6 C 166/2022-71

1 Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze dne 25.7.2022 se žalobce vůči žalovanému domáhal určení, že se žalovaný při výkonu lékařského povolání u Vězeňské služby ČR dopouštěl vůči žalobci jednání, které mělo za následek vznik invalidity a snižování lidské důstojnosti žalobce a dále se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaslat žalobci omluvný dopis a nahradit mu nemajetkovou újmu na zdraví ve výši 500 000 Kč. Návrh žalobce odůvodnil tím, že byl nezákonně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který vykonával v nevyhovujících podmínkách. Otřesné ubytovací a hygienické podmínky i nedostatečná zdravotní péče vedly ke zhoršování zdravotního stavu žalobce a měly za následek vznik trvalé invalidity. Dozorové orgány selhaly při plnění svých povinností a stížnostmi žalobce se vůbec nezabývaly nebo je vyřizovaly pouze formálně. Uvedl, že v oblasti zdravotní péče vyčerpal všechny zákonné prostředky k nápravě neúnosného stavu ve věznicích, kam byl ve výkonu trestu odnětí svobody přemísťován. Namítal, že žalovaný v postavení zdravotnického personálu příslušné věznice soustavně porušoval práva žalobce na řádnou zdravotní péči, odmítal mu předepsat potřebné medikamenty i umožnit nošení zdravotních pomůcek, což založilo u žalobce trvalou invaliditu. Dále uvedl, že bylo ohroženo jeho zdraví i snížena jeho lidská důstojnost natolik, že mu byla způsobena závažná újma na zdraví i trvalá invalidita.
2 Žalovaný ve svém vyjádření namítl, že žalobce nemůže být ve věci úspěšný, neboť za jeho činnost jako zaměstnance Vězeňské služby ČR odpovídá zaměstnavatel. Doplnil, že v době, kdy byl žalobce přemísťován z Věznice Rýnovice do jiné věznice netrpěl objektivně závažnější chorobou, ale subjektivní vnímání může být samozřejmě jiné. Návrh má za účelový.
3 Usnesením ze dne 6.10.2022, č.j. Ncp 711/2022-17, v právní moci dne 1.11.2022, Vrchní soud v Praze rozhodl o věcné příslušnosti soudů tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy a postoupil věc k dalšímu řízení zdejšímu soudu.
4 Usnesením ze dne 12.9.2023, č.j. 6 C 166/2022-55, které nabylo právní moci dne 11.10.2023, soud řízení, co do určení, že se žalovaný při výkonu povolání dopouštěl vůči žalobci jednání, které mělo za následek vznik invalidity a snižování lidské důstojnosti žalobce, zastavil. Předmětem řízení zůstal žalobcem vznesený nárok na omluvu a úhradu nemajetkové újmy na zdraví ve výši 500 000 Kč.
5 Usnesením ze dne 7.12.2023, č.j. 6 C 166/2022-66, vyzval soud účastníky ve smyslu § 115a o.s.ř., aby ve stanovené lhůtě sdělili, zda souhlasí s tím, aby bylo ve věci soudem prvního stupně rozhodnuto bez nařízení jednání. Soud připojil doložku, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Jelikož se ani jedna ze stran ve stanovené lhůtě nevyjádřila, rozhodl soud souzenou věc, aniž by nařizoval jednání.
6 Soud na základě právního zhodnocení žalobních tvrzení dospěl k závěru, že žalobě nemůže být ani zčásti vyhověno, a to z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného.
7 Předmětem řízení, vycházeje z žalobních tvrzení, je posouzení jednání žalovaného, kterého se žalovaný měl dopouštět coby lékař Vězeňské služby ČR, tedy při výkonu svého povolání. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu za případná pochybení a z toho vzniklou újmu při poskytování zdravotní péče ze strany lékařů odpovídá zdravotnické zařízení, které ji poskytlo, tedy i Vězeňská služba České republiky (resp. v daném případě stát, jehož je organizační složkou), byla-li zdravotní péče poskytnuta jejími lékaři či v jejím zdravotnickém zařízení, a to podle obecných ustanovení o náhradě škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 170/2014 ze dne 17. 12. 2014). Již Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v odůvodnění svého usnesení ze dne 13.6.2023, č.j. 35 Co 121/2023-47, v právní moci dne 14.7.2023, vyslovil závazný právní názor, že„ podle vylíčení rozhodujících skutečností žalobcem v žalobě se jednání, které mělo za následek zhoršení zdravotního stavu žalobce a snížení jeho lidské důstojnosti, měl žalovaný dopouštět coby lékař při výkonu povolání u Vězeňské služby ČR. Potom ovšem okresní soud správně a s odkazem na relevantní judikaturu (tj. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 170/2014 ze 17. 12. 2014) vysvětlil, že za případné pochybení a z toho vzniklou újmu při poskytování lékařské péče odpovídá zdravotnické zařízení, které péči poskytlo, nikoli lékař. Platí navíc, že pokud jde o lékaře Vězeňské služby ČR při plnění služebních či pracovních úkolů, je možno jakékoli nároky na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci uplatnit jedině proti státu, nikoli proti osobě pravomoc orgánů státu vykonávající a v rámci toho případně újmu působící (rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 3. 2020 pod sp. zn. 25 Cdo 705/2019, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 97/20)“. Citovaný odvolací soud rovněž vyslovil, že závěr o zjevném nedostatku pasivní věcné legitimace lze učinit bez provádění dokazování. Souzenou věc tedy bylo možné rozhodnout již na základě právního zhodnocení žalobních tvrzení, aniž by soud rozhodoval na podkladu důkazních návrhů. Pro úplnost lze doplnit, že tzv. exces z plnění pracovních či služebních povinností, který by zakládal přímou odpovědnost osoby, která se ho dopustila, a vylučoval by tedy uplatnění shora uvedených závěrů, ze žalobních tvrzení nevyplývá. Naopak sám žalobce uvádí, že mu žalovaný způsobil újmu při výkonu své profese.
S ohledem na vše shora uvedené soud uzavřel, že žalovaný, jednající jako lékař Vězeňské služby České republiky, není ve vztahu ke shora uvedenému nároku žalobce osobou pasivně věcně legitimovanou a z uvedeného důvodu žalobu v celém rozsahu zamítl.
Ohledně náhrady nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, kdy procesně úspěšný žalovaný náhradu nákladů řízení nežádal.