 5. 10. 2021. Smlouvou uzavřenou dne 30. 11. 2023 postoupila společnost , právnická osoba, ., IČ , IČO, , pohledávku za žalovaným ze smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, na žalobce. Výzvou ze dne 21. 12. 2023, odeslanou téhož dne, vyzval žalobce žalovaného k úhradě dlužné částky.

4.Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

5.Podle § 86 odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

6.Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7.Pro platné uzavření smlouvy o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník „o. z.“), půjčky (§ 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – „obč. zák.“), popř. zápůjčky (§ 2390 o. z.) je potřeba posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, jak to vyplývá z předpisů upravujících spotřebitelské úvěry (odst. 26 úvodních ustanovení a čl. 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, § 9 zákona č. 145/2010 Sb. účinného od 1. 1. 2011 do 24. 2. 2013, § 9 zákona č. 43/2013 Sb. účinného od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016 a § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. účinného od 1. 12. 2016). Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, (jež lze dohledat na internetových stránkách www.nssoud.cz) vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení schopnosti dlužníka splácet úvěr. Věřitel musí vždy pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, a nespoléhat jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřovat. K povinnosti obecného soudu zkoumat, zda poskytovatel úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet viz také Nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (jež lze dohledat na internetových stránkách www.nsoud.cz). Poskytl-li žalobce žalované spotřebitelský úvěr v rozporu s příslušnými předpisy upravujícími povinnost posoudit schopnost splácet úvěr, je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná (§ 39 obč. zák., § 9 zákona č. 43/2013 Sb. účinného od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016, § 580 o. z.). Posouzení neplatnosti právního jednání i bez návrhu je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva z důvodu ochrany spotřebitele je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku. Spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva. Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 rozhodl o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Z uvedených důvodů soud přihlédl k neplatnosti právního jednání i bez návrhu (§ 588 o. z.).

8.Z prokázaných skutečností žalobcem navrhovaných důkazů nevyplynulo, že by žalobce ve shora uvedeném smyslu posuzoval schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet poskytnutý úvěr, a proto soud vyhodnotil smlouvu o úvěru jako neplatnou (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

9.Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vzniklo žalobci právo na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru. Soud proto žalobě, co do žalovaným nevrácené jistiny ve výši 8 000 Kč, vyhověl.

10.Tvrzení o svých možnostech vrátit poskytnutou jistinu žalovaný soudu neposkytl. Za této situace soud dobu přiměřenou možnostem žalovaného k vrácení peněz ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském nehodnotil (ani pro absenci tvrzení nemohl). V souladu s účelem tohoto ustanovení, které je (mimo postih poskytovatele úvěru soukromoprávní sankcí v podobě ztráty zisku ze smluvních úroků a poplatků) projevem ochrany spotřebitele spočívající v tom, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době přiměřené jeho možnostem, přičemž není-li tato doba mezi účastníky nesporná rozhoduje o ní soud, uložil soud žalovanému povinnost vrátit dlužnou částku do tří dnů od právní moci rozsudku. (srov. bod 16 a 17 rozsudku Nejvyššího soudu 33 Cdo3675/2021 ze dne 20.4.2022, jež lze dohledat na internetových stránkách Nejvyššího soudu).

11.Ve zbytku, tedy aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 8 736,80 Kč a 8,5% roční úrok z prodlení z částky 16 736,80 Kč od 4. 11. 2021 do zaplacení, soud žalobu zamítl. Jak vyplývá z výše uvedeného do prodlení se žalovaný může dostat až po uplynutí soudem stanovené lhůty pro plnění, a proto byl zamítnut i nárok na úroky z prodlení.

12.O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto tak, že žádnému z účastníků nebylo právo na jejich náhradu přiznáno. Žalobce byl v řízení neúspěšný, žalovanému, jak z obsahu spisu vyplývá, žádné náklady spojené s tímto řízením nevznikly.