8 C 40/2023-18

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] s žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 15 000 Kč. Podle smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal vrátit částku 15 000 Kč spolu s příslušenstvím ve výši 12 888 Kč do [datum] v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však částku neuhradil řádně a včas, když uhradil pouze částku 2 000 Kč, která odpovídá jedné splátce, čímž mu vznikla povinnost uhradit vedle jistiny a úroku také smluvní pokutu ve výši 2 675,70 Kč. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupil na žalobkyni, avšak ani poté žalovaný dluh nezaplatil, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny úvěru. Žalobkyně po postoupení pohledávky vyvíjela snahu, aby jí žalovaný zaplatil pohledávku mimosoudně, za což si vyúčtovala částku 217 Kč.
2. V dané věci bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, a proto soud vyzval žalovaného, když souhlas žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání byl obsažen přímo v žalobě, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k výzvě nijak nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.
3. Po provedeném dokazování má soud z předložených listinných důkazů, konkrétně ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout peněžní prostředky v celkové výši 15 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se ve smlouvě zavázal peněžní prostředky vrátit právnímu předchůdci žalobkyně v pravidelných měsíčních splátkách do [datum], a to společně příslušenstvím za dobu trvání úvěru ve výši 12 888 Kč představujícím smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplácel, když uhradil pouze částku ve výši 2 000 Kč, což odpovídá jedné splátce. Přímo ve smlouvě bylo dále mimo jiné sjednáno, že klient (úvěrovaný), který je v prodlení se splacením úvěru, je povinen zaplatit věřiteli (úvěrujícímu) smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny za každý den prodlení. Dle výpočtu žalobkyně činila ke dni [datum] neuhrazená smluvní pokuta vypočtená z neuhrazené jistiny úvěru částku 2 675,70 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem. Žalovanému byla zaslána též předžalobní upomínka, jak vyplývá z upomínky ze dne [datum].
4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Dle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
5. Soud se nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. [spisová značka]). V dané věci byl dle předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednán úrok z úvěru ve výši 15 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] NS ČR dovodil, že„ Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. [spisová značka]) a věc uzavřel se závěrem, že„ Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. [spisová značka] lze úroky z prodlení„ posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz [příjmení], P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). I Ústavní soud (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. [ústavní nález] dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu se zajištěním prostřednictvím 2 bianko směnek a souborem sankcí) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. [ústavní nález] dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] nebo [spisová značka] uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 až 4 roky zaplatit 2x až 3x víc, než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami, denními i jednorázovými. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí:„ exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“
6. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou o úvěru ze dne [datum] byla mezi účastníky sjednána úroková sazba z úvěru ve výši 15 % ročně, který byl pro dobu trvání smlouvy vyčíslen pevnou částkou ve výši 1 444 Kč. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období únor 2021 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 7,50 % ročně, tedy tato dosahuje téměř dvojnásobku obvyklé hodnoty. Vedle toho však byl žalovaný povinen uhradit také poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 394 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč, tj. náklady úvěru činily celkem 12 888 Kč, které měl žalovaný zaplatit spolu s poskytnutým úvěrem, a proto roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila dle uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru 272,44 %. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak každé v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Právní předchůdce žalobkyně si do předtištěného formuláře smlouvy zakotvil poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 49 % z výše jistiny, poplatek za vyhodnocení úvěru ve výši 9 % z výše jistiny a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 18 % z výše jistiny, přičemž administrativa tohoto typu smlouvy je jednoduchá, rutinní a rychlá, takže nevede k takto vysokým nákladům. Veškeré formuláře jsou připraveny, nutné je doplnit jen několik málo údajů, pro něž jsou ve formulářích připraveny i na ně navazující skutečnosti. Ve smlouvě zakotvený inkasní poplatek (inkaso plateb v hotovosti v bydlišti dlužníka) ve výši 2 700 Kč, tj. 18 % výše jistiny, neodpovídá ekonomické realitě, když jak mzdy, tak příjmy z podnikání jsou vypláceny na účty, prakticky každý ekonomicky činný člověk má nějaký účet, a proto právním předchůdcem žalobkyně předepsané poplatky za hotovostní inkaso, když existuje běžný způsob bezhotovostního plnění, soud považuje za poplatky, které ve skutečnosti mají vést ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, tedy jde o skryté úroky z úvěru, když ostatně sama žalobkyně je v petitu žaloby zahrnuje do kapitalizovaného úroku. Po tomto posouzení pak hodnota úroku z úvěru atakuje hranici 90 % ročně. K těmto poplatkům pak v případě neplnění povinností přistupuje smluvní pokuta v procentuální výši za každý den prodlení, která sama o sobě opět není v nepřiměřené výši a poplatky za upomínky a prodlení dlužníka, které již pouze podtrhují již takto zcela zjevně nepřiměřenou výši finančního zatížení dlužníka. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy.„ Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému [anonymizováno] jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz [anonymizována dvě slova] parlamentu a [anonymizováno] č. [rok] [číslo]) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem„ administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.
7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků a poplatků (tj. dalšího skrytého kapitalizovaného úroku), by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčil, tedy neplatná je celá spotřebitelská smlouva o úvěru. Její ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.
8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Toto jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen za předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Taktomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 15 000 Kč, žalovaný vrátil právnímu předchůdci žalobkyně na úhradu této částky celkem částku 2 000 Kč, a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 13 000 Kč (15 000 – 2 000). Ta byla žalobkyni přiznána výrokem I., neboť žalovaný musí své bezdůvodné obohacení v této výši žalobkyni jako postupníku vydat, neboť ten má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.). Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, neboť žalovaný byl a je v prodlení s plněním peněžitého dluhu, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení, je tato v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto přepočítal žalobkyní uplatněné kapitalizované úroky z prodlení za dobu od [datum] do [datum] a přiznal jí částku zákonných úroků z dlužné jistiny 13 000 Kč za toto období ve výši 735,12 Kč a dále pokračující zákonné úroky z prodlení. Ve zbývající části jistiny, tedy co do částky 1 008,91 Kč (14 008,91 – 13 000), byl nárok žalobkyně výrokem II. zamítnut. Soud částečně zamítl i část kapitalizovaných úroků z prodlení, které žalobkyně vypočítala z jí tvrzené nesplacené jistiny ve výši 14 008,91 Kč, a to ve výši 126,24 Kč (861,36 – 735,12) a pro vyčerpání žalobního petitu rovněž pokračující úroky z prodlení z částky 1 008,91 Kč (14 008,91 – 13 000), a to vzhledem k jejich akcesoritě. Výrokem II. byl zamítnut i nárok na žalobkyní požadovaný kapitalizovaný úrok ve výši 12 978,69 Kč, jehož součástí jsou rovněž výše uvedené poplatky, a smluvní pokutu ve výši 2 675,70 Kč, a to právě vzhledem k výše podrobně popsané absolutní neplatnosti celé smlouvy. Žalobkyni bylo známo již při postoupení pohledávky, že žalovaný byl opakovaně marně upomínán právním předchůdcem žalobkyně, přesto se rozhodla koupit si v rámci svého podnikání rizikovou pohledávku za žalovaným. Další upomínání žalovaného žalobkyní v rámci tzv. mimosoudního vymáhání, za které žalobkyně účtuje žalovanému další částku 217 Kč, proto soud nepovažuje za účelné. Účelnou je samozřejmě předžalobní výzva, která patří do nákladů řízení, nikoli již další upomínky, když takto by bylo možné žalovaného marně upomínat a účtovat mu náklady za upomínání do nekonečna, což je nelogické, absurdní a v rozporu s dobými mravy, a proto ani tento uplatněný nárok soud žalobkyni nepřiznal. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.
9. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěch žalobkyně v dané věci byl jen částečný. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 16 684,61 Kč, ale úspěšná byla pouze co do částky 13 000 Kč, což představuje její úspěch ve výši 78 % a úspěch žalovaného ve výši 22 %, tedy čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu) činí 56 %. Vynaložené náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle ust. § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300 Kč a paušální náhrada výdajů stanovená dle odst. 5 stejného ustanovení v částce 100 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé a návrh ve věci samé) a dále dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % stanovená ze základu ve výši 1 200 Kč částkou 252 Kč; celkové náklady řízení tedy činily 2 252 Kč. Žalobkyni z této částky náleží dle míry čistého úspěchu 56 %, což činí 1 261,12 Kč. Platební místo vyplývá z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.